Boston

Držel se zábradlí. Oči nechával zavřené - ještě na okamžik si v paměti toužil podržet obrázek drsné hornaté krajiny. Světýlka chatrčí Ouijongbu, která z tábora MASHe vypadala jako desítky světlušek. Šepot vojáků za teplých nocí, kdy se nikomu nechtělo spát. Kroky noční hlídky. Ten zvuk, když vojenské boty našlapovaly po písku. Pravidelný dech spolubydlících z Bažiny. Lehký spánek, který býval většinou přerušen hlášením amplionu a návaly raněných. Tisíce dětí, které prošly pod jeho rukama, prsty, co se nikdy nesměly třást. Jenže... k čemu bylo celé to trápení? Vracel se domů a zřetelně cítil marnost každého dne, který v MASHi strávil. Nedokázal zadržet slzy. Stejně nebylo poznat, že pláče, tvář měl i tak celou zmáčenou od mořské vody.

Přešlápl a složil hlavu do dlaní. Čím více se loď vzdalovala od břehů Koreje, tím více ho přepadaly intenzivní myšlenky na domov. Zátoka Pláňat. Křišťálově čistá řeka a pohupující se loďky s udicemi. Jasně červené splávky na vlnách. A jeho otec – Daniel Pierce, nejlepší praktický doktor v Maine a průměrný hráč pokeru. Hawkeye se snažil nemyslet na to, jak dlouho už svého otce neobjal, nevěnoval mu široký úsměv, nedal jogurt do holínek. Raději si představoval jeho milé oči a ten rádoby káravý tón, kterým mu vždycky říkal „Bene, Bene...“.

Cizí ruka se dotkla jeho ramene. „Kapitáne Pierci, nechcete jít raději dovnitř, pane? Vypadá to na bouřku.“ Vojín zasalutoval, a se směsicí starostí a pochyb mu pohlédl do tváře. Hawkeye si pozorně prohlédl jeho tvář. Po odjezdu z Koreje si slíbil, že už si vždycky prohlédne každého, koho pozná. Toužil si tak vynahradit kvadriliony pacientů bez tváře, které sešil, aniž by věděl, jak se jmenují.

Pohledem počastoval jeho veselé oči, trochu roztěkané úkolem, který mu byl přidělen. Pod nosem si pěstoval hustý blond knír. To Hawkeyemu tak bolestně připomenulo BJe, že se musel zhluboka nadechnout a vší silou se přinutil přikývnout, namísto toho, aby zevnitř explodoval.
„Jistě,“ dostal ze sebe s jakýms takýms úsměvem a odlepil zkřehlé dlaně od zábradlí.

Kabina byla plná propuštěných povolanců. Většina, podobně jako on sám, bloumala sama po místnosti s rukama zkříženýma na prsou. Jakoby čekali a zároveň měli strach. I Hawkeye měl strach. Že nechal v Koreji mnohem víc než pár měsíců života a několik kilo. Že tam zůstal i jeho rozum. Pečlivě uložený pod khaki dekou v budově polní psychiatrické léčebny. Utopený ve Skotské. Zakopaný ve vzpomínkové krabici společně s Radarovým medvídkem. Zašitý v těle šestnáctiletého vojáka, který následujícího dne zemřel na infekci.
„Tak a kam máš namířeno ty?“ hluboký hlas se silně povědomým přízvukem jej vrátil do reality. „Maine, co ty?“ odpověděl automaticky a otočil se. „Já jsem z Indiany,“ zahalekal znovu ten hluboký hlas. To přiznání přinutilo Hawkeyeho ke kyselému úsměvu.
„A neznáš náhodou Franka Burnse? Bledý, prostý výraz, žádné rty, žádná brada...“ chytil se toho okamžitě. Jen myšlenka na Franka mu rozjasnila obličej. Muž, který před ním stál, měl na sobě světle modrou havajskou košili s palmami. Hawkeye sebou znovu škubl, jak se mu před očima okamžitě promítla Trapperova tvář. Míval podobnou.
„Burns... Burns... Burns...“ muž si zamyšleně promnul trojdenní strniště. „Poslyšte, nebyl to ten blázen, co se dostal z armády na paragraf osm, protože chtěl ostříhat nehty blond poručici?“

(A nebo byla ta Trapperova zelená?)
„Jo, jo... to je on... a jak o tom vlastně víš?“ Hawkeye zvedl zmateně obočí. „Nejsi snad ta blond poručice, že ne? Podle čepice jsi jenom desátník,“ znovu se pousmál. Loď se opět zhoupla, ale jemu bylo i přesto o něco lépe.

Desátník z Indiany se na něj zazubil.
„To máš pravdu, kámo. Jsem ten desátník, co to oznamoval vašemu velícímu. Potter se jmenoval?“ Hawkeye přikývl, jak se mu v paměti mihl obraz usmívajícího se plukovníka. Už ho asi nikdy neuvidí.
„No to byl vážně blázen, to si pamatuju,“ desátník se od srdce zasmál. „Takže ty seš ze 4077 MASH?“ Hawkeye znovu přikývl a zřetelně ucítil čtyři silné záškuby v žaludku při vyslovení čísla jeho bývalé jednotky. Desátníkovi se nějakým způsobem zřejmě podařilo přečíst výraz jeho tváře, protože chápavě přikývl.
„Taky myslím na to, že se mi o tý mý zatuchlý kanceláři bude zdát ještě dlouhý věky, kamaráde. Ale těším se domů. Konečně se zase vyspím ve své posteli se svou ženou. Konečně uvidím svoje děti; mám tři. Dva syny a malou Jessie - tady je ještě v peřince.“ Hawkeye stačil na poslední chvíli uhnout jen tolik, aby jej celá řada fotek desátníkových dětí nepřipravila o nos. „Nosím je pořád u sebe,“ usmál se na album, než jej zase schoval zpět do kapsičky u košile. Hawkeyemu se najednou zdálo, jako by se listy palem na ní zachvěly náhlým poryvem větru. Zhluboka se nadechl a pomalu zavřel oči.

(Ne, ta Trapperova byla žlutá.)

„Je ti šoufl?“ desátník se zlehka dotkl jeho ramene, což zalarmovalo všechny receptory pod Hawkeyeho kůží. Ucukl tak rychle, jako by ho jeho ruka spálila.
„Moc jsem toho tady nenaspal,“ zakroutil nevrle hlavou. Přál si, aby ho ten chlap už nechal na pokoji. Potřeboval být zase na chvíli sám a ta košile jej neuvěřitelně rozptylovala. Potřeboval složit všechny myšlenky, které neklidně kroužily v jeho hlavě, jako puzzle, a stanovit si přesný cíl. Za několik málo hodin tahle loď zakotví v přístavu a on se bude muset rozhodnout, co udělá se svým životem, jehož valná část zůstala tam na tom místě, kde teď svítil vybledlý čtverec trávy.
„Asi půjdu chvíli zase civět do stropu,“ zamumlal nakonec ke svému společníku, a bez dalšího slova se s rukama v kapsách vzdálil. Desátníkovi to očividně nevadilo. Zrovna v té své havajské košili promenoval na druhé straně místnosti, a chlubil se fotkami svých dětí nějaké jiné oběti.

Kajuta se nepříjemně houpala. Bouřka venku zřejmě nabírala na obrátkách. Hawkeye se posadil na dolní pryčnu a rozšněroval si boty. Položil se na polštář s rukama za hlavou a pro změnu nebyl sto zavřít oči. Myšlenky mu v hlavě poletovaly jako šílené. Nebyl blázen. Byl doktor. Chirurg. A musel se zase dát dohromady.

Nakonec upadl do neklidného spánku, paže pevně obemknuté kolem těla.

+++
Znovu netrpělivě pohlédl na hodinky a zajel volnou rukou do vlasů. Nechápal proč je tak nervózní, neměl žádný důvod. Otřásl se, jak mu na holé paži naskočila husí kůže, a rychle si shrnul rukáv svetru zpět k zápěstí. Hladina moře, jakoby se táhla do nekonečna. Malé černé tečky na ní mohly představovat cokoliv. Malé rybářské bárky, zaoceánské parníky, nebo právě tu loď, na kterou čekal. Zhluboka se nadechl a sehnul se pro oblázek, aby jej následně vší silou mrštil do vody. Potom znovu zamžoural k obzoru. Teď už nepochyboval. Byla to ona. V duchu si dodal odvahy a s rukama v kapsách zamířil do hlavní části přístavu, kde měla Hawkeyeho loď zakotvit.
+++

Byl vděčný, když pod nohama konečně ucítil pevnou zem. Trochu se mu ještě motala hlava z toho, jak jej ve spánku náhlé zhoupnutí lodi shodilo z palandy, a nad levým uchem mu vyrostla boule. Přesto jej však vůně domova udeřila do nosu silněji, než táborová sekaná. Ještě to nebyl úplně ten domov, o kterém snil za mrazivých nocí schoulený pod vojenskou dekou – ale byla to Amerika. Šťastně se rozhlédl a přehodil si přes rameno pytel se svým skromným majetkem, aby se mohl zařadit za ostatní propuštěné chlapce.

Vracel se z Koreje o dva a půl roku starší, ale měl pocit, jako by zestárnul nejméně o deset let. Jeho dříve tak černá kštice už prokvétala nitkami stříbrných vlasů. Ze všech těch, co znal od začátku, jich do konce války v táboře vydrželo málo. Vlastně jen on, Maragaret a Klinger... Jejich tváře – a ne jen ty jejich, si bude pamatovat až do konce života. Tváře své druhé rodiny. Jejich úsměvy, zvuk jejich hlasů, vůni. A hlavně jejich oči nikdy nezmizí z jeho paměti.

Šedé oči Henryho Blakea, většinu doby zakalené dobrým douškem likéru, zmateně pomrkávající zpod klobouku s rybářskými třpytkami. Frankova prasečí očka, která se uměla zlostí zúžit do téměř neviditelných linií. Radarovy oči věrného psa. Nebo ty Margaretiny, které se vždycky míhaly tak rychle. Rentgenové oči Plukovníka Pottera, tátovské oči BJe Hunnicutta, Charlesův nezaměnitelný doušek egoismu v každém mrknutí jeho aristokratických víček. A Trapper...

Hawkeye si dokázal vybavit jeho pohled až moc jasně. Jeho oči byly veselé, protože Trapper nikdy nebrečel. Nikdy neupadal do depresí a nebyl to blázen. Bylo to už tak dlouho, co Hawkey naposledy viděl jeho tvář; ty nemožně kudrnaté vlasy a přihlouplý úsměv lovce z Bostonu. A myslel na svého bývalého nejlepšího přítele tím intenzivněji, jelikož jeho loď zakotvila právě tady. V Bostonu, kde společně sloužili svoji první velkou lékařskou praxi. V Bostonu, odkud pocházela rodina Winchesterů. V Bostonu, kde poznal jedinou ženu, se kterou mu stálo za to strávit víc než jen jednu planou noc. V Bostonu, kde byl i Trapper John.

Jakou barvu měly oči Trappera Johna?

Hawkeye se zastavil tak prudce, až do něj jakýsi seržant, který kráčel za ním, vrazil.
„Promiňte, pane,“ omluvil se voják a rychle Hawkeyeho obešel.

Jakou barvu měly Trapperovy oči? No tak, Hawkeye, vzpomeň si. Nedokázal to.

Mohl stát, nechat kolem sebe klidně plynout celý ten dav propuštěných povolanců a netečně zírat do prázdna. Jenže na to teď neměl čas. Byl doma a musel se co nejrychleji dostat zpět do Maine. Obejmout svého otce, políbit Maggie z mlékárny, a vrazit sousedovi Mathewsovi za to, že jeho tenkrát neodvedli.

Nakonec znovu vyrazil, stále ještě zdrcený. Hlavou se mu mihla otázka, jak se vlastně dostane z Massachusetts do Maine, když už nemá skoro žádné peníze, a cestu v zavazadlovém prostoru nákladního letadla by kvůli klaustrofobii nikdy nepřežil. Sešel z cesty a zamířil si to na pláž.

Neušel ani pár kroků, když se znovu zastavil. Ústa se mu proti jeho vůli roztáhla v široký úsměv. Nepříjemně to tahalo, jako by si už ani nepamatovala, jaké to je.

Viděl jej před sebou zcela jasně. Obraz Johna Francise Xaviera McIntyra. Na sobě měl tu žlutou havajskou košili, na nohou vojenské boty, v ruce skleničku na Martini. Na jejím dně se jasně zelenaly obrysy olivy. Usmíval se tím zvláštním způsobem, druhou ruku volně svěšenou podél těla, ale neříkal nic. Hawkeyeho, jako by náhle opustily hlasivky. Část jeho mozku si byla stoprocentně jistá, že je to jenom iluze, protože nebylo možné, aby tu stál – naprosto nezměněný - a usrkával to jejich „mateřské mléko“. Ale druhá polovina se tomu snažila uvěřit – ne, věřila tomu, protože to, co viděla, se jí líbilo až moc. V jejích nejdivočejších představách byl obraz toho kudrnatého muže skutečný. V očích mu jiskřilo a vlasy mu cuchal vítr. Hawkeye automaticky zvedl ruce k obličeji a zavřel oči. Divoce zakroutil hlavou. Tohle bylo příliš moc na to, aby to mohla být pravda.

Pod zavřená víčka se mu začaly dobývat zakázané obrázky z minulosti. Tu noc, kdy byla tak strašná zima, že zamrzla i várnice s horkým čajem... Příliš jasně si pamatoval jejich snahu, vzájemně se zahřát. Nejdříve doušky pekelně alkoholického ginu, potom nevinnou hru na honěnou kolem přenosných kamínek... a nakonec ten nejstarší způsob udržování tepla v dějinách lidstva. Trapperovy vřelé ruce bezcílně bloudící po jeho holých zádech. Husí kůže, která se šířila oběma jejich těly, ne jen vinou okolního mrazu. Šimrání Trapperových vlasů na Hawkeyeho hrudi, nohy zamotané ve vojenských dekách, jejich teplé rty...

Hawkeye znovu zavrtěl hlavou. Chtěl všechny vzpomínky vytřepat z uší jako vodu. Už víc jak rok se mu dařilo tyhle vzpomínky úspěšně držet v nejzazším koutku mysli, kam patřily. Stačil jeden pohled na neexistujícího Trappera a tu jeho žlutou košili. Všecko to bylo zpátky.
„Do háje...“ ulevil si Hawkeye šeptem.

+++
Doktor John McIntyre se vždycky považoval za emočně stabilního jedince. Nikdy nepochyboval o tom, že kapka šílenosti je v každém člověku, ale rozhodně si o sobě nemyslel, že je troska, nebo nějaké holčička, která se rozpláče při prvním náznaku nejistoty nebo nebezpečí. Byl chirurg a byl na své povolání hrdý. Jeho ruce se při operacích nikdy netřásly. A většinou taky neztrácel svůj pověstný smysl pro humor. Nebylo mu tedy zrovna dvakrát příjemné, když se v tuto chvíli cítil nervózní jako před závěrečnou zkouškou z anatomie.

I přes příboj zaslechl Hawkeyeho slova tak jasně, jako by mu je zařval do ucha. Momentálně mu na mysli nevytanula žádná lepší fráze, kterou by svého nejlepšího přítele uvítal raději. Byl jen pár kroků od něj – téměř takový, jakého si jej Trapper pamatoval. Stále ještě oblečený do uniformy, kterou on sám oblékal víc než rok, na nohou vojenské boty, které Trappera strašily ve snech ještě několik měsíců po jeho transferu zpět do Států. Výraz v Hawkeyeho tváři byl nerozluštitelný. Když schoval hlavu do dlaní a vojenský pytel mu sklouzl z ramene, něco se v Trapperovi zlomilo. Konečně byl schopen pohybu. Pár skoky překonal tu krátkou vzdálenost, která je od sebe dělila, a zabrzdil jen pár centimetrů před ním. Zhluboka se nadechl. Z důvěrně známé vůně se mu zatočila hlava. Bylo toho v ní tolik. Bažina, Hawkeyeho voda po holení, Margaretin šampón na vlasy, kartotéka v Henryho kanceláři. Tohle všechno na jeden nádech. Trapper rukou v kapse u kalhot sevřel klíčky od auta.
+++

Trvalo to snad celou věčnost, než byl Hawkeye schopný dát ruce dolů. O to větší bylo jeho překvapení, když se obraz Trappera Johna změnil. Stál před ním teď o rok starší doktor McIntyre oblečený v šedém roláku, riflích a polobotkách. Byl to Trapper, ale... taky před ním stál někdo cizí. Ale jedna věc byla jistá. Tenhle muž nebyla halucinace.
„Hawkeye.“ Zvuk toho hlasu přiměl Hawkeyeho zachytit jeho pohled. Užasl nad svou hloupostí. Jak bylo možné, že byl někdy v životě schopný zapomenout na tyhle oči? Úžasně zelenohnědá barva, která tmavla směrem k zorničkám. Hluboký pohled Trapperova dobráckého obličeje se vryl mladému chirurgovi do paměti podruhé. Tentokrát si však byl jistý, že tam zůstane navěky.
„Trape...“ přinutil se vyslovit to jméno. Chvíli jej nechal jen tak povalovat na jazyku, zkoušeje jeho příchuť znovu po tak dlouhé době. „Válka skončila,“ prohlásil naprosto zbytečně. Bylo to však poprvé, co tuhle větu vyslovil a zároveň tomu i věřil. Trapper tu opravdu byl, oblečený v civilu, a byl tak skutečný, jako příměří, které jej přivedlo domů.
„Slyšel jsem.“ Trapper se ušklíbl. „Vítej zpátky doma, Hawkeye,“ dodal rychle a konečně se nahnul, aby mohl přítele obejmout. Hawkeye zhluboka nasál vůni Trapperova svetru a dlaněmi jej popleskal po zádech. „Chyběls mi, kamaráde,“ přinutil se vypustit z úst. Trapper jej pomalu pustil, a zmateně si jej podržel na délku paže.

„Poslyš, ty se mi nějak nelíbíš. Že tys nebral Martini po každém jídle!?“ zvedl přísně jedno obočí.

Hawkeye se smutně pousmál. „Nenechals mi žádné přesné instrukce, Trape. Vlastně...nenechals mi vůbec žádné instrukce, když už o tom tak mluvíme.“ Teď se pousmál pro změnu Trapper.
„Ale můj vzkaz ti Radar předal, ne?“ potměšile se zašklebil a sebral Hawkeyho pytel, aby si jej mohl přehodit přes rameno. „Původně jsem ti chtěl poslat kvalitnější, ale Radar měl problémy už s tímhle.“ Hawkeye cítil, jak pomalu rudne.
„Co děláš s těma věcma?“ vzpamatoval se náhle. Stále ještě nemohl úplně uvěřit tomu, že je tu Trapper s ním.
„Dáme je do auta. Do baru s takovým nákladem nesmíš. Je to těžký jako půl džípu. To sis sbalil v Bažině i celej krysí klan?!“
„Nemohl jsem je tam nechat,“ pokrčil Hawkeye rameny. „Dáme je do auta... co tím myslíš? A bar? Ty máš něco v plánu?“ vrátil se k původní otázce.
„Potřebuješ doplnit palivo, Hawkeye! Nejdřív bar a až pak tě odvezu domů.“ Trapper se vydal směrem k autu pronásledovaný zmateným výrazem v Hawkeyeho očích. Cítil se nejlíp za poslední rok, který už trávil ve Státech. Dokonce i líp, než po první operaci ve sterilních podmínkách opravdové nemocnice. Znovu se otočil, aby si dopřál pohled do Hawkeyeho dokonale zmatených modrých očí.

„Odvezeš mě domů?“ Hawkeye zvedl obočí a tázavě naklonil hlavu na stranu.
„No, nepředpokládám, že bys měl v plánu tísnit se s ostatními korejskými kuřaty v nákladovém prostoru nějakého letadla. Takže jsem ti přijel naproti.“ Trapper se zastavil u nově vyhlížejícího Dodge z roku 1950 a opatrně otevřel kufr.
„Já vím, že ses stejně chtěl jenom vytahovat se svým novým auťákem, doktore,“ uculil se znovu Hawkeye, když Trapper uložil věci a pečlivě auto znovu zamknul.
„Prokouknuls mě, jako vždycky... za to tě zvu na panáka.“ Trapper vzal Hawkeyeho kolem ramen a odvedl ho do nejbližšího baru.
„Ale jenom pár skleniček, námořníku. Matka říkala, že mám být do klekání doma,“ dodal Hawkeye s úsměvem.

Když se oba usadili na stoličky, a číšnice před ně položila dvě skleničky ginu (Hawkeye zaregistroval, že je to první číšnice ne-Asiatka co po letech vidí) nastalo mezi nimi náhlé ticho. Trapper nervózně hypnotizoval svoje ruce a Hawkeye filozoficky hleděl do sklenice. Na jednu stranu mu Trapperova mlčenlivost přinesla úlevu. Alespoň věděl, na čem je. Trap se k událostem, které se mezi nimi staly, očividně vracet nechtěl, a Hawkeyemu se taky líbily přesně tam, kde byly. Pohřbené v jeho hlavě. Nicméně si musel v duchu přiznat, že bylo zvláštní vědět, jak vypadá Trapperovo tělo pod tím oblečením. Jaká je jeho nahá kůže na dotek. Jak voní jeho vlasy. Musel si dopřát hluboký doušek ginu, aby odolal touze dozvědět se, jak moc se za ty měsíce Trapperovo tělo změnilo...
„Takže..?“ odhodlal se konečně přerušit napjaté ticho.
„Takže?“ chytil se toho okamžitě Trapper a zářivě se na Hawkeyeho usmál. Podle Hawkeyeho byl ten úsměv možná až moc zářivý. Napadlo ho, jestli se i on zase někdy takhle usměje.
„Pojďme mluvit o vás, Hawkeye. Musíš mi říct všechno, co se stalo, od té doby, co jsem odjel.“ Znovu se zasmál, jako by si vzpomněl na něco hodně vtipného. „Vsadím se, že Klinger byl určitě z konce války celý nadšený.“
Hawkeye si posměšně odfrkl. „Klinger zůstal v Koreji, Trape,“ pokýval hlavou. Když spatřil překvapený výraz v jeho obličeji, pokračoval. „Oženil se s Korejskou dívkou a zůstal v zemi, aby jí pomohl najít rodiče,“ vysvětlil a dopil skleničku. Trapper mávnutím ruky okamžitě objednal další.

„To je neskutečný. Takže Klinger zůstal v Koreji... A co Frank? Byl rád, že jsem odjel?“
„To víš, že byl... ale nevydrželo mu to dlouho. Ale do té doby, než jsme mu s BJem dali pod deku zubní pastu, určitě.“ Hawkeye se při té vzpomínce musel pousmát. BJova tvář mu teď připadala o něco bližší než ta Trapperova. Ačkoliv ke každému z nich cítil jiný druh přátelství.
„BJ?“ Trapper se zamračil a v tu chvíli si Hawkeye nemohl vzpomenout na nic, co by mu kdy připadalo roztomilejší. „Náhrada za mě?“ Trapper neřekl nahlas nic, ale Hawkeye zřetelně cítil dvojsmyslnost té otázky. Zamžoural do slabé záře barového osvětlení a s úsměvem zakroutil hlavou.
„BJ... byl strašně zvláštní chlapík. Líbil by se ti, má náš smysl pro humor a miluje válku a MacArthura asi tak jako my.“

„A... Hawkeye...“ Trapper se nedokázal vymáčknout.
„Frank odjel jen chvíli po tobě,“ skočil mu Hawkeye rychle do řeči. „Už několik měsíců slouží ve své skvělé nemocnici v Indianě. A stejně tak Radar...“ Trapper užuž otevíral pusu, ale najednou se zarazil.
„Radar? Radara poslali domů?“ Hawkeye přikývl a přihnul si ze skleničky.
„Jeho strýc zemřel a Radarova matka nemohla vést farmu sama. Potter – nový velící, ho poslal za ní.“
„No já nestačím zírat. Sotva vytáhnu paty a všechny děti si dělají co chcou...“ Trapper se ušklíbl. „A co ty?“ dodal o poznání méně veseleji.
„Já...“ Hawkeye pokrčil rameny. „Zůstal jsem tam až do konce. Nic co bys neznal. Ranění jako na běžícím pásu, mladí kluci, co už se jim nedá pomoct... vlastně jednou jsme zachránili koně,“ vzpomněl si a přes jeho tvář znovu přelétl úsměv. Pohlédl na Trapperovu, která vypadala velice nervózně.

„Hawkeye... musíme... musíme o tom mluvit.“
„To nemá cenu, Trape...“ opáčil Hawkeye okamžitě. Trapperova slova jej tak vyděsila, že málem převrhl skleničku. Tak nějak celou dobu doufal, že to nezmíní. Proč muselo být vždycky všechno jinak, než to plánoval?!
„Co tím myslíš?“ Trapper očividně znervózněl ještě víc.
„Chci vidět tátu. Musím domů. Byl jsem pryč roky, Trape. Copak tobě se nestýskalo po ženě, když jsi byl v Koreji? Chci domů... nechci se s tebou bavit o... tom... však víš,“ dodal znovu.

„Louise...“ Trapper vyslovil jméno své ženy takovým zvláštním způsobem, až Hawkeyemu přejel mráz po zádech. „...Odcizila se mi. Po návratu z války bylo všechno nádherné, nové. Kathy a Becky byly nadšené. Bylo to jako v ráji. Jenže pak... jsem začal víc přemýšlet. O životě a smrti. O válce. Vím, že mě chápeš... a čekal jsem, že i Louise mě pochopí. Zavíral jsem se na dlouhé hodiny v ordinaci a snažil se předstírat, že je to pooperační v Koreji! V noci, když jsem nemohl usnout, představoval jsem si, že mám za sebou deset hodin na sále a na nohou stále ty odporně těžké vojenské boty. Teprve pak se mi podařilo usnout! Žena si nakonec za mě našla náhradu. Bylo to jednodušší, než jsem vůbec čekal. Vzal jsem si svoje věci a zařídil si praxi v jiném městě. Holky za mnou jezdí každý druhý víkend, Hawkeye. Všechny ty kecy o tom, že tě válka změní...to není jenom klišé. Je to pravda.“ Trapper natáhl ruku a zlehka se dotkl Hawkeyeho prstů. Elektrický výboj je oba dva zastihl nepřipravené. Trapper se proti svojí vůli naklonil tak blízko, až se rty skoro dotýkal Hawkeyeho ucha.
„Stýskalo se mi,“ zašeptal, rychle se znovu napřímil a kopnul do sebe zbytek svého ginu. „Vzhůru do Zátoky Pláňat,“ dodal, hodil na bar několik pětidolarovek a zvedl se ze židličky. Nohy se mu sice trochu motaly, ale stále byl ještě schopný jakés takés chůze. Vybalancoval svoje tělo a poklepal rukou na Hawkeyeho rameno.

„Jdeme...“
„No jo, no jo...“ přikývl Hawkeye, a sklouzl dolů. „Veďte mě, kapitáne,“ dodal trochu šišlavě. Když opustili bar a znovu se nadechli mořského vzduchu, všimli si, že se mezitím začalo stmívat.
„Sakra, už je nějak pozdě...“ zamračil se Trapper a zmateně pohlédl na hodinky. „A takhle řídit nemůžu. Sice jsem ve stavu to udělat, ale co kdyby mě chytili poldové? Mám to auto teprve pár měsíců!“

Hawkeye se ušklíbl. „Co teda navrhuješ?“

Trapper se očima zakalenýma ginem rozhlédl kolem.
„Támhle je motel,“ ukázal na kamenný dům, zašitý v koutě malého náměstí a rovnou se tam rozešel.

Hawkeye nebyl na malý moment schopný pohybu. Bylo mu zle, nejedl už víc jak dvacet čtyři hodin, motala se mu hlava z alkoholu a toužil být zase doma. Nebylo přece možné, aby ztrácel čas někde v nějakém motelu, když se jeho otec doma třásl nedočkavostí, kdy ho zase uvidí.
„Tak jdeš, nebo co?“ Trapper se otočil. Prázdný pohled Hawkeyeho očí jej na okamžik vyděsil. „Je ti něco, Hawkeye?“
„Ne víc, než obvykle,“ Hawkeye pokrčil rameny a konečně se vydal za ním. V duchu se přesvědčil, že jiná lepší alternativa v současné době neexistuje. Ale otci zavolat musel...


Hotelový pokoj na Hawkeyeho působil podivně stísněně. Rozhodně by dal přednost stanovému plátnu. Vlastně to byl jenom obyčejný motel, takže se nebylo co divit, že tapety byly odrané, koberec odrbaný a ze stropu odpadávaly kusy omítky.
„Tak nějak jsem doufal, že se po dlouhé době konečně vyspím v normální posteli,“ objasnil Trapperovi svůj zkroušený výraz. Na druhou stranu však musel uznat, že postel nevypadala tak špatně. Měkká matrace vybízela k sladkému spánku už od pohledu.

Trapper, který tlak dalšího ticha nevydržel, si zapálil doutník, a posadil se na rozvrzanou stoličku. Hawkeye se na něj se zájmem zahleděl. Za tu dobu, co už byl Trapper ve státech, trochu přibral, což mu však ani v nejmenším neuškodilo.
„V civilu vypadáš zvláštně,“ poznamenal se smutným úsměvem, když si sedal na postel. Trapper naklonil hlavu ke straně.

„Zvláštně blbě, nebo zvláštně dobře?“

Hawkeye se nervózně zasmál v odpověď. „Taky se mi po tobě stýskalo,“ řekl nakonec a očima v šeru pokoje zapátral po telefonu.
„Teď je noc, Hawkeye. Otci zavoláš ráno,“ odhadl Trapper jeho myšlenky, než zahasil zbytek doutníku o skleněný stolek a zvedl se ze židličky. Hawkeye se třásl přímo viditelně, když se k němu usměvavý Trapper přibližoval. Nakonec stál těsně před ním. Hawkeye zvedl hlavu a nervózně se ošil. Síla okamžiku jej málem připravila o rozum, když Trapper natáhl ruce a dotkl se jeho krku. Chtěl se zvednout do stoje, ale přítelovy ruce jej zatlačily zpátky. Motala se mu hlava. Srdce mu bušilo jako splašené. Trapper se nakonec přesunul vedle něj na postel, s rukama stále ještě na jeho krku. Byly tak teplé a neuvěřitelně příjemné na dotek, že Hawkeye při každém pohybu přivřel oči slastí.

Hlavou se mu mihla vzpomínka na den, kdy dostali všichni nařízené zdržovat se ve svých stanech, protože se někde v okolí tábora vyskytoval odstřelovač. S Trapperem měli tenkrát celou Bažinu pro sebe, protože Frank se šel hrdinsky ukrýt ke Šťabajzně do stanu. Jasně si pamatoval ustrašené polibky, stydlivé pohledy a i tlumený smích. Nevěděl, kdy přesně se to stalo - kdy se do Trappera zamiloval. Bylo to úplně něco jiného než sestry. Bylo to opravdové. Jenže taky moc dobře věděl, že to nemá žádný smysl. Že si pro sebe ukradli jen pár okamžiků války. A že až skončí, vrátí se Trapper zpět ke své ženě a dcerám. A že oni dva se už nikdy neuvidí.

A on se mýlil.

Svíral teď Trappera kolem pasu tak silně, jako by se bál, že se rozplyne a ten mu to oplácel něžným hlazením po zádech. Hawkeye ucítil, že pláče, ale nestyděl se za to. Rukama pomalu mapoval Trapperův obličej a znovu a znovu se vpíjel do těch zelenavých očí. Když se konečně políbili, bylo to jako obrovská přílivová vlna, která je hodila o rok zpět. Znovu byli v Bažině, kolem zuřila válka a každou chvíli mohly přiletět desítky vrtulníků se zraněnými. Všude byla zelená a uvnitř jen oni dva. Dva chirurgové uprostřed vší té smrti, zmožení smrtí, udolaní smrtí... hladoví po tom druhém.

Hawkeyemu unikl z úst šťastný povzdech, když se rukama konečně dostal pod Trapperův svetr. Ani si nevšiml, že už dávno nesedí. Váleli se po ustlané posteli a jejich jediným cílem bylo ukrást si co nejvíc z holé kůže toho druhého. Trapper zrovna bojoval s Hawkeyeho opaskem. Užasl, jak moc byl jeho přítel pohublý. Hawkeyemu se podařilo nějak skopat boty, aniž by opustil Trapperova ústa. Jednou rukou stále bloudil pod jeho svetrem, druhá v tlumeném světle motelového pokoje pátrala po zapínání jeho riflí.

„Hawkeye...“ zašeptal Trapper do ticha, které přerušovaly jen jejich přerývané vzdechy. „Strašně moc jsi my chyběl,“ dokončil větu a konečně jej zbavil i posledního kousku oblečení.

Postel byla příjemně měkká a Hawkeye se poprvé po dlouhé době cítil šťastný. Snažil se zalapat po dechu, když Trapper pevně sevřel jeho boky a schoval hlavu pod deku, aby se mohl rozplakat štěstím. Válka. Mír. Smrt. Láska. Svoboda. Všechna ta slova teď v jeho hlavě zapadla na správné místo. Sevřel ruce v pěst. „Miluju tě, Trape...“ zašeptal tak, aby to jeho přítel neslyšel, načež se otočil a znovu se hladově přisál na jeho ústa...

Leželi vedle sebe, ruce propletené, oba dva ještě stále zrychleně dýchali.
„Dlouho jsem si nemohl vybavit barvu tvých očí,“ vzpomněl si najednou Hawkeye, jedním prstem jemně přejížděje po Trapperově dlani.

„Moje oči přece vždycky ladily s uniformou,“ mrkl na něj Trapper s lehkým úsměvem na rtech. Natáhl ruku a něžně zvedl kovové známky z Hawkeyeho nahé hrudi, aby si je mohl prohlédnout.
„Válka skončila,“ prohlásil stejně jako Hawkeye odpoledne, vzepřel se na loktech, jemně se svými rty otřel o ty jeho a potom se se zavřenýma očima uvelebil zpátky na polštář.

„Dobrou, Trape,“ Hawkeye se usmál zpět a taky zavřel oči. V jeho životě nebyl okamžik, kdy se cítil zároveň tak šťastný a zároveň zlomený. Slzy si už zase našly cestu z pod jeho víček...

Ráno přišlo příliš brzy. Chvíli trvalo, než se rozkoukal a zřetelně vedle sebe rozeznal Trapperovo spící tělo. Odolal pokušení naposledy jej políbit na rty a místo toho si opatrně svlékl řetízek s vojenskými známkami, které Trapper ještě stále svíral v ruce.

Potom si přehodil pytel přes rameno a tiše zavřel dveře.