Samuel

Kapitola I: Probuzení

Když se probral, slunce již dávno viselo vysoko na obloze a zlaté paprsky pronikaly oknem do pokoje ve kterém ležel. Pokoušel se převalit na bok, ve snaze uniknout přímému světlu jež dopadalo na jeho vousatou tvář, ale ostrá bolest v pravém boku mu v tom zabránila. Sykl bolestí a automaticky se natáhl po láhvi s alkoholem. Rozum mu velel ne,ale bolest kterou pocítil ho přemohla. Aby si mohl dopřát doušek toho tvrdého alkoholu, musel se posadit, vědom si toho, že vleže to nepůjde. Pokusil se posadit,ale ještě ostřejší bolest ho vrátila zpět do původní polohy. Rozum zajásal a muž se rozmrzele podíval na láhev. Při tom pohledu si začal prohlížet pokoj ve kterém ležel.
Ručně vyřezávané police visely na stěnách, plné starých omšelých knih. Vedle dveří do pokoje stála velká, taktéž ručně vyřezávaná skříň, pravděpodobně na oblečení. I postel byla vyřezána ve stylu tohoto nábytku a malý stolek, který měl po levici taktéž. Uprostřed stropu visel lustr se dvěma petrolejovými lampami. Muž si pokoj se zájmem prohlížel, protože ji viděl poprvé v životě. ,,Kde to jsem?“ zeptal se spíše sám sebe, protože odpovědí mu bylo jen ticho. Přemýšlel jak se sem dostal. Že by to včera přehnal s pitím? Uvažoval, ale hlavu měl čistou a nic nenasvědčovalo nějaké velké pitce po které by si nic nepamatoval. Snad jen ta láhev alkoholu stojící na stolku. Ale co ta bolest v pravém boku? Odhrnul si halenu a zadíval se na čerstvě zašitou, pět centimetrů dlouhou ránu. Přemýšlel, ale nic si nepamatoval. S hrůzou zjistil že si vlastně vůbec nic nepamatuje. Kde to je? Jak se sem dostal? Nevěděl ani kdo přesně je. Tyto otázky se mu míhaly hlavou, začínal je slyšet vlastníma ušima , jako by mu je nějaký tajemný hlas předříkával, opakovali se stále dokola, až se mu z toho zatočila hlava. Musel se uklidnit a snad i proto se toužebně podíval po láhvi s alkoholem.
Musel se posadit. Se zaúpěním a s vypětím všech sil se mu přeci jen podařilo se posadit. Chvíli jen tak seděl a rozdýchával bolest kterou cítil v pravém boku. S vítězoslavným pocitem se natáhl pro láhev, ale k jeho velkému zklamání byla prázdná. Nechal ji tam kde byla a dál přemýšlel o otázkách, které se mu honili hlavou. Jediné co mu vyplynulo napovrch bylo jméno Samuel. ,,Samuel“ řekl nahlas. Pěkné jméno pomyslel si, doufám že je moje.
A tak Samuel seděl ještě dlouhou chvíli a přemýšlel. Jelikož na nic nepřicházel, rozhodl se vstát a porozhlédnout se tady, doufaje že se rozpomene alespoň na nějaké maličkosti. Vstávání už ho tolik nebolelo a tak trvalo jen chvilku než stál na nohou.
Kromě haleny a spodního prádla na sobě neměl nic. Vykročil směrem ke skříni a doufal že tam najde nějaké oblečení, protože se takhle cítil téměř nahý. Když otevřel skříň, na ramínku viseli kalhoty z hnědé kůže. Dole leželi vysoké boty, na první pohled jezdecké.
Vzal si věci, včetně pověšené vesty které si předtím nevšiml a vrátil se zpět k posteli aby se mohl obléknout. Kvůli bolesti mu nějakou dobu mu trvalo než se oblékl. Oblečení mu padlo přesně na míru. Že by náhoda?

Když tak seděl, oblečen do čistého prádla, rozhodl se že vyjde ven z pokoje a konečně zjistí kde je a co se mu přihodilo. Volným krokem došel ke dveří, z hluboka se na dechl a sáhl po klice. Bylo zamčeno. Skusil to ještě parkrát, aby se ujistil jestli nejdou jen těžce otevřít. Byly doopravdu zamčene a podle všeho zvenčí, protože nikde neviděl ležet nebo viset klíč. No ano zvenčí, jak taky jinak, pomyslel si. Že bych se pozdě večer vrátil opilý na mol, zamčel zasebou a schoval klíč abych měl probuzení dobrodružnější? Této představě se usmál, ale projistotu si prohledal kapsy, kdyby náhodou na tom bylo přece jenom trocha pravdy. Ale jak očekával, klíč nenašel. Porozhlédl se ještě projistotu po místnosti, ale klíč nikde. Znovu se usmál, tentokrát sám nad sebou. Nezbývalo mu než čekat dokud ho ten kdo ho zamčel znovu neodemče. Nebo to byla žena?
Nechal volně plynout myšlenky a jen tak seděl na posteli. Začínl se nudit a tak si zašel k polici pro nějakou knihu. Když ji otevřel zjistil, že jazyku kterým je napsána vůbec nerozumí. Prohlédl i ostatní knihy, ale žádnou neuměl přečíst. Tak vrátil knihy zpět na polici a zase jen tak posedával a zaposlouchal se do ticha. Přišlo mu že je v pokoji až moc velké ticho, nebylo slyšet ani ptáky zvenčí a tak se podíval z okna.
Uviděl krásně rozkvetlé louky a kopce kam jen oko dohlédlo. Mezi kopci se klikatil stříbrný potůček a polevici začínal nebo končil borový les. Nic víc výhled neposkytoval. Žádné stavení či nějaký pohyb. I podsebou neviděl nic jiného než rozkvetlou louku. Chtěl otevřít okno a nadýchat se čerstvého vzduchu, ale na okně chyběla klika, která byla násílím vypáčena a okno tím bylo zablokované. Tak moc chtěl cítit čerstvý vzduch, že nepřemýšlel nad tím co dělá a chytil malý stolek, který stál u postele a prohodil ho oknem. Okno se roztříštilo a do pokoje zavál chladivý vánek. S úlevou se posadil zpátky na postel a vychutnával si svěží vánek. V tom zaslechl někde v dáli za dveřmi dusot okovaných bot, které se stále přibližovali.
Rychle vstal z postele a přemýšlel co udělá. Má zůstat sedět a čekat? Nebo se schovat a pokusti se zjisti kdo a proč ho tu zavřel? Dlouho se nerozmýšlel a rozběhl se ke skříni a vlezl si dovnitř. Nechal pootevřené dvířka aby mohl malou škvírou pozorovat dění v místnosti.
Sotva tak učinil zarachotil zámek a dveře se prudce rozlétli dokořán. Dovnitř vběhli dva muži a při pohledu na rozbité okno začali nadávat. Došli k rozbitému oknu a dívali se dolů na stolek, který ležel rozbitý v trávě.
Samuel si všiml, že oba muži mají u pasu revolvery. Prohlédl si pozorně oba příchozí. První muž byl malé postavy a trochu přitěle. Druhý naopak byl chudý a vysoký. Oba měli na hlavě klobouky. Jako první promluvil ten menší: ,,Vidíš Erne, já ti říkal ať ho dáme do jiného pokoje,ale to ty né!“.,,Ale já to nechápu, vždyť jsme ho omámily, byl zraněný a navíc je to na zem dobrých osm metrů.To nemohl zvládnout jen tak“ divil se Ern. ,,Jak vidíš tak zvládl, za tohle nás šéf zabije!“ Otočili se oba k odchodu a vyběhli z pokoje.Samuel ještě z chodby slyšel: ,,Musíme ho ihned najít, je příliš nebezpečný!“ pak bylo ticho. Samuel vyšel ze skříně a nevěděl, jestli má přemýšlet nad slovem nebezpečný a nebo se radovat, protože věznitelé za sebou ve spěchu nezamčeli dveře.