Fast heartbeat...

Kolik bylo vlastně hodin? Sama nevěděla.Asi hodně brzo ráno.Bouřkové mraky se rozehnaly. Klepala se zimou. Byla jako po kocovině.
Rekapitulovala si včerejší noc. Věc, co asi dělat neměla…
.............
Kdykoliv byla v jeho přítomnosti, ztratila pojem o čase. Najednou kolem ní nebylo nic. Žádné starosti ji netížily.Alespoň ne ty starosti běžného života, co kolem ní neustále kroužily..“All these things I hate revolve around me“.Zněla jí v hlavě její oblíbená písnička, pořád dokola. Věci, které nenáviděla a vždycky bude.
Najednou jí to přišlo všechno jako dávno.Nesmírně dávno, snad že se to ani nestalo. Nebýt vzpomínek ani by tomu nevěřila.
Těch vzpomínek. Bože, jak těch měla mnoho.Znala ho od školky. Už jako malého kluka, který neznal svět a neuměl hrát svůj oblíbený sport. Kdyby mu tehdy řekla, jak v něm bude dobrý, asi by jí to nevěřil.

Nikdy nebyli spolu, alespoň ne jako pár.
Uměl ji podržet, kdykoliv ho potřebovala. Cítila z jeho chování lásku. Ne však opravdovou lásku. Vášnivou, nečekanou a překvapující, která zahřívá a přivolává motýly do břicha. Přesně tu, kterou chtělo její srdce.
Přátelství, to bylo to jediné, co jí mohl dát. Dalo by se polemizovat o tom, jestli je přátelství za těchhle okolností málo nebo ne. Jí to bylo jedno.
Sebrala odvahu a vše mu řekla. Věděla, že nic už nebude jako dřív.Ale bylo jí to jedno, alespoň teď už ano. Asi se bál, co se dozví. Hodně se vymlouval.Pořád to odkládala. Jako by ani nechtěl, aby mu cokoliv říkala. Jako by byla nějaká otravná moucha, co mu kroužila kolem hlavy a on jí stále nemohl zahnat. Byla však už rozhodnutá. Vše mu řekla jednu krásnou letní noc. Hvězdy zářily na nebi, i když byla trochu zima.Roztřesená byla i tak. Jí to nevadilo. Už dál nemohla, musela mu to říct. Nemohla se dál koukat, jak se směje, dělá hlouposti a nevědomky se jí svými horkými dlaněmi, které měla tak ráda, dotýká. Aniž by věděl, jak strašná muka jí tím působí.
Slova, která si v hlavě přemítala snad milionkrát zmizela. V hlavě měla prázdno. Jen srdce bubnovalo čím dál rychleji a v ústech vysychalo. Hledala ta správná slova.
Řekla mu vše, na co si vzpomněla. Věděla, že další příležitost už nikdy mít nebude…
Tu noc víc než kdy jindy cítila, že mu smí říct opravdu všechno.A při tom se dívat do jeho hlubokých velkých očí.
I tu větu. Jen dvou slovnou, ale říkající absolutně všechno, co cítila už dva roky celým tělem i duší. A byl to báječný pocit… Myslela, že snad uletí. Byla najednou lehká, že by jí i malý vánek mohl odnést. Avšak zároveň ji něco táhlo k zemi. Chtěla se schoulit do klubíčka v posteli pod peřinu a jen brečet…
V očích ji pálily slzy, ale chtěla být silná. Před ním…člověkem, kterého tolik milovala.

Stáli strašně dlouho, nepamatuje si, jak dlouho.Byl tak blízko ní, přesto daleko.. Věděla, že takhle blízko si už nikdy nebudou. Nechtěla odejít, chtěla zůstat na té cestě před domem navždycky.V té nabité atmosféře.Jako by něco mělo každou chvíli vybuchnout. Byla napjatá. Nevěděla, co čekat. Tvářil se dost rozpačitě a zamyšleně. Potěšilo jí, že si všimnul, že když hrál, byla zamyšlená a nevnímala. Zajímalo ho, na co myslela. Ona ho zajímala..alespoň chvíli.
Bylo vlastně směšné dívat se, jak znervózněl. Nikdy nevydržel stát na jednom místě delší dobu .Znala ho.Dlouho a dobře.Všimla už si mnoha věcí. Ten večer byl daleko neklidnější. Cítila ,že mu to není příjemné.
Věci, kterými se ji snažil utěšit, ji zlámal křídla ještě víc. Sklonila hlavu, aby neviděl lesk jejích očí čím dál víc zalitých slzami. Pohladil ji po rameni. Jediné, na co se zmohl, až když viděl, že je v koncích. Nic víc. Nic míň.
Jen pohladit.
Vždycky byl flegmatik. Jako by ho ani nezajímala. Mrzelo jí, že když je na obzoru nějaká jiná holka, ona najednou jako by přestala existovat. Nebyla terčem rozvazování tkaniček a doteků jeho rukou. Strašně záviděla té, která to štěstí měla. Jen když ten pocit byl její, cítila se skvěle. Když na ni upíral oči a smál se. Dělal jí naschvály, ona se na něj však nikdy zlobit nemohla. Pokaždé využil toho, že ji v každé situaci umí rozesmát…a všechna zlost byla ta tam.
Byl strašně krásný , svým obvyklým způsobem.
Jeho úsměv byl upřímný a roztomilý. Když se usmál, bylo najednou krásně. Přes všechny černé myšlenky,byla chvíli šťastná.
Nebyl to ten klasický hezounek, co potřebuje v koupelně víc času než kdejaká slečna. V jejích očích však byl nejhezčím klukem na světě.
Jeho špinavě blonďaté vlasy, které si co chvíli trhnutím hlavy odhazoval z nádherných modrých očí orámovaných hustými řasami, považovala za ty nejkrásnější, co kdy viděla.
Moc často toužila jen tak k němu přijít a zabořit mu do nich prsty. Cítit vůni jeho šampónu a jeho horké dlaně propalující do hloubky její boky. Věděla, že se to nestane…Nemohla přestat..Bylo pozdě.
Nikdy ji neobjal, jen pohladil po rameni…Nic víc…
Bylo to silnější než ona.
Odcházela z té cesty, na které chtěla zůstat na pořád, se slzami v očích. Pokaždé, když odcházel domů, ohlédla se po něm. Dnes ne. Nemohla. Toužila všechno zapomenout, změnit.
O to víc ji rozlítostňovalo vědomí, že její přání je nesplnitelné.
Chtěla toho tak moc a zároveň málo. Jen aby jeho úsměvy, ruce, oči a jeho skvělá povaha patřila jí. Kdyby mohla, dala by mu vše. Aby žil pro ni, tak jako ona pro něj. Celé ty roky, které ho tajně milovala…

Odešla.Bez jeho dotyků.Víc se nevrátí. Ne do jeho života. Nikdy nebude stejná. Zůstala sama…Navždycky. Nikdy už ho neuvidí…Ani on ji ne. V tom měla jasno.

Té noci brečela, nemluvila, koukala do plamenů táboráku. Udělali jej rodiče. Byli někde pryč. Nezajímala se kde. Hodilo se jí to.. Seděla v trávě.
Jen seděla a z jejích zelenomodrých očí tekly proudem slzy. Každá slza odplavovala kousek bolesti tak tiše, jako se přiženou bouřkové mraky.
Které ji probraly ze zamyšlení.
...............
První dešťové kapky dopadly na její slané ruce a slzami slepené dlouhé blond vlasy…
Pak další a další.
Fialová zář protínala černošedou oblohu a tvořila klikaté obrazce přímo nad ní...
Ale to jí bylo jedno…
Nevnímala realitu..jen nechtěla dál snít.