Roman a Julča

Už je to čas, kdy se stal ten děj, co vám ho můj ret chce říct. Jak že ho znám? Kde jsem ho vzal? Zda je to lež?! A dost! Řek mi ho děd. Né můj. On však ví vše a snad i víc. On a lhát? Tak to nic! Byl to lord a měl svůj styl. Ať je mu zem jak květ a ať zní dál zpěv z těch úst, co již spí.

Byl tam muž, dost mlád, tak spíš kluk, kdo jak chce. Žil tam, jak je Řím, no, kus od něj. A znal tu, pro níž se chtěl bít v hruď, pro níž chtěl hlas mu řvát a s níž chtěl snít a svou dlaň jí klást na vlas a vždy ji před vším skrýt, než by je smet čas - vrah nás všech i náš pán.
Leč ďas vzal tu věc za svou a sen těch dvou zžeh a ztrh jak pes co rve na kus a kus myš, jenž je bez sil.

Věc se má tak: kdys byl svár, co měl od něj děd s tím, co byl děd od ní. Ten řek, že ho vzal na hůl. A to prý zas, že je lež a tak vznik ten svár. Svár se táh dál a dál až v ten čas, kde náš muž, spíš kluk, no kdo jak chce, kde on stál a chtěl tu od nich za svou vzít.

Když za ní jen tak šel a s ním šel i brat, tu u vrat stál od ní brat a chtěl se rvát. Měl nůž. Strh se boj. I náš kluk byl rváč a tak na něj skok a skok a třísk a pích a střík a šplích a už je tu krev a smrt má svůj díl. Brat od ní leh na zem jak kříž a náš kluk v dál plách. Neb on prý je ten vrah.

Když sám a sám se kdes náš kluk skryl, jak pes žil, měl hlad, strach, byl sám. V tom vzkaz. Je od ní. On však moc zle čet a tak né vše z něj za své vzal.

Spěl k ní - prý že je tam, kde jest vždy mnich. Tak tam vběh. Avšak když ji zřel, zrak se jí už tměl.
„Já zval ji svou a tma ji má a ne já, i chci být tam s ní, než tu se dřít.“
Vzal jed a hned se ho jal pít. Leh a už nic víc.
„Sto slov i víc můj sluch vpil od něj ze rtu, a teď je tu a je po něm. Cos to pil? Dej mi též.“
Nic. A tak nůž na dlaň a vpích a vbod tam pod břich.

A tak on i s ní svůj sen si ve tmě sní.