Stánek s mejdlíčky

Ten stánek ve vedlejší ulici si pamatuju už jako malý chlapec. A pamatuju si i prodavače, který v něm každý všední den od devíti do šesti prodával cucavé bonbóny - mezi lidmi známé jako mejdlíčka – těch nejroztodivnějších nejen barev a velikostí, ale i tvarů. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem se nesetkal s tak širokou nabídkou tohoto zboží. A nikdy potom vlastně ani s mejdlíčky samotnými.

Když ale touto ulicí jdu dnes, spatřuji na místech, kde dřív stával tento stánek, jen nehostinné místo plné roztodivných skvrn a mnohdy i pochybných existencí, kolem kterého se pomalu bojím projít. Ale jak už jsem řekl, nebylo to tady tak vždycky.

V dobách, tu ještě stával ten malý stánek se svým shrbeným prodavačem neurčitého věku, šířila se všude kolem nevtíravá, a přitom omamná vůně jeho zboží, a samotný stánek se svou pestrobarevnou plachtou jako kdyby toto místo trochu rozsvítil.

Už jako malý kluk jsem u něj vždy za drobáčky, které jsem dostal od svých rodičů, strašně rád nakupoval, a rozhodně jsem nebyl sám, u jeho stánku se nás vždy sešla minimálně polovina kluků – ale i holek – co nás v tomto městečku v té době bydlelo, a všichni jsme byli nadšenými odběrateli jeho vlastnoručních výrobků.

Dnes je ale všechno jiné.

Minulý měsíc tu byl prodavač naposledy, od té doby se u svého stánečku neukázal. Zboží už dávno rozkradli kolemjdoucí a plachtu jsem nedávno viděl u jednoho bezdomovce, který ji používal jako jakousi náhradu deky.

Vím, že jemu ta plachta asi v této chvíli poslouží mnohem víc, ale také si občas říkám, jestli to není škoda, že prodavač mejdlíček odsud zmizel.

Co se s ním vlastně stalo? Zkrachoval? Nebo mu prostě obchod přestal vynášet, a tak se uchýlil k jiné možnosti, která by mu vydělala na živobytí? A nebo už byl zkrátka moc starý, a tak prostě jen odešel na odpočinek?

Nevím, toto je jedna z věcí, kterou se asi nikdy nedozvím. Ani to ale nezabrání tomu, abych občas, když kolem tohoto místa procházím, opět na kratičký okamžik neucítil vábivou vůni mých oblíbených mejdlíček.