Krutý svět

Temná noc.

V ledových kapkách, které se po volném pádu z nebe tříští o ještě ledovější kamenný chodník, se setinku po setince odráží městské dění jako v ohromném vesmírném kaleidoskopu, který kdosi tam nahoře rozbil na malinkaté kousky.

Všude panuje hlad, ticho a zima.

Bezdomovecká těla pro svět méněcennější než jateční ovce se choulí v těsných papírových krabicích, které představují spíše symbolickou ochranu před deštěm. Oheň, který jediný byl s to ohřát skřehlé ruce, už dávno vyhasl.

K tomu všemu se ulicemi začíná prohánět vítr, který se zařezává do tváří jako nelítostné ocelové kopí.

A přesně v této ulici, v jednom z těch oken, do kterých teď smutné oči bez střechy nad hlavou tak zálibně hledí, sedí dívka.

Černé hladké vlasy má lehce spuštěné přes ramena a je otočená zády ke dveřím, aby mohla předstírat, že si čte, kdyby náhodou někdo neohlášeně přišel.

Ale nečte.

Pláče.

Ve svém luxusně zařízeném pokojíčku pláče nad bolestí celého světa a představuje si samu sebe jako novodobou spasitelku, jejíž slzy se jednoho dne stanou věčnými.

Pláče a věří, že bolest, kterou nosí ve svém srdci, se jí vrátí rozzářenýma očima těch, za které nyní láskyplnně trpí.

A zatím v ulici za sebou postarší paní s šedivými vlasy schovanými pod promočenou háčkovanou čepicí táhne cosi zeleného, co vypadá jako
,,Plachta!"Zavýskne radostně starý muž opřený o cihlovou zeď v naději, že centimetrový okraj střechy mu poskytne lepší ochranu než krabice.

,,Ano, přesně tak. Podejte sem ty krabice, podepřeme ji a všichni se pod ni schováme."Zazubí se paní svými žlutými zuby.

A tak na ulici panuje radost a vevnitř smutek.

Svět je tak krutý.