Pitomá....temná

Krokem umírajícího jsem se belhala na autobusovou zastávku, kapky deště mi padali do očí a dávali úkryt slzám, které se mezi nimi mohli ztratit a bez povšimnutí ostatních dál úspěšně rozmazávat černé stíny po celém obličeji.
Udělala jsem jednu z největších chyb svého života, vlastní hloupostí, s domněním že to tak bude lepší, ztratila jsem tě...
Už ani nevím, kolikrát jsem ti řekla, že tě miluji, ale teprve teď jsem si to úplně uvědomovala, každý pokus o úsměv byl marný, každá myšlenka na kohokoli, nebo cokoli jiného mi připomněla tebe. Každou vteřinu, kdy mi docházelo, že tvoje náruč už není určená mě, že už nebudeš kráčet po mém boku, že už nebudu moci utírat své slzy o tvou mikinu, že už mne neobejmeš a neřekneš- bude to zase dobrý, každou tu vteřinu kdy mi docházelo, jak moc tě budu postrádat mi bylo hůř a hůř.
Rozpomínala jsem se na své chování, co jsem udělala, že jsi to vzal za konec, co jsem řekla že to pro tebe znamenalo sbohem ? Co se stalo ?
Tolik otázek, a už jen málo času zbývalo, cítila jsem na ruce pálivou bolest, jak se deštová voda přes promočenou mikinu dotýkala mé rány, už jenom pár tlukotů srdce a žádný z nich mi nedával odpověd na to co jsem chtěla vědět...Proč jsem tě musela ztratit ?
Zamotala se mi hlava a mé otázky vystřídala temnota, čekala jsem na úlevu, ale bylo to bolestnější než cokoli.
Protože jsem věděla, že v té temnotě už nikdy neuvidím tvojí tvář a už nikdy ti nebudu moct říct, jak moc toho lituji...
Miluju tě...