Dopis z Kosova

Ahoj Amy!

Nevím, co ti mám napsat, abys pochopila, proč se mají lidé navzájem tolerovat. Proč se mají milovat… Napíšu ti tedy, co si pamatuju. Nebo ti napíšu, co je v mém deníčku.
11. 4. 1995 – 12:30 Kosovo
Mám čím dál větší strach, nevím co se to děje. Maminka vaří a vyhlíží z okna. Kolem procházejí lidé. Moji dva starší bratři vypadají ustaraně. Kryštof sedí u stolu a zírá do zdi. Kristián nervózně přechází po místnosti, nebo se opírá o parapet a dívá se z okna.
11. 4. 1995 – 21:30
Nemohu pro ten kravál spát. Tatínek říká, že si toho nemám všímat, ale copak to jde? Slyším lidi, asi z hnutí odporu, jak pochodují kolem. Zpívají. Pak střelba. Choulím se v posteli. Přeju si, aby to už přestalo. Prosím. Střelba náhle přestává. Je ticho. Žádný zpěv.
Kristián vstává, míří ke dveřím a říká:„Měl bych být tam venku.“ Táta ho ale vezme za ramena a zabrání mu odejít.
„Čekej.“ Přikazuje mu tiše.
Když se zeptám, co se děje, maminka mi řekne, že mám spát a že si nemám dělat starosti. Když se na to zeptám Kryštofa, podívá se na mě jako na blázna a zase se začne věnovat zírání do zdi. Kristián říká, že se to těžko vysvětluje. Chtěla bych, aby mi to řekli. Takhle se toho začínám bát.

Další den přišli vojáci a řekli nám, že máme odejít. Ten den jsem znova nemohla usnout. Je to lidská netolerance, která mi nedovolila spát. Na obálce tohohle dopisu je nápis „Svět“. Nevím, jestli někdy dojde.