Miluj mě k sežrání

Prolog

Já jsem Elizabeth, ale říkám si Liz nebo Bety. Nemám ráda svoje jméno a vlastně nenávidím ani samu sebe. Je mi 17 let, ale ještě nikdy jsem nechodila s žádným klukem a neumím líbat. Mám prostě smůlu. Celý obličej mám porytý nehezky vypadajícími pupínky, oči mám zapadlé a nos samý hrbolek. Nosím brýle a možná jediné, co je na mě alespoň trošku hezké, je můj úsměv a zuby jako perly, které jsou vedle sebe rovně postavené a stejně vysoké. Moje vlasy jsou černé a zplihlé, k mému obličeji se vůbec nehodí. A co moje postava? Tu není ani nutné zmiňovat. Jsem sice štíhlá, ale poměrně malého vzrůstu a v 17 letech mám místo prsou spíš přistávací plochu letadel.

Chodím na obchodní akademii v Kingstonu v Anglii a přespávám ve školních bytech. Mám tady jen jednu kamarádku Scarlett, která je o rok mladší. Vycházíme spolu moc dobře, ale Scarlett je moc dokonalá, a proto se nerada objevuji vedle ní. Má dlouhé a lehce vlnité vlasy v blonďaté barvě a k tomu velké modré oči s dlouhými řasami. Její postava je štíhlá, vysoká a prsa jsou středně velká a pěkně zakulacená. Nosí zajímavé věci z drahých obchodů. Je to ideál všech kluků v okolí. Navíc už není panna a umí skvěle líbat.

Svůj žal si bohužel vybíjím na cigaretách a žiletce. Je to závislost, kterou může zlomit jen kluk, co mě bude opravdu milovat. Často žal topím i v alkoholu a chodím na pokoj opilá, čehož si všímá jedna dotěrná paní, která zde vytírá schody. Říkám jí, ať si hledí svých schodů, ale vlastně bych tu pomoc více než potřebovala. Mám ale ještě své malé tajemství. Tajně se totiž svěřuji nějakému klukovi, který si mě přidal na komunikační server Facebook. Pomáhá mi řešit mé problémy. Prý brzy přijede k nám do Kingstonu, bude tady studovat vysokou školu naproti té naší. Jsem zvědavá, jak zareaguje, až zjistí, jaké to pomáhal ubohé ošklivce.

Určitě se teď ptáte, co dělají rodiče. Už odmalička jsem byla jen na obtíž. Rodiče pracují v divadle od rána do noci. Tohle se hodně podepsalo na mém sebevědomí. Nenávidím je už jen proto, že se o mě nestarali. Když jsem potřebovala podporu, tak mi jí nedali. Byla jsem nechtěné dítě, jelikož rodiče pořád pracovali a budoucnost házeli za hlavu. Hned když se naskytla příležitost zmizet na školu, neváhala jsem. Od té doby jim jednou měsíčně zavolám a někdy napíšu dopis. Jsem jim ukradená a vlastně oni mně taky. Co je mi do dvou lidí, kteří tráví svůj život v divadle a nikdy nechtěli dítě. Tolik jsem v pubertě chtěla matčinu podporu, když mě spolužáci šikanovali. Řekla jen, že si určitě poradím a mávla nade mnou svou hubenou rukou. Otec jen zavrtěl hlavou a začal se rozčilovat, proč sakra řešíme tohle, místo sledování divadelního pořadu. Člověk si prý rodiče nevybírá.

Můj život neznamená prostě nic, ani tečku na papíře a nehodlám s tím nic dělat. Stejně ve dvaceti dostanu rakovinu plic a zemřu. To je také můj cíl, pokud si tedy nenajdu pravou lásku.
_______________________________________________________

Brzy budou následovat další díly...