Úděl

"Věděl jsem, že to jednou musí přijít. Ale... stejně je to šok."
"To přejde. Je jasné, že ti za tu dobu... jak bych to... přirostl k srdci. Ale tak to chodí. To je náš úděl."
"Já vím... ale..."
"Pochop, lidé stárnou a umírají. Na tom nic nezměníš. My jen můžeme ovlivnit, za jak dlouho zemřou. A někdy ani to ne."

Místností zněl táhlý pisklavý hvizd. Každý se ho děsí, protože ví, co znamená. Exitus. Smrt.
Kolem lůžka chodilo několik lékařů. Ani jeden z nich si nevšiml dvou mlžných oparů vznášejících se nad nebožtíkem. Vlastně ani nemohli.

"Bude mi chybět."
"To neříkej. Ty se tímhle vůbec nesmíš zabývat. Chápu, je to tvůj první svěřenec, ale takových bude ještě hodně. A pokaždé zemřou. Ať chceš nebo ne. To je úděl smrtelníků. Žijí, aby zemřeli."
"Co vlastně bude teď?"
"Teď ti Rada vybere nového svěřence."
"Nevím, jestli se o něj budu moci starat tak, jako o tohohle. Bude to prostě... někdo jiný."
"Zvykneš si."
"To nevím."
"Nesmíš být zaujatý. Je to náš..."
"Ano, úděl, já vím!"
"Hlavně klid. Nechám ti ještě chvíli, potom přijď."

Opar se jakoby rozplynul a nechal tam strážného anděla samotného. Díval se na to tělo, které ještě před chvíli dýchalo, které měl za úkol chránit, a měl pocit, že zklamal.

Je to zkrátka můj úděl, opakoval si stále a doufal, že to pomůže, že sám sebe přesvědčí.

Dobrá tedy. Půjde a nechá si přidělit někoho nového. Když bude dobrý, dostane se potom do jiné sféry.

Je to můj úděl.

Třeba už to podruhé takové nebude. Třeba už mu potom bude prakticky jedno, o koho se stará.

Můj osud, můj úkol, můj úděl.

Proč to tak je? Proč mi má být jedno, že zemřel někdo, koho znám celý jeho život? To nesmí mít strážní andělé city? TO je ten úděl? Věčný život bez kapky citu?

Je to můj úděl. Úděl strážného anděla.