Láska může zabíjet...

Den ode dne je to horší.. A horší... Prosíš o odpuštění a oni jen nevěřícně kroutí hlavou. Žiju ještě vůbec? Pomozte mi někdo! Lidská troska....
Protáčíte oči v sloup. Všichni! Nikdo už nevíte, co to pro mě znamenalo..
Snažíte se mi pomáhat. A přitom když slyším slova jako láská , víra, emoce... Je mi zle. Točí se mi z toho všeho hlava. Co bylo včera a co je dnes? A přitom před několika lety to bylo lepší.. Na začátku..

Miluju tě. Já tebe taky, ty můj cvoku bláznivej. Úsměv na rtech, které se přiblíží k těm tvým, aby na nich nechaly dotek lehký jak motýl při závanu křídel. Nikdy mě neopustíš, viď? Nemůžu, šeptám. Nikdy tě nemůžu opustit ikdybych chtěla. Objímáš mně a tvoje oči jsou světlo ve vší tý temnotě. Všechny moje gesta,slova,objetí... Byla to jen lež?...

Kapky deště stýkaj po skle, které je za mříží. Asi se bojí,že bych ještě jednou měla na to sílu. Uchechtnu se a samotnou mně překvapí, jak prázdně to zní. Jako kdyby ještě něco mělo smysl..
Strčte si za klobouk ty svý keci o víře, o tom že se vše spraví a že to bude dobrý! Nebude. Ne po tom cos udělal... A co jsem udělala já...

Děvko! Jak jsi mi to mohla udělat?, ptáš se z odleskem slz v očích. Proč? Proč jsi mi to udělala? Říkal jsi, že nebrečíš. Že ti už dávno vyschly slzy. A co je v tom případě toto?...
Rozbrečím se a schoulím se,nohy přitisknutý k hrudi.
Proč jsem to udělala? No proč?! Jsem už vážně takovej blázen?... Asi jo když mně sem zavřeli, pousměješ se.
Ale.. Copak jsem mohla přežít se zdravým rozumem, co jsem viděla?...

Ona vedle tebe. Myslela jsem, že se ten den snad usmíříme.
Můj výkřik a tvý oči. Tak strašně zranitelný... A pak jsem pochopila. Smál ses tenkrát jak šílenec a ona jen ležela vedle tebe. Prázdná stříkačka i přesto že jsi říkal, že jsi toho nechal... Odvezli tě sanitkou a mně hned za tebou. Tomu se říká štěstí,co? Pokus o sebevraždu u jednoho člověka a o zlatou dávku u druhýho. Mně zavřeli sem.. A tebe? Kde jsi skončil ty?

Najednou ji to napadlo. Že bych tu sílu ještě měla? Křečovitý úsměv a kousíček skla, kterej jsem si schovala z dveří, který sem ve vzteku rozflákala včera. Jeden řez, druhej.. To samý i na druhý ruce.. Oči se zavřely. Napořád..

Vidím jen tmu. Tmu a pak... Tvý oči chladně se dívající z té tmy... Nikdy mně nedostali.. Protože já...

Já jsem vždy byla blázen.