Jak šli Pipin a Smíšek poprvé do školy

Bylo krásné, slunečné ráno. Vše nasvědčovalo tomu, že bude krásný den, který přímo vybízel k tomu strávit ho běháním po lese, hledáním hub a - co si budeme povídat - i výpravami do polí místních sedláků, kde vždy rostlo něco dobrého. Bohužel, nic z toho nebylo přáno ani Peregrinu Bralovi ani Smělmíru Brandorádovi. Čekal je jejich první den a tak jim nezbývalo nic jiného než si umýt nohy, svátečně se obléct a vyrazit do nepříliš vzdáleného Hobitína, kde se nacházela škola.

Ani jeden se netvářil moc nadšeně. Doufali, že na to rodiče zapomněli, a že zase půjdou chytat zajíce, ale měli smůlu. Mohli by sice jít do školy a už tam nedojít (příležitostí, kdy odbočit z cesty bylo dost), ale rozčílit rodiče hned z kraje se jim nejevilo jako dobrý nápad.
„To je přece hnus a otrava!“ hudral Pipin, zatímco se snažil uvolnit si těsný límeček sváteční košile, „venku je tak krásně a my budeme sedět ve škole a budeme…co se vlastně dělá ve škole?“ zeptal se svého o něco málo staršího kamaráda.

„Nic důležitého,“ odpověděl Smíšek. „Učí se tam. Číst, psát, počítat. Taky zeměpis. A dějepis.“

Pipin pokrčil nos

„To bude něco pro Sama. Povídačky o elfech. Proč se učíme o někom, koho nikdy neuvidíme. Co když už ani neexistujou.“

„To víš, že existujou. Bilbo o nich mluvil. A když o nich mluvil Bilbo, musí to být pravda.“

Pipin se trochu zastyděl. Smíšek měl pravdu – Bilbo měl vždycky pravdu.

„Ale stejně je to otrava!“ stál si za svým Pipin.

„Je,“ souhlasil Smíšek.

„Tak co kdybychom…“

„Zapomeň,“ zarazil ho Smíšek.

„Nevíš, co jsem chtěl říct!“

„Pipine. Nemůžeme jít za školu. Ne dneska, víš jak by vyváděli.“

„A zítra? A popozítří? To snad můžeme, ne?“

Smíšek pokýval hlavou. Kdyby to bylo na něm, klidně by šel už dneska, ale to by pak dostal pěkně vyhubováno. A pak by se mohlo stát, že by ho máma chtěla doprovázet. To by nebylo v jeho zájmu.

„Jo, zítra jo,“ přesvědčil.

„A co kdybychom tam došli a pak šli někam jinam. Červík má pozdní jablka, mohli bychom.“

„Pipine!“

„S tebou není žádná zábava, víš to?“

„Někdo z nás dvou musí být rozumný.“

Pipin se zaškaredil.

„Já jsem rozumný! Co je rozumného na tom, sedět ve škole?"

„Nic.“

„Tak vidíš!“

„No jo, pořád,“ zahuhlal Smíšek. Pipinovi to však nevadilo, a začal rozvíjet novou teorii.

„Budeme sedět spolu, že jo?“

„Proč bysme neměli?“

„Protože Frodo říkal, že se prej sedí podle velikosti.“

„No a?“ nechápal Smíšek.

„Já jsem větší!“

Smíšek se zastavil a pohybem ruky zastavil i svého menšího(!) kamaráda.

„Pipine! Každý přece ví, že ty jsi ten malý a já jsem ten velký!“

„Jo? A odkdy?“

„Odjakživa!“

„To teda není pravda,"bránil se Pip

Smíšek se na něj shovívavě podíval.

"Kolik měříš? Něco kolem metru dvacet?“

Pipin nerozhodně přikývl.

„Vidíš. Já mám metr dvacet jedna!“

„Kecáš!“ nevěřil Pipin a zbytek cesty již nepromluvil, jen skákal kolem Smíška a neustále se snažil přeměřovat se.

A tak to kdysi začalo. Už tenkrát se hádali, kdo je větší, už tenkrát byli nejlepší přátelé. Nic z toho je nepustilo...