Uražená a ponížená

Svět si jde momentálně svým vlastním krokem a já ho nestíhám. Dny se zpátky neohlíží a já je nechci zase hledat. Všechno plyne v podivný apatii a tyhle divný momenty prostě nemají chuť navázat se mnou kontakt.
Začínám chápat, že život neni o lásce a hezkejch kecech. Něžnejch lžích nebo co já vim o čem ještě.
Chybí mi ty chvíle, kdy jsem se nebála svěřit, ale teď mam divnej pocit a nechce ze mě ven. Potřebuju se zničit a tys mi v tom pomohl.

Snažim se nadechovat v rozumných intervalech. Nejde to.
Každej nádech je palčivá bolest hořící sirky na kůži. Bude to lepší, protože nejsem žádná ufňukaná káča a já to vim, jen že mě prostě rozhodilo, když si mi říkal ty věci.........

Nejvíc jsem uražená, když děláš, že se nic nestalo. Když popíráš, že bys mi cokoliv hnusnýho řekl. Nebo ponížená... já už ani nevim. Mám pocit, že jsem se zbláznila, že jsem malicherná a všechno si moc beru. Ale pak si vzpomenu na všechny pocity, co jsem kdy měla a dojde mi, že jsem udělala dobře.
Asi tě mám ještě pořád dost ráda, ale znechucuje mě tvůj postoj k někomu koho "máš taky rád". Když jsem ti to řekla, tvářil ses jako největší borec a ptala ses, jestli to vyprchalo... čekala sem, že i řekneš děvko nebo frigido. tys to neudělal. asi proto, že jako první holka za tebou neběhám a neprosim o odpuštění. protože já vim, že omluvy mají přicházet z tvojí strany.

a taky protože jsem až mo hrdá. proto nedokážu zapomenout.