Můj hrdina

Sálem se pomalu rozeznívá jemný tón klavíru, melodická rychlost zvyšuje svoji intenzitu, dokud nedosáhne úplného poklesu do naprostého ticha. Nastane nic - nic, kdy každý rozjímá nad zážitkem z dokonalého projevu emocí v několika taktech. Světla pohasnou, a pouze bílý kužel postupně zaostřuje do pravého rohu pódia. Muž sedící na malé stoličce má skloněnou hlavu, nikdo neví, kdo je neznámý hudebník, který uspořádal tento honosný koncert a již po prvních taktech si získal neskutečný obdiv publika. Po nekonečných minutách se ozve sbor zpěváků, zpívá jednoduchý nápěv třemi hlasy. V jednoduchosti je krása, při zpěvu spousty lidem zaplesá srdce. Jako při prvním sólu má vše rychlý konec, který však v lidských hlavách nekončí. Neznámý muž pomalu zvedá hlavu, která doposud byla nehnutě svěšena k zemi. Delší černé vlasy mu spadají do obličeje, ladným pohybem okouzlujícím jako hudba sama se zvedne a strčí si pod bradu housle z leštěného tmavého dřeva.
Všechny oči se upírají jeho směrem, pro něj jako by tam snad nebyly. Jeho tmavé oči hledí do neznáma a jeho duše bloudí v notách. Své sólo započne neskutečně svižným tempem, lidé v opeře div že nedýchají. Jeho talent a jeho síla a víra v hudbu je neskutečná. Se smyčcem dokáže neskutečné věci, prsty mu hbitě jezdí po štíhlém krku nástroje, přesto vypadá, že se nástroje ani nedotýká. Jeden tón za druhým se v souladu neskutečné krásy nesou celým prostorem, není zde nikdo, kdo by neposlouchal. Ženy vytahují kapesníčky, ale žádná nesmrká. Neodvažují se narušit tuto nadpozemskou krásu. A on tam stojí, oči zavřené - jen on a jeho housle.
Potlesk se nese až ven před budovu, lidé chodící okolo se diví, kdo si zasloužil tak dlouhý a uznávající aplaus.
*****
"Danieli, kam jdeš?" Mladá žena obklopena svými kamarádkami se snaží upoutat pozornost svého manžela. Ten ji však neslyší, v hlavě má pouze noty, nic není důležitějšího. Odchází z místnosti směr pracovna a za sebou nechává udivené paní a poníženou manželku, která ho však i přesto miluje. V místnosti nastane ticho, při kterém se všichni na sebe rozpačitě pokoutně dívají.
"Omluvte ho, dělá to často. Nemínil vás tím urazit, pouze,…" zlomil se jí hlas. Přes ty dlouhé roky si nikdy nezvykla na zvláštní chování jejího chotě. Po jeho nečekaných odchodech se cítila nejen trapně, ale i zlomeně, snad i někdy žárlila na hudbu, která pro něj znamenala vše.
Po zbytek dne, kdy, jako velmi často, jedla u stolu sama, zatoužila po Danielově náručí a lásce. Věděla, že když skládá, vyžaduje si naprostý klid a soustředěnost, chtěla být však s ním.
Zaklepala na vysoké dubové dveře, doufala snad v to, že uslyší odpověď. Čekala, neobrána o naději v její sen. Prohlížela si honosnou chodbu. Stále nemohla uvěřit ve skutečnost, že se stala paní této nádherné staré vilky nedaleko centra Londýna, avšak dostatečně daleko, aby sem nedolehl ani střípek hluku. Měla výhled na dřevěné dubové schodiště, dominantu domu, propojující dvě patra. Čínské vázy dosti vzácné na to, aby se mohly rozbít, zdobily vyřezávané sekretáře postavené po délce ohromné chodby. Neměla ráda tmavá místa, a proto byla vděčná za velikánské francouzské okno vedoucí na balkón, z něhož byl výhled na obrovitánskou zahradu ve stylu francouzského dvora s kašnou uprostřed, ze které tryskala voda z dračích chrličů.
Odpoutala pohled od zahrad, vrátila se zpět ke dveřím pracovny, k nimž kráčela po těžkém perském koberci. Neobtěžovala se už ani podruhé zaklepat, stejně by ji neslyšel.
"Drahý?" Potichu vešla a její oči okamžitě vyhledaly jeho siluetu. Seděl u bílého piána, otočná židlička pokaždé jemně zavrzla při každém jeho nepatrném pohnutí. Když mohla na svého muže hledět, jako by zapomněla na všechno, co s ním musí vytrpět. Jeho krása, síla a prapodivné chování, to vše ji již v mladém věku dovedlo k tomu, aby byla do něj poblázněná. Co na tom, že nebyl jako ostatní manželé, kteří ráno brzo vstávají a odcházejí do svých prací - vše pro zajištění rodiny. Pozdě se vracejí, stíhají povečeřet se svojí rodinou, ukládají děti ke spánku a dlouho do noci dokáží hovořit se svojí ženou. On byl tak jiný, tak svůj, jeho nezajímal čas, neměl žádný řád. Byl jako motýl, žil pouze pro to, co nade vše miloval. Hudbu. Věnoval se jí dnem i nocí. Vše muselo stranou, když šlo o ni. Nedokázala mu nikdy říci ne, nechala ho dělat to, co pokládala, že ho činí takovým. Stačil by nepatrný nátlak nebo říci, že to bude jinak a stáhl by se jako hlemýžď do své ulity. Nepatrné klece kolem jeho volného života a byl by jako krásný a hrdý pták v kleci, která ho ničí, krásná bílá lilie vadnoucí díky nedostatku slunce.
Cítila, že ho musí chránit, ale věděla, že zrovna on to nepotřebuje. Znala jeho povahu a často bývala pyšná, že tento vysoce inteligentní, vtipný, velice pohledný, tvrdohlavý aristokrat, který má vždy hrdě vztyčenou hlavu a hruď, je její manžel.
Toužila po jeho přítomnosti, po jeho něžnostech, byl výtečný milenec, ale neměl potřebu to dokazovat nijak zvlášť často, v těch chvílích si připadala ošklivá a nepřitažlivá.
"Juliett, jak dlouho již zde stojíš?" Trhla sebou, jeho hlas byl jako zvonkohra, trochu hrubý, ale přesto dech beroucí balzám pro uši. Povstal, aby ji mohl obejmout a nabídnout jí pohodlí křesla.
Poslouchala všechno, co jí vykládal, spoustě věcí nerozuměla a tak jí ochotně vysvětloval a poučoval. Mluvil s takovým nadšením pokaždé, když se téma dotýkalo jeho milované hudby. Když se snažila navázat na obyčejné věci a na domácnost, oči mu zchladly
a rysy ztvrdly, řeč stála a jako by neposlouchal. Občas ji obdaroval pohledem plné dětinské zloby a snad ji chtěl obviňovat z toho, že mu jeho život ničí tím obyčejným, tím hloupým, které obklopuje všechny lidi na této planetě.
*****
"Prosím, madam." Musela se smát, vystřihl jí poklonu, jako z filmu při gentlemanských scénách. Společně se smáli a získali si tak pozornost spousty lidí. Všichni se na ně usmívali, přáli nádherný Nový rok a to se nestihli ještě ani svléct. Byla šťastná, Daniel se dnes věnoval jenom jí a smál se a dováděl již od rána.
Pomohl jí z honosného kožichu, své pocity o nelibosti k vraždění nevinných zvířat, kvůli parádě, skryl pod masku. Políbil její nalíčenou tvář a pevně ji uchopil kolem boků. Po zbytek večera se nehnuli skoro vůbec od sebe, ona byla šťastná, že její manžel zase navštívil společnost, že se můžou pobavit, a on byl hrdý, že má nádhernou a chytrou ženu, plnou života.
Daniel popíjel již třetí skleničku šampaňského a Juliett pouze vodu, byl to nejkrásnější a nyní i nejšťastnější pár na parketu. Jejich tanec byl odrazem jejich pocitů a vzájemné náklonnosti. Častěji než kdy jindy jí sahal na ploché bříško a stále říkal, že cítí, jak tam jejich rostoucí děťátko spinká. A ona se smála, jelikož věděla, že miminko uvnitř ní je zatím malý neforemný plod, který až později nabude své lidské parametry.
*****
Seděla na měkké pohovce, její zelená barva měla na ni uklidňující účinky. Měl by být nádherný slunný den, ale počasí tomu neodpovídalo. Nohy stočené pod sebou hřály teplé vlněné ponožky a celé tělo bylo zakryto tlustou kostkovaně zelenou dekou. Dívala se skrze okno, vítr lomcoval s korunami stromů, kašna nevyzařovala žádný život, stromy opadávaly jako na podzim. Slunce se schovávalo hluboko v mracích a léto snad nemínilo dorazit do těchto končin. Juliett procházela zima a ruce omotané kolem šálku horkého černého čaje byly studené jako led. Díky velikému bříšku si připadala jako neforemný hroch a stále jen polehávala, jelikož pohyb jí již činil značné obtíže. Nadšení manžela z očekávaného miminka opadlo před dvěma měsíci, od té doby si připadá v jejich velikém domě jako zbloudilá duše. Vše jí zde nyní připadalo chladné a cizí. Nábytek z mahagonového dřeva, ručně vyřezávaný, za který by se nemusela stydět ani komtesa, těžké perské, ručně tkané, koberce různých, avšak nekřičících barev na tvrdé dubové podlaze. Obrazy od známých malířů přírody i krásných ženských křivek, se kterými se znali. Zdi vymalované, na její přání, na barvu slonové kosti. Různé dřevěné okrasy z cest, které za první tři roky manželství provozovali. Těžké rudě červené závěsy na oknech, které byly až na zem, okrášlené bambulkami, zakrývaly ohromná okna, která mohla posloužit i jako dveře do okolních končin.
Odložila již vypitý čaj a znovu si přitáhla rozečtenou knihu. Milovala klasiku, ale i originální tvorbou nepohrdla. Než se stačila znovu ponořit do děje, rozrazily se dveře a její manžel vběhl pouze v tmavých kalhotách do místnosti. Neubránila se pohledu na jeho bledou jemnou pokožku, kterou bylo potaženo jeho tělo s příjemně vyrýsovanými svaly. Trochu se i zalekla, poslední dobou byl stále na cestách nebo se jí snažil vyhýbat, jako by se snad styděl za její tělo, které dosáhlo ohromných rozměrů v oblasti hrudníku a bříška. Instinktivně si na něj položila ruku, vlastně nebyla sama, tímto způsobem mohla kdykoliv komunikovat se svými dětmi, které co nevidět si prorazí cestu jejím tělem. Daniel se zarazil, možná ho napadlo, že jí projela bolest nebo že začíná rodit, vypadalo, že zvažuje, zda má udělat to, s čím sem přišel. Nakonec se rozhodl.
Bez jediného slova ji popadl za malou ručku a pomalým krokem ji táhl do schodů. Snad ho obtěžovala její rychlost, stále si pohlížel na ruku, kde měl hodinky. Když došli před, pro ni již tak známé dveře, které pro ni bývají často zavřené a kam ji snad nikdy sám od sebe nezavedl, nechápala, co po ní chce. Pouze ji zavedl dovnitř a posadil do tvrdého dřevěného křesla, které nebylo vůbec pohodlné. Když to řekla nahlas, zachmuřil se a odešel z místnosti, aby se během minutky vrátil zpět a podal jí polštář. Když však viděl její břicho, tak ji postavil na nohy, dal na sedátko polštář a zase jí pomohl dosednout. Nečekaně ji políbil a hřejivě se usmál.
Stál, kolem jeho osoby nebylo nic, jeho mysl se soustředila na jediný bod a cíl. Sedící žena s velikánským bříškem, která se nádherně usmívá. Chvíli si ji jen tak prohlížel, žasl nad tou krásou a bál se, že ji nedokáže zvěčnit. Pak se sám pro sebe pousmál a začal zpívat svým basovým hlasem svižnou neznámou melodii, která ho napadla. Při ní si začal chystat plátno
na stojan a míchat vhodné barvy.
Znova se na ní podíval, zkušeným pevným pohybem nakreslil celou siluetu, jeho nálada byla velice dobrá, i přesto, že se mu jeho živý obraz neustále hýbal a měnil polohy. Nemusel se bát, že by jeho milující ženu nezpodobnil takovou krásnou, jaká je. Jeho ruka byla vedena nejen myslí, ale i srdcem. Znal každé malé místečko jejího obličeje, malý úzký nosík s nadzvednutou špičkou, úzký trochu dětský bledý obličejík se zdravě narůžovělými tvářemi, plná a hezky vykrajovaná ústa, která když se smála, ukazovala řadu krásných rovných a bílých zubů. Zpod hnědého obočí a dlouhatánských černých řas na něj hleděly dva zelené smaragdy, které nyní jen zářily. I kdyby zavřel oči, věděl by, kde je který její vlas. Miloval, když si své zrzavé vlasy na noc rozpouštěla, krásně se jí vlnily kolem obličeje, ramen, až do půlky zad. Nyní je však měla v drdolu, vzadu jí vlasy postupně spadaly a odhalovaly její šíji, kterou tak rád líbával. Vpředu jí vypadávalo pár neposedných pramínků. Její krásu podtrhávaly zelené jednoduché šaty obepínající jejich očekávaného potomka.
Jeho obraz byl kopií ženy sedící na polštářem vystlané židli.
*****
,,Charlotto, nešahej na ty papíry! Běž od nich pryč! Copak neslyšíš?!?" Mladý muž nesoucí v ruce dvouleté batole chlapce se snažil odehnat svoji dceru od not a ze své pracovny.
,,Ne, ne! Na to nešahej Samueli, to nejsou tvé hračičky na hraní." Svými velkými prsty se snažil vyprostit své notové papíry z dětské pěstičky svého synka. Řečí se ho snažil přesvědčit, aby to pustil, ale dítě to bralo jako hru. Muž mu nakonec noty vytrhl, ale okamžitě vypěnil, jelikož jeho syn držel jejich část v ručce a začal křičet na celý dům, a Charlotta rozlila na zemi pití, které jim sem donesl. ,,To snad není možný! Buďte zticha, já se z vás zblázním. Moje práce, moje ticho. Kde je vaše matka, to nemohla jít nakupovat jindy? Ne, ona mi vás pověsila na krk, dva křičící uzlíky, který smrdí a neumí se o sebe postarat." Hlasitě lamentoval a nadával na všechny strany, mezitím se však snažil utišit jejich synka a utřít pití z podlahy. Odehnal nyní nahou Lottu, která se mu snažila pomoct a přitom do toho spadla a její šatičky byly zničené.
,,Co se to tady děje?" Juliett přišla do té pohromy slyšíc křičet syna, který ne a ne utichnout. Okamžitě ho popadla do náručí a konejšila ho, z ručičky mu přitom vypadl kus not a ona pochopila, co se stalo. Snažila se dát všechno, s manželovou pomocí, do pořádku. I tak se bohužel pohádali. Křičeli na sebe a obviňovali jeden druhého. Skončilo to zavřením se Daniela do své pracovny, kde okamžitě začal hrát na basu smutné a tesklivé melodie, které vyznačovali jeho žal, bolest a smutek, že se pohádal s jeho ženou. Ona na tom nebyla o nic lépe, nemohla si však dovolit truchlit, starání o děti a vše kolem nich bylo daleko horší a složitější než si kdy dokázala představit, nade vše je však milovala a nikdy nelitovala, že je mají. Daniel taky ne. Jemu pouze chyběl klid, ale vše se k lepšímu změní.
*****
Seděli u společné večeře. Byl podzimní chladný den. Otevřenými dveřmi z terasy do jídelny vanul chladný vítr, který občas přinesl i rezavějící listí, které opadávalo ze všech okolních stromů. Domem vládlo ticho, pouze u stolu občas zazvonil příbor. Seděla zde čtyřčlenná rodina, která však již očekávala pátého. Žena s mužem a dívka s chlapcem. Od krbu občas pozvedl hlavu velký pes vlkodav, v očekávání, že mu stolující něco podstrčí. Všichni se usmívali, žena se dívala na svého muže, kterého stále milovala, ale bylo zde čím dál častěji to ale. Dívala se do jeho hlubokých očí, připomínající rozbouřené šedé moře. Jeho pohledný obličej byl stále stejný i za těch skoro jednadvacet let manželství, snad ovládal nejen hudbu, ale i čas. Povzdychla si, sama cítila, že stárne a že jejich dvojčata nejsou již děti, ale dospělí lidé. Nebylo to tak dlouho, co slavili jejich sedmnácté narozeniny.
Pes vyskočil, když uslyšel břinkot způsobený lžičkou, kterou upustil můj muž.
,,Tati, jsi v pohodě?" Naše děti byli nádherné a chytré, ani jedno však nedostalo do vínku talent jako jejich otec, ač je beznadějně miloval a trávil s nimi všechen svůj volný čas, nedokázal za ty roky potlačit zklamání.
Podíval se dceřiným směrem. Nic neříkal, ač jsme na to čekali. Prudce vstal, tak jak to často dělával. Charlotta se dožadovala odpovědi. Křičela na otce odcházejícího do své pracovny, zahleděného na svá zápěstí.
,,Lotto, sedni si, prosím, a dojez." Nechtěla jsem zbytečné konflikty. Bohužel nám poslední dobou přibývaly.
,,Mami, to ho necháš jen tak odejít? Co má s těma zatracenýma rukama? Stále si na ně kouká a mlčí. Je náladový a jeho celkové chování je nemožné, horší než kdykoliv dřív."
,,Nekritizuj svého otce. Nevíme, co se v něm odehrává a tak ho nemůžeme odsuzovat."
,,A to je právě ono, mami, on s námi nekomunikuje. U všech rodin, které znám, ti členové mezi sebou komunikují a snaží se společně najít východisko z daných situací, ale on…" Její hlas se zlomil a oči se zaleskly. Nechtěla jsem se dívat na to, jak se moje dcera ničí. Ničí se přemýšlením nad věcmi, které jsem sama musela ze svého života vyloučit, jinak bych ten nápor nevydržela.
Otočila jsem se, hledíc si svého jídla.
,,Proč to vždycky přejdeš mlčením? To tě neštve, jak se chová k tobě, k nám? Naučila ses všechno ignorovat? Mami, prosím, já.. Ubližuješ sama sobě a tak i nám. Táta se nezmění
a nikdy nebudeme ta správná rodina, ale ty nám dodáváš pocitu lásky, bezpečí. My tři jsme rodina." Pokračovala jsem v jídle, nemohla jsem udělat nic, vůbec nic. Ani svým dětem jsem se nemohla podívat očí, jak jsem se styděla, ale žádat je o pochopení staré ženy, milující svého muže, bylo v jejich věku zbytečné.
*****
Už je to skoro osm let, co nás naše matka opustila. Ten den mi zůstane navždy vrytý v hlavě, nikdy ho nezapomenu, jen díky jejím slovům a výchově jsem našla sílu a odvahu pokračovat dále s životem, ve kterém se starám o jedenáctiletého bratra a starého otce, který je skoro bláznem. Mé dvojče, Samuel, odjel dva roky po pohřbu do Nového světa. Každý měsíc si vyměňujeme několik dopisů, toť jediné spojení mezi námi.
Sedím ve staré ložnici, je to několik dní, co jsem sem nepřišla jenom uklízet. Snad intuice, nevím jak jinak si to vysvětlit, vedla mé kroky ke staré almaře. Dlouho jsem před ní stála, nevědíc, zda ji otevřít. Přála jsem si ukončit starou etapu života, a tak se připravit na tu novou, která mě již několik týdnů obchází v podobě jednoho muže, který je velice milý. Tak se stalo, že jsem se prohrabávala matčinými věcmi, ležíc zde od doby, kdy zemřela. Po zvyknutí si na puch, vycházející z almary, jsem vzpomínala na každý okamžik s ní a čím dál tím víc si uvědomovala, že kdysi měla pravdu, když říkala, že jí občas křivdím a že nic není takové, jak se mi může zdát. Přemýšlela jsem nad vším, co mi ta stará žena, kterou jsem milovala, řekla. Její rady, již z principu mladého věku, kdy se bouříme proti rodičům, jsem je nechtěla slyšet. Nyní jsem si je však vybavovala zřetelněji než cokoliv jiného. Mé okno vnímání se zaostřilo pouze na skříň a ženu s velkým Ž. Největší šok byl, když jsem zjistila, že dno almary lze odsunout, neváhala jsem a plna překvapení a divného pocitu, že narušuji matčino soukromí, jsem nalezla její deníky. Moje udivení trvalo dlouho. Další dlouhou dobu jsem nevěděla, zda si je mohu přečíst, první stránka mě však přesvědčila, že bych přímo měla.

A tak jsem bloudila životem ženy, říkající mi dcero. Četla jsem všechno o jejích tužbách, vyplněných i nevyplněných. O vzestupech i pádech, bolestech, strastech, ale naopak i o radostných chvílích. Četla jsem si v denících jako v té nejlepší knize, knize psanou skutečným člověkem. Chápala jsem ji více a více, a nechápala, že ten nápor mohla vydržet. Dočetla jsem se o průběhu jejího prvního těhotenství, prvních problémech v manželství. Neutišitelné samotě, která ji často provázela velikým domem. Pocitem, že nic už nezvládne a že je zbytečná. Četla jsem všechny detailní zápisy o našem dětství a dospívání. Prvních zoubkách, bolestech bříška a neprospaných nocí. Viděla jsem, jak se upínala na nás, aby nemusela přemýšlet nad chybami našeho otce.
V osmadvaceti jsem poprvé pochopila, že vlastně od doby, co umřela, z ní mám modlu, idol. Byla mojí předlohou. Vždycky ve všech hrozných chvílích, které mě postihnou, si představuji ji, přemýšlím, co by v té situaci udělala ona. V mládí jsem ji strašně odsuzovala a stále jí říkala, že je slabá a nic neumí, i když to nebyla pravda. Až potom, co od nás navždy odešla, jsem hned věděla, že byla silná, jinak by nevydržela žít s otcem. Na všechny vždy příjemná a proto ji lidé tolik milovali. Občas k nám chodili, aby si s nimi jenom popovídala nebo s žádostí o radu. Nikdy nikoho nevyhnala ode dveří. Ať se necítila, bůh ví proč, dobře, či měla špatnou náladu, nikdy neztratila úsměv, vždy to skrývala. Skrývala svoje emoce a já na ni kolikrát křičela, že je suchar a skála. Nikdy mě nenapadlo, jak moc ji to zraňovalo a nikdy jsem nepřemýšlela, že ta nesobecká osoba vše dělala kvůli nám, svým dětem.
Seděla jsem na posteli. Přede mnou ležel poslední deník. Věděla jsem již zhruba do předu, o čem bude, vždyť to postihlo nás všechny. Kolikrát jsem v noci proklínala doktory, že neví, co s tím? Dívala jsme se celá rodina na otce, jak se ztrácí před očima. Jeho nálada nebyla od té doby už nikdy dobrá. Zjistili jsme příčinu jeho častého hledění si na zápěstí a občasného rozbití věcí, které zrovna držel. Doktoři mu diagnostikovali něco se šlachami, způsobovalo to umrtvování prstů a vlastně celé dlaně. Museli jsme přihlížet jeho žalu, vzteku, zoufalství. Přihlížet začátku jeho konce, který nastal matčinou smrtí. Trvalo ještě celý rok, než mu ruce odumřely celé. Náš dům se propadl do naprostého ticha a nebylo zde nic, co by tu člověka drželo. Otec začal být nerudný a vůbec nemluvil, odcházel se zamykat do své pracovny, kde proseděl několik dní i nocí, bez jídla, pouze sám. Matka se snažila, ale on ji ignoroval, nás všechny. Nenechal si pomoci. Své hudební nástroje nechal odvézt neznámo kam. Bylo hrozné vidět matku, jak moc trpí, to bylo poprvé, kdy projevila před námi své pocity. Nevěděli jsme si nikdo rady. A tak šel život dál, náš dům byl ponurý a spousta lidí se mu začala vyhýbat. Noviny přestali psát o našem otci, skvělém skladateli a hudebníkovi. Nikdo o něm nic nevěděl, ani my sami ne.
Naše životy tak šly až do matčiny smrti, nikdo nevěděl, že umírá, doktory nám zakázala k ní přivádět. Ležela několik týdnů v posteli, naprosto se v ní ztrácela. Sedívala jsem u ní často, jen jsme si povídaly nebo mi předčítala. Když usnula vysílením, jen tak jsem se na ni dívala, její pleť byla bílá, světlé vlasy rozprostřené po polštáři, a kdyby otevřela oči, byly by k vidění stále ty dva smaragdy, akorát bez jiskřiček. A tak nás jednou v noci opustila, aniž by se s námi rozloučila. Tu noc poprvé přišel za ní otec. Zůstal celou noc, zprvu potichu, k ránu začal řvát, že jej neměla opouštět, že on ji miluje a že ho zde nechala samotného. Křičel, spínal, prosil. Líbal její mrtvé tváře. Tak se z ní rozloučil, na pohřeb už nedorazil, začal být podivínský ještě více a bylo nám řečeno specialistou, že částečně zešílel.
Někdo si řekne, chudák holka, měla nešťastné dětství, jiný, no a - jiní jsou na tom hůře. Nežádám od vás soucit, nežádám nic. Přála jsem si jenom, aby někdo slyšel příběh o jedné skvělé ženě, Juliett, která byla pro mě naprosto dokonalá a častou vnitřní silou. Ženě, kterou jsem milovala a nazývám ji matkou. Ženě, které jsem nestihla říct, že ji chápu a obdivuju ji. Jedinou věc, o které stále přemýšlím, proč brala za svůj život tak velkou daň, proč nikdy neopustila otce, i když ho milovala a on ji přitom svým způsobem týral. Této situaci se pokusím vyhnout, nechci udělat stejnou chybu. Budu dále žít s pocitem, že ačkoli jsem neměla všechno nejlepší, měla jsem rodiče, kteří mě milovali a mé sourozence zrovna tak, ač to tak nemuselo vypadat. A s pocitem, že mí rodiče se neskutečně milovali, ale udělali chybu, že si to nikdy neřekli, i když to tušili.
Ve věčnou vzpomínku, drahá maminko. Tvoje dcera Charlotte