Propast

Venku zimní podvečer. Lidi v teple svých domovů. Jen jeden tvor kouká do stropu v pokoji,
kde prosvítá jen měsíc přes otevřené okno. Teplo uniká, ale ten tvor…Jakoby byl jinde.
Nemrkne, nepohne se. Zima nevadí, i když kouše do nohou.
Studené kapičky potu pomalu stékají po čele. Ty tmavé oči se nepohnou,
upřeně koukají do neznáma. Ale v hlavě toho tvora se děje peklo, které by málokoho nechalo klidným.
Útržky vzpomínek na krásné doby proráží chladná bolest, bodající přímo do mozku.
Vzpomínky na doby, kdy byl šťastný, smál se, chodíval ven a toužil se pořád bavit….
Ale přítomnost je jiná, pravdivá a zlá. Život je svině, všechno krásné bere.
Ten tvor ví, že to není jen tak, bezdůvodně, ale najít důvod je těžké…
Tak těžké, že to stojí víc sil, než je schopen ze sebe vydat. Nepoznal člověka,
který by jej nezklamal nebo nezklamal někoho jiného. Poznal víc, než měl.
Prokoukl život mnohem dřív a uviděl v něm, že všichni se jen navzájem podráží.
Ze všech kamarádů nezbyl žádný, ze všech lásek nezbyla ani jedna… Bez podpory,
jen další rány pod pás. Bez chuti po životě, po lásce…. Zbývá jen touha po smrti? Proč žít?
Pro koho, když ne pro Tebe?