Nenávist

Mohutný strom. Jeho obrovské větve se rozpínají do dálky. Padá noc. Ticho. Klid. Ani šumění větru či listí. Nic. Jen to mrtvolné ticho. Nenávidím je. Vzpomínky. Obrazy, vše se mísí, vzlyky, pocity,.......

Jsem zbabělec a sobec. Nic víc! Pomyslné zrcadlo v mé mysli se roztříštilo na tisíce kousků a ty se pak bolestně zabodávali do mé duše. Ničí mne. Ne. Ničím se sama! Slzy pomalu stékají dolů. Stírám je, opírám se o strom a zavírám oči. Vzpomínám............

Hnědé prosklené dveře. V krbu plápolá oheň. Všude je cítit klid a pohoda. Můj domov. Vítr zaskučel a ozve se rána. Křik. Něčí kroky. Ve dveřích obývacího pokoje stojí několik mužů. Meče mají od krve. Vrazi....
Jen pár kroků. Jeden po druhém..... Hodiny tikají. Srdce se zastavilo. Mám dvě možnosti....
Volím, rozbíhám se a prchám z domu. Za mnou je slyšet jen křik mých milovaných a zlověstný smích jejich vrahů. Jsou mrtví. Jsem zbabělec. Nic jiného. Vzlykám a pomalu padám do temnoty.....


Nenávist!
Sžírá mne. Pálí a ničí.
Bolest!
Je všude.
Ticho se jako ledoví šíp zabodává do mé mysli.
Nic nevidím.
Jsem zaslepena.
Necítím.
Bolest mě poučila.
Samota. Nic jiného kolem není.
Kdysi zářivé hvězdy teď pokrývá stín. Všude je zima, jen po mé tváři padají horké slzy. Jak jen nenávidím.....
Samu sebe. Své city. Minulost, přítomnost.....
Toužím... Odejít, uletět.... Necítit nic. Ani tlukot vlastního srdce. Nechci slyšet jejich křik. Zarývá se mi do uší. Ničí mne.
Obrazy minulosti. Zvuky, slova, doteky...
NEEE!!! Nechci je! Rvu si vlasy.
Poté do něčeho narazím. Bolest otupí mé smysli a utiší bolest na duši.
Krvácím.....
Nenávist. Zase se objevila.
Pomsta.
Ne! Nezavraždím je, já nejsem vrah.
Ano, máš pravdu jsi jenom zbabělec a sobec. Ozve se hlas v mé hlavě. Musím jít dál. Vše kvete, vše se raduje. Jak jen se vysmívají mé bolesti.
Budou trpět jako já!!!
Smrt chodí okolo, nebo v mých šlépějích? Nevím.
Blíží se bouřka, blíží se pomsta.
Blesky. Pár kroků a ...
Zavrzání dveří.
Pomsta byla dokonána.
Nenávist utišena.
Touha zapomenuta a samota přijata.