modré nebe

nebe je tak modré, jako nikdy, tak nějak smutně, osaměle, oddaně, ale hvězdy dnes vidět nejsou, schovaly se, nechtěly být vidět, protože dnes pláčou, nesmíš je vidět se slzami, ne, to nedopustí, to raději ať je vůbec nevidíš – snaží se tě zachránit před vším – kapky na okně dotěrně buší, ale ty je dovnitř nepouštíš, protože víš, kde je jejich místo – větve se ohýbají ze strany na stranu, zmatená holubice poletuje z místa na místo, je ztracená, snaží se najít místo, kde by byla v bezpečí – máš chuť ji vzít, uchránit ji před tím vším, nechat ji přes noc u sebe – nevydržíš se na to dívat, jdeš pro ni ven, ale holubice před tebou prchá, odlétá do deštivé noci, ztrácí se ti z dohledu, s pokrčením ramen se vracíš dovnitř a zase ten pocit –

že bys měl být jinde a s někým jiným, šťastný a usmívající se – kde je ta holka, kterou miluješ, která miluje tebe, se kterou jsi vždycky tak rád trávil noci, v jejím teplém náručí, v jejím bezpečném objetí jsi usínal nad ránem – nikdy jí nevadilo, že přes den spíš, nevadila jí tvoje naivita, taky ji nikdy nevyužila – kde je ta zlatá holka – utekla se španělem, zničilo tě to, nemohl jsi dlouhé dva týdny dělat nic jiného, než pít, opíjet se, zapomínat, nepamatovat si, dva týdny v kuse jsi ležel na gauči a pil jsi – a k čemu to, nic se tím nezměnilo, akorát jsi zestárl a v podstatě bez života – ona je pryč, ty jsi taky pryč, všechno je to pryč – musíš začít od znovu, vykašlat se na všechno „doposud“, najít nový směr – ale už žádná holka, která má ráda španěly –

tvůj zkroušený pohled v zrcadle se ti nezdá zrovna moc v pohodě, ale to nevadí, jindy to bude lepší – zapaluješ si další cigaretu, vlastně kouříš jednu za druhou, myslíš na holubici, kde asi skončila, kde je – jestli ji k sobě vzal někdo jiný nebo jestli pořád poletuje v dešti venku, jestli už neleží někde mrtvá, v louži na silnici – snažíš se nemyslet, jenže ty musíš myslet, od toho tu jsi, myslet, myslet –

opíjíš se whisky a snažíš se psát – jenže je v tom moc jacka, blbý, nejsi to ty ani tvůj styl, je to alkohol, kdo píše a není to ono – vzpomínáš zase na něco z minulosti, neměl bys, víš že ne, stejně to děláš, myslíš na drogu, dal by sis, místo toho radši zase piješ, zapomenout, že někdy něco takového bylo – jenže droga tě otravuje celou noc, stejně jako holubice, potřebuješ vědět, jak skončila, stejně jako potřebuješ drogu – zeptej se odrazu v zrcadle kdo je, odpoví ti, věř tomu, jsi všechno jenom ne nic a naopak – nemáš komu se vyplakat na rameni –

hledáš inspiraci, kde můžeš – jenže za oknem je tma, která ti nemá co říct, ve skříních obleky, který nikdy nemluví a tvoje oči už se trochu lesknou, ztrácíš chuť hledat, chodit, hýbat se – sedáš si do křesla, s otevřenou pusou zíráš do zdi, v bytě je ticho, posloucháš, pořád ticho, piješ a víš, že to nemá cenu – už je to moc, dneska nic nenapíšeš, ale snažil ses, to zase jo, a co ta holubice –

naposledy obracíš láhev, zavíráš oči, pokládáš ji na zem, už nemůžeš ani kouřit, ani se zvednout a jít do postele, ne, ty musíš zůstat v křesle, strávit noc tam – usínáš a zmatený sny tě doprovází k ránu –

rozednívá se a nějaký španěl otvírá okno, odkud vylétá holubice – znáš je oba, nevíš o tom, co udělal, v posteli mu spí tvoje zlatá holka – nikdy vlastně nebyla tvoje, jen taková hra, kdo z koho – ona vyhrála, ale jsou hry, kde se nevyhrává, zapomeň, holubice byla v pořádku, holka je taky šťastná a ty dopíjíš poslední láhev -