Třeba zase příště

Celý den měl ruce v něčích vnitřnostech. Tepající srdce, protržené sleziny, které musel zašít. Žaludky, kilometry zakrvácených střev. Kulky. Šrapnely. Obrovský kolotoč hnusu, který nikde nezačínal a nikde nekončil.
A potom fronta došla. Na předoperačním bylo prázdno. Zůstal sedět v kolečkovém křesle, zakrvácené rukavice stále na sobě.
„Jak dlouho jsme tam byli..?" Trapperův unavený hlas jej na okamžik vrátil do reality.
„Nevím. Moje datum spotřeby vypršelo před dvěma válkami."
Trapper zívl a s vypětím sil si svlékl rukavice a čepici. Stejně tak posloužil i černovlasému kamarádovi, než nasměroval kolečkové křeslo ven ze dveří.
„Dáš si gin?" zívl znovu, a zamířil trochu vratkým krokem k Bažině.
„Dvě skleničky?" otočil se na něj Hawkeye, evidentně čilejší. V očích se mu podivně zablesklo, když se do sebe jejich pohledy zaklesly.
„Tolik?!" Trapper zvedl překvapeně obočí. „To nezvládnu... Ne. Dám si jenom jednu."
„Ale velkou!" Hawkeye zhluboka zívl a výstražně zvedl prst do vzduchu.
„Jak moc velkou myslíš?" Vozík se na okamžik zastavil.
„Jako mísa na punč..?" zapřemýšlel Hawkeye nahlas. „Možná i větší." Vozík se znovu rozjel.
„Fajn."
„Fajn," usmál se Hawkeye a počkal, až Trapper zaparkuje před vchodem do Bažiny.
„Prosím, vaše eminence," zívl kamarád unaveně, a otevřel dveře.
xxx
Seděli oba na Hawkeyeho posteli, v ruce gin.
Hawkeye zívl.
„Chtělo by to olivu," postěžoval si, a mrzutě zatočil skleničkou.
Trapper zívl.
„Poslední zelenina, co jsem v táboře viděl, byla plíseň na Henryho noze."
xxx
Třetí sklenička ginu kolovala v jejich žilách. Stále měli na sobě pláště, roušky ještě kolem krku. Ve stanu byli sami. Na jedné posteli. Jejich ruce se ospale setkávaly v nesmělých dotecích.
Byli příliš otupělí, než aby šli spát. Byli příliš unavení, než aby spát nešli.
Hawkeye se z posledních sil hlavou opíral o Trapperovo rameno, statečně drže skleničku zpříma. Trapper jen schlíple seděl, střídavě zíval a střídavě usrkával gin.
Mezi nimi bylo ticho. Zvláštní ticho. Napjaté a ospalé, jako každý večer.

Hawkey najednou zvedl hlavu, a přinutil tak Trappera, aby se na něj překvapeně podíval.
„Trappe?" promluvil pomalu, velmi, velmi unaveným hlasem.
„Mhm?" zamručel kamarád v odpověď, načež zívl.
„Můžu tě políbit?" Ještě tu větu ani nedořekl, když se pomalu naklonil k jeho ústům. Užuž se chystal ochutnat jeho rty, když kudrnatý muž definitivně usnul. Hlava mu klesla na Hawkeyeho rameno a prázdná sklenička se skutálela na podlahu.
„Už zas..?" zakroutil Hawkeye hlavou v beznadějném gestu a konečně sám zavřel oči.
Než ho stačil spánek přemoct, ovinul jednu ruku kolem Trapperových ramen.
Tak třeba zase příště...