Bolest 1. kapitola - Zvrat za zvratem

Bylo to už šest měsíců od doby, kdy mě Edward opustil. Nebyl den, kdy bych na něj nemyslela. V poslední době jsem sice hodně času trávila s Jacobem, ale spáleniště místo hrudníku se každý večer ozývalo znovu. A dnes…
Na polštář skanuly další slzy. Asi jsem doopravdy strašná, když se mnou nevydržel ani Edward, ani Jacob. Ten se mi už přes dva týdny neozval, tak jsem za ním odpoledne jela do La Push. Možná by bylo lepší, kdybych dál zůstávala v sladké nevědomosti. Přidal se k té Samově sektě a prý, že už se nemůžeme nadále stýkat. A tak jsem zůstala sama. Dlouho jsem se ho snažila přeprosit; nestáhla jsem nečinně, jako když mě opouštěla má láska, protože když mi tenkrát řekl, že mě nemiluje, upadla jsem do šoku.
A tak tu teď ležím na své posteli, obličej zabořený do promáčeného polštáře. Stále se mi vrací ten pocit, že jsem těm dvěma svěřila své srdce, a oni jej odhodili do prachu, kde na něj ještě šlapaly starosti o Charlieho, který viděl, jak se trápím a trápilo ho to také. Připadalo mi to jako naprosto bezvýchodná situace. A přesto jsem nedokázala litovat ničeho, co se stalo – obzvlášť ne toho, že jsem potkala Edwarda. Každá chvíle, kterou jsem s ním strávila, se mi zahryzla do paměti a kdykoliv jsem si nějakou vybavila, bolest, kterou jsem ucítila, byla téměř fyzická. A přesto to bylo nádherné…
Někdo váhavě zaklepal na dveře. Neměla jsem sílu předstírat úsměv, takže jsem jen setřela čerstvé slané kapky cípem rukávu své košile
„Pojď dál, Charlie,“ zamumlala jsem. Za tichého vrznutí podlahy vešel do mého pokoje a sedl si na kraj postele. V tomhle byl tak podobný mně, nevěděl, jak se zachovat v emočně krizových situacích, takže mě jen nejistě hladil po vlasech a mumlal cosi o tom, že všechno bude zase dobré. Pak se koněčně zeptal na něco, co mu už delší chvíli leželo v hlavě: „Bells… co se stalo? Něco s Jacobem?“
„Jo. Přišla jsem o posledního přítele, co mi zbyl,“ zlomeným hlasem jsem zašeptala.
„Neboj se… najdeš si nové přátele. Na nové škole…“ Ztuhla jsem a Charlieho slova postupně a velice pozvolna zapadla na svá místa.
„Nová… škola?“ zděšeně jsem vykoktala.
„Ano. Budeme se stěhovat,“ oznámil. Nebyla jsem schopná zareagovat. Stěhovat se? Přijít i o tu hrstku lidí ze školy, Angelu, Bena, Mika…?
„Kam?“ vydechla jsem, když se mi podařilo promluvit.
„Do jednoho takového malého státu ve středu Evropy.“
„Jak se tam mluví?“ napadla mě praktická otázka. Evropa. Téměř nic jsem o ní nevěděla, ve škole jsme se učili převážně pouze o Americe. Ke všemu je možné, že jsme celý svět probírali v době, kdy jsem byla ‚mimo‘.
„Česky. Jazyk jejich země. Poměrně složitý, ale už se ho pár týdnů učím a jak jsem pronikl do základů, začalo mě to bavit.“ Zarazilo mě, jak se Charlie rozpovídal – asi mě doopravdy chtěl uklidnit, protože obvykle nebyl moc upovídaný.
„Skvěle,“ procedila jsem skrz zuby. Upřímně mě děsilo, že přijdu i o poslední jistoty, které mi zůstaly. A když jsme zůstávali ve Forks, zbývala mi malá, téměř nicotná naděje, že ještě někdy uvidím Edwarda. Třeba by se mohl vrátit…
„Tak se zatím měj,“ poplácal mě po rameni a odešel. Poslouchala jsem jeho vzdalující se kroky na schodech a čekala, zda přijdou další slzy, ale nic. Měla jsem asi příliš vyčerpané slzné kanálky. Oči mě nepříjemně pálily. A pak někdo zaťukal na okno.

Trhla jsem hlavou po zvuku – čekala jsem téměř cokoliv, ale ne, že uvidím Jacoba.
„Jake?“ vydechla jsem a rychle se domotala k oknu. Otevřela jsem jej a Jacob doskočil na podlahu. Přišlo mi, že zase o kousek povyrostl.
„Bello… já… omlouvám se,“ vydechl. V tváři měl vepsanou omluvu a ta chladná maska, kterou si odpoledne nasadil, byla pryč.
„Jake, prosím… jen mi řekni…,“ vydolovala jsem ze sebe a stále jsem cítila silnou, neústupnou bolest, „co jsem udělala špatně?“ Tak moc jsem o něj nechtěla přijít. Mohlo to být proto, že on mě miloval, ale moje srdce stále a navždy patřilo Edwardovi. A pak jsem si uvědomila, že pokud se přestěhujeme, přijdu o něj úplně. Obličej se mi přesunul do ještě bolestnější grimasy.
„Tys neudělala špatně nic!“ okamžitě mě ujistil. Zaplavila mě panika.
„Tak co se stalo?“ vyhrkla jsem.
„To ti nemůžu říct,“ viditelně zesmutněl. Nechápala jsem to, nechápala jsem nic. Do očí se mi začaly drát další slzy, až jedna přetekla. Poplašeně na mě pohlédl a kapku setřel. Všimla jsem si jeho vysoké teploty.
„Jake, ty jsi nemocný?“ začala jsem se strachovat. Obočí se mu stáhlo do lehce zamračeného výrazu.
„Bells, já ti doopravdy nesmím nic říct.“
„Jacobe…“
„Vážně, promiň,“ zamumlal a uhnul očima. Dívala jsem se na něj a přála si mít Edwardovu schopnost. Kdybych tak mohla vědět, na co myslí… a tak se mi podruhé připomělo, na co bych měla myslet já.
„Jacobe, my… budeme se stěhovat,“ řekla jsem a sklopila oči. Ucítila jsem jeho upřený pohled a následně i horké ruce, kterými mě chytil za ramena.
„To nemyslíš vážně?!“ téměř vykřikl. Z neznámého důvodu mě zaplavil pocit viny, takže jsem jen stála a čekala, až se uklidní. Po chvíli se, téměř šeptem, zeptal: „Kam?“
„Někam do Evropy. Charlie mi to před chvílí řekl. Nevím kdy, ani kam přesně.“
„A není alespoň malá naděje…“ nechal větu vyšumět do ticha pokoje. Z jeho hlasu jsem slyšela zoufalost. Kdybych neměla dostatek své vlastní, jistě by se to přeneslo i na mě, tak jako dřív – často jsem s ním sdílela pocity.
„Vypadá to, že není,“ odtušila jsem. Začala se mi vracet otupělost, tupá bolest ustupovala. Byla jsem naprostý sobec, nechala jsem Jacoba trápit se a sama se uzavřela do chladného obalu.
„Bells, to mi nemůžeš udělat…“ zašeptal. Všimla jsem si, že se mu lesknou oči, ale ono zjištění ve mně nevyvolalo žádné emoce.
„Budeš mi chybět,“ přiznala jsem a zhluboka se nadechla. O zlomek okamžiku později, když jsem znovu vzhlédla, jeho tvář zchladla.
„Bude to tak pro tebe lepší,“ zamumlal. Zase měl ten nepřátelský, neosobní hlas. Tohle nebyl můj Jake, ale ten nový, Samův.
„Nebude,“ chabě jsem namítla. Ale nezáleželo mi na tom, že si tím sama nejsem jistá, můj Jacob byl pryč. Stejně jako dříve můj Edward. A až se přestěhujeme, přijdu i o mé přátele, které jsem sice delší dobu zanedbávala, ale pořád jsem v nich měla jakousi jistotu. Můj svět se zbornil…
„Bello… stejně bychom se už nemohli scházet,“ povzdechl si. Kdybych ho neznala a neviděla bolest v jeho očích, divila bych se, jak může být tak klidný.
„Proč?“ nezaujatě jsem se zeptala. Hlavo mi proběhlo, že jsem už dříve párkrát slyšela o astrálním cestování, oddělení duše od těla; přesně tak jsem si připadala. A zbyla jen prázdná skořápka… mé tělo.
„To ti nesmím říct,“ netrpělivě zopakoval. Působil neklidně a já měla dojem, že by mi to řekl rád. Ale proč pořád opakoval, že nesmí? Můj mozek reagoval pomaleji, ale začala jsem uvažovat, zda v tom zase nemá prsty Sam. Jak si může dovolit zakazovat mu přátele? Co si o sobě myslí?!
„Sam, že?“ tiše jsem pronesla. Vlastně to byla spíš konstatace či řečnická otázka, jeho odpovědí jsem si byla jistá.
„Ano,“ přikývl. Teď se tvářil trochu křečovitě. „Bello, já… chci ti zodpovědět všechny tvoje otázky, ale já… já nemůžu.“
„Prosím…“
„Nemůžu!“ Kamennou tvář vystřídala počínající panika. Pak mu ale v očích probleskla naděje. „Možná bych… přeci jen… Bello, vzpomínáš, jak jsem ti na pláži vyprávěl historky? O studených a–“ zarazil se. Vypadalo to, jako by mu něco zabránilo dokončit větu.