CHRPA A LABUTĚ POZNÁNÍ

Bim bam, bim bam,bim...
Z nedaleké vesničky doléhá k mým uším odpolední vyzvánění. Už dobrou hodinu tady ležím uprostřed louky obklopená hustým, zeleným lesem. Vyhřívám se na pozdním sluníčku a poslouchám naživo orchestr přírody. Vše tak krásně ladí. Jen moje duše se bojí zcela se propadnout do hudby bez pleibeku. Nevím proč, ale mám strach, že ztratím ještě to málo co mi zbývá...vzpomínky. A tak se tady tiše trápím. Cvrčci začínají hrát smuteční pochod a já si tím víc uvědomuji, že jsem na vandru sama. Není to tak dávno, kdy mi známý - neznámý kamarád řekl, že půjdu-li toulavou cestou, musím pustit všechny starosti k vodě, jinak vandrování ztratí své kouzlo. Jenže jak? To mi zapomněl poradit.
Cvrnk."Au!" Od nosu se mi odrazila šiška z borovice.
Koukám nad sebe a vidím pouze blankytné nebe. Kdo po mě hodil šišku?! Sednu si. Veverka to jistě nebyla a tak kouknu k lesu. Od pěšiny se ke mě blíží kluk v zeleném s usárnou na zádech. Vesele si hvízdá. Pár kroků a už mi podává ruku a zalamujeme si po trempsku palce. Nechává si říkat Ztracenej. Omlouvá se mi, že mě tak surově odstřelil šiškou.
,,Nevěděl jsem jak na sebe upoutat pozornost. Ležíš si tu a nevnímáš okolí. Dupal jsem u lesa nejmíň pět minut a ty nic."
Ze zad si sundává úhledně sbalenou US tornu a z klopy mi podává modrou chrpu. Ptá se kam mám tak sama namířeno a proč mám v očích jezírka bez labutí. Je mi ještě těsněji v mé člověčí skořápce. Copak můžu kdekomu na potkání povídat co mě potkalo?! Ledabyle mávnu rukou a snažím se potlačit slzy. Ztracený mlčí. V očích má napsáno, že mi rozumí. Pohladil mě po vlasech. Připomněl mi tátu. A je to tu zas. Jezírko se přelévá a srdíčko bolí. Teplé ruce Ztraceného mi stírají slzy z tváře. V očích má otázku, která křičí PROČ?!
Bolest v srdci se dere přes práh očí a já se slyším jak vyprávím o problémech, které se na mě sesypaly jako vosy na lízátko. Říkám Ztracenýmu o tátovi, který mi byl nadevše. Mluvím o jeho zálibách, o toulání, o divoké vodě, o horolezectví, no prostě o dobrodružství. Ale hlavně vyprávím o posledním vandru, z kterého se už nevrátil. Chtěl totiž pomoci malému klukovi na skále, který přecenil své síly a lezl kam neměl. Táta vsadil vše na jednu kartu. Kluka zachránil, ale karta se obrátila proti němu. Uklouzl... Pláču a už se vůbec nestydím. Ztracený pláče taky. Vím, ačkoli se vidíme poprvé, že je to Kamarád s velkým K a mrzí mě, že jsem mu způsobila bolest, bolestí svou.
Nebe se zatáhlo jako naše mysl. Sedíme vedle sebe a mlčky přemýšlíme. Ztracený začíná vyprávět svůj příběh. Je podobný mému, jen s tím rozdílem, že on byl zachráněn a jeho kamarád položil svůj život za jeho. Dodnes mu Ztracený nosí jeho nejmilejší kytky na hrob a to chrpy. Prý mu připomínaly lásku, štěstí, toulání a věčný život.
S prvními kapkami deště rychle stavíme přístřešek. Déšť bubnuje do celty a tak se v něm ztrácí můj tlukot srdce. Ztracený si něco brouká a usmívá se. Ptám se co je mu k smíchu. Ztracený nepřítomně kouká do mokrého odpoledne a vysvětluje jak se snaží odpoutat od stezku a starostí všedního dne. Ptám se jak to dělá, ať mi poradí jak zapomenout.
Prý musím naslouchat přírodě, jejímu šepotu. Poslouchat koncerty cvrčků a srovnávat je s váním větru ve větvích a žárem slunce. Mám prý poslouchat kapky deště, které klapou do lístků kopretin. A já poslouchám a slyším jak si tajemným dotykem šeptají lístky s deštěm, že život jde dál a stojí za to žít. Usmívám se té něžné hříčce. Směju se stejně jako Ztracený. U srdce je mi lehko, jako by staletý prach na mém srdci, smetl nějaký obr svým velkým prstem. ,,Děkuji Ztracenej..." za kouzelné zaklínadlo.
Slunce se zas pohupuje nad mokrou krajinou a žíznivě pije nebeské slzy. Ztracený si balí věci. S úsměvem mi tiskne ruku na rozloučenou a pohupuje se rychle k lesu. I já zvedám kotvy...na opačnou stranu, tak to mezi námi tuláky chodí. Potkáváme se, předáme si poznání a pak zas odcházíme, aby jsme mohli předat zas o něco víc někomu jinému.
V klopě od košile se mi modrá chrpa a na jezírko v očích mi přilétly labutě. Labutě poznání...