Zima

V jejich očích se odráželo něco tvrdého a bezcitného. Při pohledu na ně jí došlo, že ji nenechají jen tak projít. Udělají cokoliv, aby získali jídlo, pro které putovala takovou dálku a kvůli kterému šla celou noc, aby ho co nejdříve donesla domů. Zimy v poslední době bývaly kruté a podobně krutí začali být i lidé. Aby oni sami přežili, byli schopni odtrhnout poslední sousto od úst druhého, aniž by je trápily výčitky svědomí. Žádné totiž neměli.

Dívka sledovala, jak se postavy brodí skrz sníh, aby jí zabránily pokračovat v cestě. Bylo jich pět. Nedokázala rozeznat, jestli to jsou muži nebo ženy, protože každý z nich měl čepici, kolem obličeje měli omotané šály, které je chránily proti mrazivě ledovému vzduchu, a na kožešině jejich tlustých kabátů se zachytával sníh. Nemluvili, jen se přibližovali.Bylo jasné, že jim přes vysoké závěje nedokáže uniknout, ale přesto sevřela chleba pevněji, rozhodnutá nevydat jej.

Všimla si další postavy, která právě vystoupila ze stromů a zdálo se, že směřuje k ní. V duchu jí blesklo hlavou, že se pohybuje rychleji než ostatní lidé brodící se studeným sněhem. Chodil bez obtíží, skoro jako kdyby do sněhu vůbec nezapadal, jeho pohyb byl plynulý. Teď už si jeho přítomnosti všimli i zloději a překvapeně se k němu otočili. Děvče najednou uvidělo, jak se neznámý vždy zlehka každého dotkne a když projde kolem, dotyčný se sesune k zemi. Se zatajeným dechem sledovala, jak posledním dvěma z tlupy, co jí chtěla okrást, došlo, že se děje něco divného, a snaží se utéct. Marně. I oni pod letmým dotekem padli do sněhu a bez dalšího pohybu zůstali ležet. Pak se otočil k ní. Sněhově bílé vlasy rámovaly jeho tvář, která vypadala jako vytesaná z ledu - byla bledá a při pozornějším pohledu v ní byl znát jemně namodralý odstín. Když na dívku upřel své pronikavé černé oči, uvědomila si, že je jeho tvář krásná, přestože se neusmívá.

"Děkuji," řekla a kolem úst se jí vytvořil obláček páry. Začala se k němu brodit přes kupky sněhu.

"Není za co," řekl jasným hlasem, stále stál na místě. Teprve když je od sebe dělily už jen dva metry, zvedl k ní znovu hlavu. "Nechoď ke mně." Řekl ledově. Znělo to jako varování.

Dívka se na okamžik zarazila. Pak rozbalila látku, ve které nesla chleba, a o několik kroků k němu přistoupila blíž. "Dovol mi poděkovat ti," řekla a ulomila kus bochníku.

"Už jsi mi děkovala," podotkl mladík. Pořád ještě zněl ostražitě, ale tentokrát v tom byl tón unavené rekapitulace. Děvče už stálo přímo před ním. "Vem si to," podávala mu chleba. Zavrtěl hlavou a ustoupil o krok dozadu. "Měla bys´jít domů," doporučil jí mírně.

S úžasem si všimla, že mu při řeči od pusy nejde vůbec žádná pára. "Mám to domů kousek, pojď, aspoň se chvíli ohřeješ. Co tady vůbec děláš v takové zimě?" Chytla ho za ruku a upřela na něj překvapený výraz. V jejích očích bylo vepsáno pochopení, ale už bylo příliš pozdě... Mladík pevně stiskl rty a sklopil hlavu. Vyprostil zápěstí z dívčina nehybného sevření a její ledové tělo se roztříštilo na tisích kousků. "Ta zima je ve mně," zašeptal zlomeně. Po tváři mu stekla jediná slza, zmrzla a spadla do třpytícího se sněhu. "A pokaždé to dopadne stejně…"