Byla jednou jedna dívka...

Byla jednou jedna dívka jménem Erika. Její život nebyl ničím zvláštní. Měla skoro vše, co si takové malé děvče může přát. Mámu, tátu, starší sestru a spoustu zvířat. Žila v domě, který se svou velikostí podobal paláci. Ve škole jí to šlo přímo skvěle a učitelé ji jen chválili. Ale jedna věc jí přece jen sházela. Kamarádi.
Erika byla jiná než ostatní děti. Více uzavřená, nevyhledávala přílišnou společnost vrstevníků, ale jednu dobrou kamarádku si skutečně moc přála. Avšak nedařilo se. Byla tedy sama.
Jednoho dne ráno (Erice bylo 8 let), přišel na návštěvu její děda a plakal. Nechápala, co se stalo. Bylo jí řečeno, že její tatínek už nežije, že se zastřelil. Matka se sestrou se ihned daly do pláče, ale ona jen strnule stála a nechápala, nevěřila, co se stalo. Po další 2 roky hodně trpěla. Nikdo jí nemohl vysvětlit, že tatínek se už nevrátí, že na něj čeká marně. Často brečela, seděla v rohu místnosti a celá se třásla. Nedala se utišit. Její máma už uvažovala, že sežene pomoc nějakého odborníka, ale nakonec se vše uklidnilo samo.
Po ukončení prvního stupně základní školy se hlásila na gymnázium. Byla přijata a jejím jediným přáním bylo, aby si našla kamarády a konečně tak trochu zapadla do třídního kolektivu. První rok byl hodně rušný, s mnoha lidmi si nerozuměla a další prostě neřešila. Nekomunikovala tolik jako ostatní. Byla z toho smutná, ale stále to bylo lepší než na základní škole. Po letních prázdninách, když začínala druhý rok na této škole (bylo jí 12 let), si uvědomila, že je to najednou všechno jiné. Se všemi si najednou rozuměla, bavila se, jako by je znala odjakživa. Byla konečně alespoň trochu šťastná.
Ale kdo ví? Proč? Jak? Z jakého důvodu? Není to jasné… Se opět začala trápit. Nemohla to snášet. A tehdy poprvé si vybrala za kamarádku fyzickou bolest. Byla to v podstatě nehoda, ale tahle nehoda jí až neuvěřitelně změnila život. Potřebovala ji cítit. Někdy potřebovala zklidnit vztek, potrestat se nebo naopak zjistit, jestli ještě něco cítí, jestli je ještě naživu. Na začátku si řekla: "Jednou a dost!", ale později…: "Dobře, dvakrát mě to nezabije. To jinak nejde." Jenomže jak šel čas, přestala to brzy počítat. Začalo jí být jedno, co s ní bude. Ničila své tělo stále ve snaze vyrovnat se se vším, co nezvládala jinak. Jenomže takto řešila i zanedbatelné maličkosti. Nakonec se důvody staly jenom takovou výmluvou pro vlastní rozum.
"Jsem závislá? Ne to je přeci hloupost. Na tohle si člověk přeci nemůže vypěstovat závislost. Je to jenom dočasné řešení. Až budu skutečně chtít, přestanu. To nebude problém. Nic to přece není. Nic se neděje. Mám to pod kontrolou."
Velice se mýlila. Brzy se to stalo jejím každodenním "chlebem". Těšila ji bolest i pohled na krev. Jen před ostatními se to snažila skrývat. Nejsou hloupí, přišli na to, ale bylo jim to jedno a ona za to byla i ráda. Nechtěla to s nimi řešit, protože věděla, že kdo nezažil, nepochopí.
A tak to nijak neřešila. Brala to jako svojí věc. A tak uběhlo pár let. Přibyla spousta jizev, za které se začala velice stydět, ale to ji naneštěstí neodradilo. Až po 2 letech si konečně pořádně uvědomila, že to, co dělá, není úplně správné. Že by to mohlo být i jinak, že by mohla být skutečně šťastná. I bez řezání. Tak jednoho dne prostě přestala. Divila se, když zjistila, že po dvou dnech to takhle nejde. Moc jí to chybělo a nemyslela na nic jiného než na bolest. Chtěla ji opět cítit, ale moc dobře věděla, že pak nastanou výčitky. Výčitky, že je tak slabá a neschopná ovládnout sebe samu. Nechtěla se té touze po bolesti podřídit, ale nakonec jí to nedalo. Nešlo to. A takto se to opakovalo ještě mnohokrát. Nejdelší doba, kterou vydržela bez říznutí, škrábnutí, spálení… byla 2 měsíce.
Dnes je Erice 15, její tělo "zdobí" spousta nevzhledných jizev a přibývají další. Již pochopila, že tehdy začala s největší "blbostí" ve svém životě, a že za ní ponese následky asi až do konce svého života.
A takhle zatím končí pohádka. Pohádka o dívce, která našla zalíbení v něčem, čemu se většina lidí vyhýbá. Ve fyzické bolesti, která jí už tolikrát pomohla, ale stále ji pomalu ničí. A ponaučení z příběhu? To si v tom každý najděte sám. Každému z Vás řekne něco jiného. Někdo se v tom najde, někdo pokrčí rameny a půjde dál, jiný začne nadávat a nazve to "zhovadilostí". Je to na každém z Vás. Ale nemyslíte, že příběh Eriky není až tak nereálný. Nemyslíte, že by se tohle mohlo klidně normálně stát? V pohádkách se může přeci stát cokoliv.