Utrpení Romeovo

Už několikrát jsem se na ulici ohlédl s nadějí, že jsem zahlédl tvoji tvář, zaslechl tvůj smích, ale ani jednou jsi tam nestála ty, nýbrž ňáká normální holka.
Doufám, že slýcháváš můj pláč a občas taky můj zoufalý smích. Neni to nic, na co bych byl pyšný, ale jsou to city, tak obyčejné a zároveň vzácné. Smutku je spousta. Ale kolik lidí truchlí pro jednoho člověka? Už chápeš proč zrovna moje slzy, by měly být pro tebe důležité? Na tom teď nezáleží, ale budu doufat, že to víš. Nikdy jsem si nemyslel, že si pro mně tak důležitá, ale když tu se mnou nemůžeš být, poznávám utrpení Romeovo.
Ve dne se snažím žít, ale v noci umírám a se mnou i moje naděje. Naděje, že se vrátíš a pošeptáš mi, že se nic nestalo, že to byla jen pouhá zkouška. Děsivá zkouška. Ale proč bys mě chtěla tolik trápit? Možná za to, že jsem ti málo řikal, jak moc tě mám rád.
Všechno se mi hroutí, práce nestojí za nic. Každý večer sedím u počítače a zírám do monitoru, na kterém se zvolna začínají oběvovat malá žijící písmenka. Nakonec se stejně zarazím a uvědomim si, že celý ten příběh je už předem odsouzen k smrti. Nechápu proč, ale nedokážu psát o něčem, co dává smysl.
Každé ráno se probouzím zklamán, že to nebyl tvůj polibek, který mě probudil. Znovu si vzpomenu na to, co se ti stalo a přesto, že to vím už dávno, nevyhnu se slzám. Slzám ze skla, cítím jak mě řežou, když pomalu stékají po tvářích. Nesnesitelná bolest. Když v takové chvíli zavřu oči, vidím tě, jak s unavenýma očima zíráš na mou smutnou tvář. Tvůj výraz je plný beznaděje a zoufalých proseb. Kdybych tak věděl, co chceš říct. Aspoň vědět jak ti mohu pomoct.
Jediné co by mě mohlo zbavit utrpení, je smrt. Sebevražda je, ale pro slabochy. Slabochy, kteří dokáží sebrat všechny svoje poslední síly a zasáhnout. Před očima slyším zvuk škubnutí následně napnutého lana, syčící plyn, krev kapající na podlahu a šplouchání studené vody, při kterém tuhne krev v žilách.
Nechť jsem tedy slaboch. Mám ale strach, že nestačí jen zavřít oči a čekat co se bude dít...