Závan osudu

Jitka se probudila s neuvěřitelnou bolestí po celém těle a vyschlým hrdlem. Neměla dost síly k tomu, aby otevřela oči, ale dokázala vnímat. V hlavě jí přeběhla jako drobný pavouk myšlenka, vzpomínka na poslední události, které si pamatovala. Jako by jejím srdcem projel nůž, když si ve tmě pod zavřenými víčky vybavila prudkou ránu do boční strany auta.

Všimla si, že leží na něčem měkkém. Postel. Pocítila silný nemocniční zápach a otřásla se. Nesnášela nemocnice. Pomalu a opatrně otevřela oči a unaveně se rozhlédla kolem sebe. Ležela na vysoké posteli pod čistě bílou peřinou. Kolem ní byly rozprostřené světle modré závěsy spadající až na zem. Nic víc, nic míň. Bylo to trýznivé.

Oříškově hnědé vlasy dlouhé po ramena a jindy zapletené do culíku se jí rozprostřely na polštáři okolo hlavy. Jindy přátelské, teď ovšem vyčerpané zelené oči bloudily po prostoru kolem postele. Obvykle veselá a sebevědomá osobnost byla teď unavená a zhroucená.

Zaslechla něčí kroky, blížící se k její posteli. Pak drobná ruka světlovlasé sestřičky prudce roztáhla závěsy a k Jitce dopadla vlna třpytivých slunečních paprsků. Na pravé stěně pokoje se do okolí osvětleného letním sluncem dívalo malé okno se žaluziemi pokrytými tenkou vrstvou prachu. Na stropě se houpalo několik depresivně vypadajících žárovek, v tom momentě spících. Naproti Jitce stála jedna postel s pacientem a vedle dívky druhá. Všichni spali, přestože bylo očividně odpoledne. Teď si Jitka všimla malého nočního stolku u své hlavy. Stála na něm barevná kytice, tác s jídlem. A dopis.

„Dobré odpoledne,“ řekla příjemným hlasem zdravotní sestřička a vyndala kytici z vázy. Vodu vylila do umyvadla u levé stěny pokoje. Pak do vázy natočila novou. Vypadala ustaraně, když se dívky ptala: „Jak ti je? Bolí tě něco?“

„Já nevím,“ zašeptala. Zjistila, že nemá sílu vydat ze sebe normální zvuk. Hlas ji zradil.

„Za chvíli přijde pan doktor a ještě se ti podívá na tu nohu,“ pousmála se na ni sestřička povzbudivě.

Teprve teď si Jitka všimla, že ji něco tlačí na noze. Svíralo ji to jako kleště ve své pasti. Uvědomila si, že je to sádra. Zřejmě si při nehodě zlomila nohu. Bolest, která jejím tělem znovu bodavě projela, ale nevnímala. Snažila se vzpomenout si, co se vlastně stalo. Kde jsou její rodiče?

„Co se jim stalo? Kde jsou?“ vydechla vyčerpaně, aniž by si uvědomila, že nevyslovila, na koho myslí. Nemocniční sestřička to ale pochopila, protože její obličej zvážněl, téměř zesmutněl.

„Spí,“ odpověděla prostě a sedla si na kraj Jitčiny postele. „Bude jim dobře, Jituško.“
Bylo to snad horší než ten náraz tvrdého kovu. Srdce se jí propadlo pod zem a dech se jí zarazil v hrdle, kde úplně zamrzl. Do očí se jí nahrnuly slzy.

„Proč… Proč?“ zašeptala. Takovou bolest ještě nezažila. Pronikala jejím srdcem, hrdlem i trupem jako pevná kulka, která se rozhodla způsobit jí tu největší bolest.

Zůstala jsem sama. Naprosto sama. Nemohla zastavit slzy, které se jí koulely po tvářích. Zděšeně vzlykala, ramena se jí třásla. Nemohla tomu uvěřit, nechtěla tomu uvěřit. To přece nebylo možné. Proč se to muselo stát zrovna jí? Proč! V srdci pocítila neuvěřitelné prázdno. Ztratila svou jistotu, naději, své rodiče, kterým toho ještě tolik nepověděla. Bylo toho tolik, co jim chtěla říct, za co se jim chtěla omluvit a co jim chtěla svěřit! Uvědomila si, že už nikdy neuvidí jejich důvěryhodné oči, jejich úsměvy a nikdy již nepocítí láskyplné objetí. Jako by ztratila půdu pod nohama a propadala se do nekonečné propasti.

„Vím, že je to těžké,“ hlas sestřičky zněl jakoby z dálky. Její ruce, které vzaly Jitku kolem ramen, byly však konejšivě uklidňující.

Nevěděla, jak dlouho plakala do ženiny bílé halenky. V hlavě jí vířily vzpomínky na rodiče. Pak pomyslela na sestru. Co se vlastně stalo Markétce?

„Kde je… Markétka?“ zeptala se, slova ze svých úst drala velmi těžce. S obtížemi si utřela slzy z tváří a zamrkala na nemocniční sestřičku, která se jí před očima rozmazala v jednu bílou šmouhu.

„Je v pořádku, neboj se. Měla jen mírný otřes mozku, ale jinak jí nic není,“ uklidnila ji světlovlasá žena. Jitka mlčky přikývla. Ještě, že alespoň její mladší sestřičce se nic nestalo.

„Teď si odpočiň a najez se. Den po dni bude vše lepší, věř mi,“ řekla sestra a vstala z postele. „Kdybys něco potřebovala, budu blízko.“

Odešla. V pokoji se rozhostilo zhoubné ticho, které dívce prožíralo duši jako nějaká kyselina. Neměla chuť na jídlo. Byla slabá a zhnusená životem. Proč je tak krutý? Co teď budu dělat? Zůstala jsem s Markétkou úplně sama! Znovu se rozplakala. Potřebovala všechny své ničivé emoce a pocity vybrečet. Vyplavit ze sebe všechny střípky, které se jí zapíchly do srdce.

Z předešlých událostí si pamatovala jen málo. Jela s rodiči a Markétou na přehradu. Byl hezký den, slunce svítilo a všichni byli dobře naladěni. Jediné, co ji trochu zaskočilo, byl vítr, který párkrát zafoukal. Byl mírně ledový a nevoněl létem. Nevěstil nic dobrého. Nic si z toho ale nedělala, když nasedala do auta. Měli v plánu si zaplavat a opalovat se. Jejich plán se ale změnil. Vjížděli na křižovatku. Ze strany se na ně vyřítilo starší auto jedoucí nebezpečnou rychlostí. Nestihlo zabrzdit. Pamatovala, jak zkameněla šokem. Bylo to rychlejší, než si kdy dokázala představit. V té chvíli nemyslela vůbec na nic, jen vnímala, jak do nich auto plnou vervou narazilo. Byla to strašná rána. Poslední, co zaznamenala, byla prudká, omračující bolest hlavy, když se praštila o sklo okna. Pak usnula.

Zakryla si tvář dlaněmi a zasténala. Když se uklidnila, pohlédla na dopis ležící na nočním stolku. Vztáhla po něm ruku a opatrně ho rozbalila. Četla trochu rozmazaná písmenka na dopisním papíře a nevnímala přitom schnoucí slzy ani rýmu.

Milá Jituško,
slyšela jsem, co se stalo. Ani nevíš, jak moc je mi to líto. Ještě, že alespoň ty a Markétka jste v pořádku. Měla jsem příšerný strach. Okamžitě jedu za vámi. S dědou se o vás postaráme, nemusíš se ničeho bát. Všechno bude časem dobré. Kdybys cokoli potřebovala, píšu ti dolů své číslo na mobil. Volej, kdy bude třeba. Přijedeme ve středu a o všechno se postaráme. Máme vás rádi.

Babička Miluška a děda Jiří.

Byly to Jitčini prarodiče z Ameriky. Přestěhovali se tam, když se jim narodila Jitčina
matka. Pak se ale maminka přestěhovala do Čech a našla tam svou životní lásku. A pak vše skončilo tak rychle, až to skoro nebylo možné.

Všechno bude dobré, uklidňovala dívku jedna půlka její mysli. Ta druhá odporovala a nutila Jitku znovu se rozplakat. Nic nebude dobré. Jsou pryč! Navždy! Kdepak, nejsou! Přelo se první přesvědčení. Jitka se cítila rozpolcená, zmatená. Žijí v tvém srdci. Navždy tam budou, říkala první mysl. Jsem tak slabá. Nemá cenu tu dál být, co mi tu zbylo? Přemýšlelo Jitčino druhé já. Markétka! Copak jsi na ni už zapomněla? Co by tu bez tebe dělala? Jsi hloupá, že na něco takového vůbec myslíš. Jitka prudce zavrtěla hlavou. Sebevražda nic nevyřeší. I tak jí na životě stále záleželo. Máš pravdu, útěk nic nevyřeší. Měla by ses vzchopit, Markétka tě bude potřebovat, souhlasilo první já. Ale jak? Jak se mám vzchopit? Nejde to! Neboj se, zvládneš to. Ty to zvládneš. Udělej to pro Markétku. Pro své rodiče. Vzchop se.

Pomalu se posadila. Srdce jako by jí znovu začalo bušit. Odložila dopis a vzala si misku se zeleninovým salátem. Pustila se do jídla. Musí být silná. Kdyby to teď vzdala, k čemu by to bylo? Zvládne to. S pomocí babičky a dědy to zvládnou. Obě.