Jednoho srpnového rána

Dozněly poslední tóny veselé klavírní skladby a jejich mlhavá ozvěna se jemně rozplývala v nábožném tichu. Richard na pár vteřin znehybněl a upřel pohled do středu prázdné stěny přímo proti němu. Když vymizely i poslední zbytky tiché ozvěny, bylo ještě chvíli ticho, potom Richard zvedl hlavu a usmál se na Artura, opírajícího se o klavír.
„Co na to říkáš, spisovateli?“
„Nádhera,“ vydechl Artur, „je to přesně takové, jak jsi mi to popisoval. Lehké, jednoduché, a přitom to velmi zaujme. Jako bych běžel voňavou loukou opálen sluncem. Ano, to je ono. Je to celé takové voňavé. A letní. Když se ráno podívám z okna, cítím se přesně tak, jako teď, když jsem si poslechl tvou skladbu. Vlahé srpnové ráno, provoněné sluncem a letním deštíkem.“ Zasněně pohlédl k oknu. Škvírami v žaluziích proudily do pokoje úzké paprsky světla. Byl začátek srpna, dny byly horké a slunečné.
Richard zamyšleně hleděl do notové partitury, vzal si tužku a cosi načmáral na úvodní stranu. Artur se naklonil, aby viděl, co do not Richard zapsal, ten vzal papír a podal mu ho. Na horním okraji úvodní části stálo Jednoho srpnového rána. Artur se zasmál.
„Netušil jsem, že tě má filosofie tak inspiruje. Asi mám na tebe v umění dobrý vliv.“
„Ve všem máš na mě dobrý vliv,“ odvětil Richard, a dlouze Artura políbil. Oba si polibek náležitě vychutnávali, po jeho odeznění pozval Artur Richarda na snídani.
Snídali společně v luxusně zařízené jídelně dvoupatrové vilky, kterou Richard koupil pro sebe a Artura. Jako velmi známý hudební skladatel si to mohl dovolit, stejně jako luxus mít o deset let mladšího přítele. Artur, coby začínající, nadějný spisovatel, si nemohl přát lepší prostředí pro vykonávání svého zaměstnání. Psaním trávil veškerý svůj čas, stejně jako Richard skládáním, a pokud zrovna oba neprožívali tvůrčí krizi a nemilovali se na indickém koberci u plápolajícího krbu, neviděli se celý den, kromě společných snídaní. Samozřejmě, to co mezi nimi bylo, byla opravdová láska, i když Artur nikdy nezatajoval fakt, že peníze jsou jedna z věcí, které na Richardovi miluje. A Richard miloval, když na něm byl Artur závislý.
„Dáš si do čaje mléko?“ zeptal se Artur. Richard přikývl. Artur se natáhl pro konvici s mlékem a nalil ho Richardovi do hrnku notnou dávku.
„A cukr?“ Richard opět přikývl, Artur sáhl po cukřence a vhodil do Richardova šálku tři kostky. Richard čaj zamíchal a napil se.
„Hm,“ přivřel oči. „Cukrový sen. Už mi v uších zní ta melodie.“ Začal si broukat. Artur na něj zbožně hleděl, a když Richard skončil, otevřel ústa a rty naznačil „miluji tě“. Richard se usmál, vstal a zamířil do své „hudebny“, jak označoval místnost s klavírem, kde pracoval. Artur ještě chvíli seděl, pak vstal a uklidil ze stolu. Drahé porcelánové nádobí naskládal do drahé, vysoce výkonné myčky a zapnul ji. Francouzským oknem vyšel na zahradu, posadil se do altánu z třešňového dřeva a přemýšlel, o čem dnes bude psát. Vždycky to tak dělal, bylo jeho stylem nikdy nepromýšlet knihu až do konce. Jednou, když se jeho hlavní hrdinka vdala za starého, leč bohatého muže, kterého nemilovala, byl s příběhem spokojen a chtěl rukopis poslat vydavateli. Když však v předvečer jejich schůzky předčítal závěr knihy Richardovi, změnil názor. Richardovi se konec knihy ani trochu nelíbil, připadal mu, jak Arturovi později vysvětlil, jako trvalé popření opravdové lásky, jako potvrzení její nedůležitosti a vítězstvím peněz nad city. Žádné umělecké dílo by nemělo být vedeno a ukončeno touto myšlenkou.
Artur konec knihy nechal tak, jak byl, dopsal však ke knize epilog, kde si hrdinka uvědomila, co jsou ty pravé hodnoty. Kniha sklidila mimořádný úspěch.
Bylo nádherné srpnové ráno a Artur byl v dobré náladě.
„Chtělo by to zahradní slavnost, nebo něco takového. Ano, zahradní slavnost, spousty lampionů, grilování, míchané drinky, mraky lidí hozených do gala a milion jiných serepetiček, prostě slavnost ve stylu amerických snobů,“ plánoval polohlasně. Právě se rozhodl v domě svých hrdinů uspořádat zahradní slavnost. Vstal, a zatímco vystupoval po schodech do své pracovny, plánoval si detaily slavnosti. Z Richardovy „hudebny“ zněly klavírní tóny, nejspíš základy Cukrového snu.
„Miláček Múz,“ pomyslel si Artur při pomyšlení na uměleckou plodnost svého partnera, zvlášť ve srovnání s jeho vlastní nedávnou tvůrčí krizí. Tehdy na něj padla nepřekonatelná deprese, projevující se nechutí cokoli dělat. Nechtělo se mu psát, jíst, spát, ba ani milovat se s Richardem. Trápilo ho to tím víc, že si nevzpomínal, že by Richard něco takového někdy měl. Ano, neustále mu sice vyprávěl, že období ticha má každý umělec, Artur si ale nepamatoval, že by někdy za těch několik let, co spolu žijí, podobné období zažil. Když se ho na to zeptal, Richard jen pokrčil rameny a odpověděl, že někdy určitě, moc přesvědčivě to ale neznělo.
Artur vešel do pracovny a jako vždy pocítil chuť do práce. „Mám teď mimořádně plodné období,“ chlubil se Richardovi jednou u večeře, ten jen přikývl a dál si mazal housku máslem. To byla další věc, která mu na partnerovi vadila. Chválil ho jen výjimečně, zato si ale mohl jeho chvály doopravdy vážit. „S komplimenty se musí zacházet jako s kořením,“ říkával. „Pokud si na ně člověk příliš zvykne, nenaučí se dosahovat výjimečných výsledků a překonávat sám sebe, a až přijde skutečný neúspěch, nedokáže ho unést.“ Richardova moudrost, to byla vlastnost, která na něm byla, společně s jeho tučným kontem, nejpřitažlivější.
„Představ si, že stojíš na vrcholu vysoké hory, a rozhlížíš se po okolí. Vidíš lidi, jak pospíchají, ty ale nevíš kam. A nezajímá tě to, protože ty nikam nespěcháš. Ty stojíš tady nahoře, kam nikdo z těch lidí nedohlédne. Ty je ale vidíš. Připadají to všichni stejní, protože z takové výšky jsou jen davem maličkých tvorů bez tváře a individuality. Když ale sestoupíš k nim dolů, najednou dostávají jejich nevýrazné rysy znatelnější podobu. Poznáváš je, a oni poznávají tebe. A pořád pospíchají. Ty taky, protože teď jsi už jedním z nich. Všechny problémy, které se předtím zdály malé, jsou teď velké,“ šeptal mu do ucha jednoho večera, kdy společně seděli u krbu a popíjeli červené víno. Artur měl tehdy velké problémy. Vydavatel na něj tlačil, i když jeho kniha nebyla ani zdaleka hotová. Byl právě ve fázi přemýšlení a hlubokého soustředění. Neuměl pracovat pod tlakem. Richard ho zahrnul spoustou krásných a moudrých slov, další den ho vzal na výlet. Kam, to neřekl. Celé to Artur pochopil, až když společně vystoupili na vysoký kopec s výhledem na město.
„Vidíš? Kolik lidí žije v těchto domech? Kolik jich má problémy?“
Toho dne Artur svou knihu dopsal.
„Alžběta se naklonila přes zábradlí a pohlédla do očí muži, co přicházel z jejích snů. Ach, ano, byl to on. Čas a četné útrapy změnily jeho tvář k nepoznání, Alžběta však hned poznala toho, kdo jí před dvaceti lety zlomil srdce…“
Artur seděl ve své pracovně a psal. Sólo pro Alžbětu byla jeho třetí kniha a měla velkou naději, že se dostane do podvědomí široké veřejnosti. Už jeho předešlá díla sklidila velký úspěch u literárních kritiků, a i když se příliš dobře neprodávala, Artur na ně byl pyšný.
„Veřejnosti můžete předhodit i tu nejhorší knihu, a lidé se o ni poperou, když se o ní bude mluvit a bude mít dobrou reklamu. Ale opravdu dobrá kniha se nepozná podle toho, kolika lidem se líbí, ale podle lidí, kterým se líbí. No, řekněte, napsal byste raději průměrný erotický román, který by se snadno prodával i bez myšlenky a pointy, nebo složitou knihu s určitým poselstvím, kterou by ovšem pochopila jen hrstka?“
Takto k Arturovi promlouval jeden z kritiků, když si postěžoval, že jeho knihy jen stojí v regálech knihkupectví a sedá na ně prach.
„Samozřejmě, že chci psát knihy s myšlenkou,“ souhlasil s ním. „Jak se ale tyhle myšlenky dostanou k obyčejným lidem, když jim nepřipadají poutavé? K čemu je dobré, že si moje knihy přečtou jen ti, kteří s mou filosofií už dávno souhlasí?“
Na to mu kritik neuměl odpovědět. Artur už dávno věděl, že jestliže chce do svých knih propašovat něco jiného, než sex, ironii a rádoby vtipné narážky na současné dění, musí dělat něco víc, než jen psát. Co to je, to zatím bohužel nevěděl.
„Ještě že se tím nemusím živit…“ povzdychl si a pomyslel na Richarda. Skutečně, miloval ho víc, než kohokoli jiného.

„Mám novinku,“ začal Artur, jakmile Richard usedl k snídani. „Můj bratranec Viktor mi poslal e-mail, že má v úmyslu sem na pár dní zajet. Požádal mě o ubytování. Vím, že je to tvůj dům, tak jsem chtěl…“
Richard ho rázným gestem umlčel. „Chápu. Potřebuješ svolení.“ Rozesmál se. „Pro mě za mě. Ať si přijde. Znám ho sice jen z doslechu, ale ty víš, že tvá rodina tu má dveře vždy otevřené.“
Artur si oddechl. „Vážně, jsi skvělý. Už jsem se bál…“
„Jak dlouho že tu chce zůstat?“ přerušil ho znovu Richard.
„Pár dní.“
„Fajn… Ne snad, že bych nechtěl být nepohostinný…“
„Jo, jo, chápu. Neboj se, moc dlouho tu nebude.Určitě jsem ti říkal, jak je nervózní, když musí být na jednom místě víc než týden.“
„Hmm, tohle je vlastnost, kterou u něj obdivuji. Sám víš, jak jsem se dřív pokoušel cestovat, ale nešlo mi to. Každé z míst, která jsem navštívil, mě natolik uchvátilo, že jsem tam málem zůstal napořád. Neumím poznávat nová místa bez toho, abych se jimi nechal okouzlit. Potom se mi těžko opouští.“
Artur se zasmál. „Tohle o tobě vím velmi dobře. Vždyť já sám jsem měl co dělat, abych tě dostal z Andalusie zpět.“
„Andalusie… Ta byla vážně nádherná…“ Richard se zamyslel, ani si nevšiml, že mu z hustě namazaného chleba odkapává džem přímo do klína.
Ani Artur si toho nevšiml. Hlavu měl plnou vzpomínek na svého bratránka Viktora. Jak je to dlouho, co se viděli naposledy? Snad tři, čtyři roky? Možná, zkrátka těsně před tím, než se Viktor vydal na „menší vycházku“ do Asie. Podle toho, co psal, se právě vrátil z Kazachstánu a uvědomil si, že by chtěl lépe poznat i svou matičku vlast. A nejlépe pěšky. O Viktorovi se vždycky říkalo, že je tak trochu cvok, takže tohle rozhodnutí, které koneckonců nepatřilo mezi jeho nejšílenější, nikoho nijak zvlášť nepřekvapilo. Tak tomu bylo, dokud se nezmínil, že si na svou cestu nebere ani korunu a má v plánu se spolehnout na to, co mu kdo z přívětivých hostitelů dá. Zkrátka šílenost. Jediný, kdo ho víceméně chápal, nebo ho aspoň nepovažoval za právoplatného obyvatele některého blázince, byl Artur.
„Cože?“ Z myšlenek ho vytrhl Richardův hlas.
„Ptal jsem se, jak jsi na tom s knihou.“
„Aha, s knihou… Dobře, děkuji za optání.“ Ani se Richarda nezeptal na jeho práci, tak ho rozhodilo náhlé vyrušení z úvah. Už se k nim nevrátil a pro změnu teď zkoumal flek od jahodového džemu, který se skvěl na Richardově sněhobílé košili.

Kdy přesně by se měl Viktor objevit, to Artur nevěděl. Spoléhal se na „příbuzenskou telepatii“, ale i tak nevytahoval paty z domu, dokud se jednoho rána neozval domovní zvonek.
Slunce bylo vidět nad obzorem sotva pár minut a většina normálních lidí měla půlnoc. Se zvukem katedrálních zvonů se Artur probudil, a jelikož něco podobného v nejbližších dnech čekal, nijak zvlášť ho to nepřekvapilo. V saténovém županu seběhl po schodech dolů, nahlédl do kukátka a s širokým úsměvem otevřel dveře.
„Viktore! Tak jsi tady! Pojď sem…“ Objal se s vysokým, statným mužem v pohorkách, a hned se prudce odtáhl. „Člověče, co takhle se oholit?“
Příchozí se rozesmál. „V Asii lidi hygieně moc nedají. Asi jsem to od nich pochytil.“
Artur od něj odstoupil. „No, každopádně by ses mohl zase začít chovat jako Evropan. Vřele ti to doporučuji.“
Všiml si, že Viktor zvědavě pokukuje po něčem za jeho zády, otočil se a spatřil Richarda, opřeného o stěnu a zřejmě očekávajícího, že si ho všimnou.
„Richarde, to je můj bratránek Viktor. Viktore, můj přítel Richard.“
Oba muži si podali ruce, Viktor s dychtivým výrazem radosti, Richard zachovávaje svůj kamenný výraz. „Velice mě těší. Jste tu vítán, můžete tu zůstat, jak dlouho budete chtít.“
„Ale, já se stejně moc dlouho nezdržím, ale děkuji za vaši velkorysou nabídku,“ zazubil se Viktor.
„Pojď, budeš spát v pokoji pro hosty…“ odváděl ho Artur po schodech nahoru.
„V pokoji pro hosty? Vy tady máte i pokoj pro hosty? No, to máte teda nóbl domeček. To v Asii…“ Viktorův hlas zanikal v chodbě. Richard si povzdechl. Ano, jeho i Artura čeká vytržení z obvyklého klidu. Je tedy víc než jisté, že v nejbližších dnech nic nového nenapíše.

„…to kdybyste viděli, hory jsou tam obrovské a jezera hluboká. Pět dní jsme spali pod širákem, živili se jen sušeným masem, které jsme převáželi naložené na jakovi, a pili jsme vodu z jezer. Každý, koho jsme potkali…“
Všichni tři seděli u snídaně. Viktor bez přestání drmolil o svých zážitcích z Asie, Artur ho nadšeně poslouchal, občas se na něco zeptal. Se smíchem se obracel na přítele: „Richarde, není to skvělé? Neměli bychom se do Tibetu taky podívat?“ Richard jen něco zamručel a dál se věnoval svému croissantu s džemem.
„…a já jsem mu ukázal směrem k té studni, aby mi jako řekl, jestli si z něj můžeme vzít vodu, a on pořád ukazoval na sebe, jako že to je jeho, a zaboha jsme se s ním nemohli domluvit.“ Viktor se zasmál a rozhlédl se kolem sebe. „No co na to říkáte?“
Setkal se s Arturovým nervózním úsměvem a s Richardovou zjevnou nevolí. To ho zmátlo. Těkal pohledem z jednoho na druhého a nevěděl, co říct. Nakonec jen vypálil otázku: „Všechno dobrý?“
Odpověděl mu Richard. „Jistě. Co jste to říkal s tou studnou?“
Viktor si vesele prsty pročísl plnovous a dal se do vyprávění. Artur na Richarda nechápavě hleděl. Co má proti jeho bratranci? Sledoval ho, nebyl ale o nic moudřejší. Jistě že má Richard rád svůj klid, samozřejmě, že vyrušení v podobě upovídané návštěvy pro něj není právě vítané, ale pravdou je, že Richard byl vždy gentleman a pokud se to nehodilo, nijak negativní emoce neprojevoval. Co se tedy změnilo?
Artur se rozhodl si o tom s přítelem promluvit, a jakmile po snídani osaměli, zkusil to. Richard byl však tvrdší než žula a na přímo mířené dotazy nereagoval. To mu podobné také nebylo, a ačkoli tato náhlá změna dělala Arturovi starosti, nijak zvlášť se jí nezaobíral, s příchodem rozjařeného Viktora totiž přišla i dobrá nálada, kterou hodlal se svým bratrancem sdílet, ať už se to Richardovi líbilo nebo ne.
„Viki, vyprávěj ještě o té bouři, co vás zastihla v horách,“ žádal Artur Viktora.
„Ale Arturku, vždyť už jsem to opakoval nejmíň desetkrát…“ bránil se Viktor s nadšeným úsměvem, ale moc dlouho se přemlouvat nenechal a už popáté se pustil do popisování nebezpečného dobrodružství. Richard seděl v křesle, na kolenou měl rozevřenou knihu, nečetl však a jen hleděl do ohně, poklidně plápolajícího v krbu. Viktorův perlivý smích ho vyváděl z rovnováhy, stejně jako jiskry, opouštějící lůno plamene, dopadající na smetanově bílý koberec a umírající, tvoříce tak na tkaném pohřebišti tmavošedé tečky. Vždy, když zvedl hlavu od ohně, setkal se s Viktorovým naivně šťastným pohledem. Pokaždé trhl hlavou na druhou stranu, aby se nemusel dívat do jeho rozzářených očí, do studní štěstí, kterého on sám nikdy nedosáhl. Pokoušel se číst otevřenou knihu, ale písmena se rozpíjela mezi řádky, tečky se spojovaly v čáry, slabiky a slova vyskakovaly z textu a zcela měnily jeho smysl. Zaklapl knihu a za doprovodu rozjařeného smíchu obou mužů odešel spát.

„Indie je magická. Země Buddhy, Bráhmy, Kámasútry… Tu bych vám někdy moc rád ukázal. Líbila by se vám…“
Artur se s leknutím probudil. Ležel v posteli, zabalený do propocené přikrývky. Okno ložnice bylo otevřené a místnost se naplňovala chladným vzduchem. Vstal a šel okno zavřít. Klepaje se zimou se otočil k Richardovi, jeho polovina postele ale byla prázdná.
Artur se ušklíbl. Už zase si hraje na nočního umělce. Našpicoval uši, jestli nezaslechne tlumené tóny klavíru, slyšel ale jen mrtvé ticho. Ne, ne tak úplně, zaslechl hlasy. Tiché hlasy, znějící snad z kuchyně nebo z koupelny. Opatrně sešel po schodech dolů, tiše, aby ho snad zdroje oněch hlasů nezaslechly. Dveře koupelny byly pootevřené, do chodby tak dopadal úzký proužek světla. Hlasy sílily.
„V Indii je jeden chrám, úplně maličký a bezvýznamný, ale to jen na první pohled. Když vejdete dovnitř, překvapí vás, kolik skvostů se v něm nalézá…“
Viktor byl natolik uchvácený svým výkladem, že ani nezpozoroval, že se Artur postavil ke dveřím a opatrně nakoukl do škvíry.
„Indové jsou vůbec zázračný národ. Jejich náboženství je striktní, odmítající všechny pozemské statky, zároveň jsou ale otci Kámasútry, učebnice rozkoše.“
„Rozkoše?“ ozval se Richardův hlas.
„Ano, rozkoš je pro ně něčím posvátným. Jejími výjevy zdobí stěny chrámů, koberce, látky… Je součástí jejich každodenního života a přesto ji uctívají. Oni totiž vědí, co je to skutečná rozkoš. S tou naší se to nedá ani srovnat…“
Richard se nadechl, chvíli bylo slyšet jen jeho supění. Pak Viktorův šepot: „Když člověk jednou pozná opravdovou rozkoš, už nikdy nechce to, čemu vy tady říkáte pouhý orgasmus. Do indické hry lásky je zapojené celé tělo…“
Teď Artur zahlédl Richardův odraz v zrcadle. Stál zády k němu, opřený o okraj umyvadla, vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Viktor stál za ním a pravou rukou ho objímal kolem pasu. Druhou ruku natahoval směrem dolů, mezi jeho nohy. Oba byli nazí. Artur slyšel jejich přerývavé, navzájem se překrývající výdechy, výdechy vzrušení.
Viktor se postavil za Richarda a dlaněmi mu jemně masíroval záda. Postupně je posouval níž a níž, až dospěl k jeho hýždím. Zručným pohybem mezi ně vsunul prsty a za Richardova vzrušeného vyjeknutí mezi ně pronikl. Pohyboval se pomalu, jako by tančil. Richard téměř nedýchal. Po velice dlouhém aktu rozkoše se oba svíjeli v milostných křečích.
Artur vše sledoval s nevěřícným výrazem ve tváři. Když se vzpamatoval a zahnal počátky vzrušení, které ho přepadlo při pozorování milostné scény mezi jeho přítelem a bratrancem, popadl ho hrozný vztek. Přestal myslet na to, jestli ho uslyší, vyběhl po schodech nahoru, kde ze skříně zuřivě vyházel všechny věci. Konečně našel, co hledal. Zpod komínků spodního prádla vytáhl láhev téměř stoprocentního alkoholu, kterým si ve chvílích tvůrčí krize ředil čaj. Odšrouboval uzávěr a obsah láhve začal rozlévat po pokoji, potom po celém domě. Teď už si počínal více tiše, ačkoli se nezdálo, že by se ti dva v koupelně dali něčím rušit. Důkladně pokropil především chodbu kolem koupelny. Z kredence vytáhl krabičku zápalek. V hlavě neměl nic jiného, než svůj vztek a chuť se pomstít za tu potupu, které se mu dostalo. Nepřemýšlel, když škrtl sirkou a hodil ji na podlahu.

Artur se s leknutím probudil. Ležel v posteli, zabalený do propocené přikrývky. Okno ložnice bylo zavřené, v místnosti bylo horko jako v peci. Zvedl se a šel okno otevřít, při tom mu pohled padl na spícího Richarda. Vybavil se mu sen, který se mu právě zdál. Otřásl se při pomyšlení na to, co by dělal, kdyby se něco takového skutečně stalo. Najednou mu bylo příšerně zle.
Lehl si zpět do postele, ale usnout nemohl. Převaloval se ze strany na stranu, až to nevydržel, a šel se projít. Když se vrátil ze zahrady, pohledem zavadil o notebook, položený na stole. Spát se mu pořád nechtělo, tak ho zapnul a zkoušel psát. Ze zamyšlení ho vytrhl mail, který právě přišel.
„Hmm, tak dnes už asi nic nenapíšu,“ pomyslel si, když mail otvíral.