Vampire Angel - 1. kapitola - TICHO

Měla bych o tom někomu říct. Komukoli. Vím to! Neustále mám na jazyku závan slov, který se dere na povrch. Neustále mi v hlavě plují vlny myšlenek, které se dožadují pozornosti. Přemýšlím, jak moc velká by to byla nejspíš úleva, kdybych se poddala té potřebě. Potřebě mluvit. Bohužel mám velký strach z toho, co bych cítila po tom, kdybych si ulevila. Možná by byla má duše utěšená, jak je to vždy v knihách či filmech, ale já jsem v realitě, kde nejsou princové ani ti, kteří dělají dobré skutky jen proto, že sami chtějí. Vím, co bych chtěla, něco, při čem bych ani mluvit nemusela. Nejraději bych vše hodila za hlavu a lehla si do trávy třeba v nějakém parku a nechala se unášet magií jara. Vnímat cvrčky a ptáky nade mnou a poslouchat, jak mi vlasy v husté trávě klesají čím dál více do spárů zelené voňavé trávy, která se splétá s konečky mých vlasů.
Nevím, co bych v tu chvíli cítila, ale vím, že by mi bylo lépe. Pocity, které bych při tom cítila, bych si vryla do mé pochroumané duše a doufala, že se snad něco zlepší dokonce i v mém srdci. Srdci, které je dosud nedotčené avšak velice křehké. Ještě teď si pamatuji, jak v něm kdysi vládla nezadržitelná divokost a roztržitost, která ovládala mé myšlenky, které mě dříve naháněly k dobrodružstvím a nebezpečenstvím. Od té doby se toho tolik změnilo. A já věděla, že s tím nemůžu nic dělat. Je příšerné vědět, že se s tebou děje něco zlého, něco smutného, a vědět, že ani tvé přesvědčení nic nezmůže. Náhle, jako by mému tělu nevládl ten vášnivý a živý oheň, jenž byl zdrojem mé povahy, mých nápadů a nesmírně laškovných úsměvů. Teď ale cítím, jak v mém srdci vládne rozbouřený oceán, který se odráží v zákoutích mé duše a vrací se tam a zase zpět. Přes toto všechno jsem věděla, a stále vím, že mi "něco" chybí. A jsem si zcela jista, že to "něco" by mě dokázalo vymanit ze spárů ukrutného žalu. Ale i přes tento fakt jsem rozhodně nechtěla trávit čas tím, že to "něco" budu hledat. Může to být cokoli. Cit, věc, osoba. Možností byla spousta, avšak teď se musím zabývat mnoha dalšími věcmi. V první řadě se teď musím soustředit na svůj první rok na střední škole. Tento rok by mi měl ukázat zákoutí a starosti učiva prváku. Snad to zvládnu. V poslední době se školou nemám nějaké větší problémy. Už nejsem průměrná, jako dřív. Díky posledním událostem jsem se vyšplhala až na příčku nejlepších studentů. Zřejmě je to tím, že teď mám na všechno, včetně učení, spousty času. Dřív jsem ho totiž neměla. Dřív jsem se, jako kapitánka družstva, starala o svůj roztleskávačský tým, který byl díky mně na vrcholu.
Milovala jsem tanec a miluji ho i nadále. Dřív jsem neměla na nic čas, pořád jsem jen tančila. Když jsem tančila, jako by celý svět pohasl a všechno existovalo jen pro mě. Jako vzduch, který kolem mě vířil, v mých vlasech rozpoutával peklo štěstí a já cítila, jak moc jsem
šťastná a moc mě baví dýchat, jak moc mě baví žít. Ale tance jsem se vzdala. Díky tomu můj teď už bývalý roztleskávačský tým šel jaksi ke dnu. Bylo moc hezké vědět, že jste byl někam potřeba. Naplňoval mě pocit sounáležitosti. Ale to vše mě nedonutilo k tanci. Už jsem nemohla. Kdybych tančila, byla bych šťastná, ale co by se dělo pak, kdybych přestala. Vrátila bych se do kruté reality, ve které mě nikdo a nic nešetřil. Radši se tance vzdát, než-li neustále žít v iluzi.
Mnoho kamarádek se se mnou přestalo kamarádit, protože mě obviňovaly, že kvůli mně už nejsou, co bývávaly. Částečně to byla pravda, ale nemohli mě nutit. Nemohli! Ale to už je za mnou. Tedy, ovšem, že mě mrzí, když je ve škole vidím, jak se klátí smíchy k zemi, jak jsou pořád profesory napomínány za hlučné chování, a jak jsou pořád ve spěchu kvůli tomu, jak si pořád něco domlouvají. Například nákupy, pyžamové párty a večírky. Ale nutit mě nemohou. Myslím, že jsem svou cenu zaplatila. Ztratila jsem všechny mé kamarádky. I mou nejlepší přítelkyni jsem ztratila kvůli své tvrdohlavosti. Kromě mé sestry se se mnou nikdo ve škole nebaví. Člověk by řekl, že samota je to nejhorší, co člověka může potkat, ale mně samota dala něco, co jsem o sobě samé ani ještě nevěděla. Zjistila jsem, že jsem velice samostatná a celkem i rozumná. Vždy věci velice zvažuji. A i když je samota, jako bezedná propast, ve které neustále padáte dolů ve tmě a nevíte, co bude pod vámi v příští vteřině, tak si pořád myslím, že je lépe, že to tak dopadlo. Takto jsou všichni v bezpečí. Ale musím říct, že se celkem po všechen ten můj volný čas i nudím. Už mě nebaví ani čarování a okultismus. Když čaruji nebo provádím nějaké rituály sama, není to taková legrace, jako s partou holek, které se pořád jen trhají smíchy, jako kdyby si šlehly mariánky. Snad tento začátek nového školního roku mi bude příjemnějším, než-li konec roku předešlého.
Tak, jsem tady. První ročník. Jsem, tak nervózní. Ale i přes mou nervozitu jsem si po celou dobu uvědomovala, že se celkem do školy těším. Určitě se těším, až poznám nové profesory, staré i nové spolužáky a zkrátka se těším na celý ten rozruch z prvních dnu školních. Ale důvod mé největší radosti činila představa, že se konečně setkám, no, spíše z povzdálí budu jen pozorovat mé staré kamarádky. I když už nejsme nerozlučné barbie holky, tak se ráda dívám na to, jak šťastně žijí svůj život. Život bez starostí. Tak ráda jsem v jejich očích z povzdálí pozorovala tu naivitu. Naivitu dospívání. Z nějakého důvodu, když jsem do zrcadla nyní hleděla já, tak jsem jiskru naivity nenašla. Jen smutek a neskutečný hněv. Ano, hněv. Hněv byla další věc, která mi vedle zoufalství, žalu, smutku a lítosti zatemňovala mé dospívající srdce. Napadlo mě, že ze sebe zbytečně dělám chudinku. No Bože, no a co. Tak mě můj pohřešovaný bratr, o kterém jsme si všichni mysleli, že je mrtev, proměnil na upíra.
Snažím se sama sebe přesvědčit, že se tím nic nemění, ale sama cítím, jak se má osobnost od základu mění. Je pravda, že už nejsem ta dokonalá krásná holka, s kterou byla vždy sranda na celé škole, dokonce do mé společnosti občas zavítali i čtvrťáci, jen aby se se mnou pobavili. Vždy to byla veliká legrace. Já, Aurora, Nicol , Vera a Avril. Vždy mě bavilo se dívat do očí starších holek, než jsme my, a vidět v nich závist a neústupný hněv. Myslím, že vždy, když jsme kolem nich prošli, říkali si věci, které radši neslyšet. Rozhodně to nebyly přátelské myšlenky, tím jsem si byla jista.
Tyto vzpomínky na staré časy vystřídal náhlý údiv, když jsem vcházela do mé staré školy. Procházela jsem obrovským obloukovitým vchodem. Nostalgie, která popadla mou mysl z nenadání za pačesy, mě přinutila chvíli pod vchodem stát a zavřít oči. Cítila jsem, jak kolem mě zběsile pobíhají ostatní studenti, kteří neustále opakovali stejné odpovědi na stejné otázky. Neustále jsem slyšela, jak se kolem mě přerušovaly desítky hlasů se slovy:
"No, nazdar. Tak co, jak ses měl?"
"Ale jo, ušlo to.
"No, to bylo mé nejhorší léto."
Dále jsem pak zase slyšela:
"Jo, slyšíš dobře, normálně mi zahnul. Hned jsem mu dala kopačky."
"Ne to si děláš legraci…, Ne to není pravda…, Ten pes je ale super…, Mamka je hrozná…"
Tolik známých i neznámých hlasů i s jejich majiteli kolem mě prošlo, že jsem ani nepostřehla, jak dlouho tam stojím.
"Evo, pane Bože, jsi to ty? No já tě málem holka nepoznal" vyrušil mě z ničeho nic Phil. Phil byl moc dobrý člověk. Kamarádil se s každým a nikdy mezi lidmi nedělal rozdíly. Měl dobré srdce, které neustále někdo zneužíval, ale podle mě už si na to zvykl. Byla jsem překvapena, když jsem otevřela oči. Přes prázdniny se velice změnil. Z pohublého, oblečením nevýrazného chlapce, jak jsem si ho pamatovala, jsem náhle hleděla na vysokého mohutného dobře vypadajícího chlapce. Musela jsem přiznat sama sobě, že se mi velice, jako kluk, líbil. A jeho oči, byly tak hluboké, ne jako dřív. Už nebyly nevýrazné, ale jasné, jako smaragd, a dokonce se mi zdálo, že si přebarvil vlasy na ještě jasnější blond, než měl, a měl je dokonce ještě kratší než dříve. A jeho svaly. Byly mohutné a krásně se rýsovali v těsném, jasně bílém tričku.
Byl opravdu překrásný.
"Proboha, Phile, jsi to ty?“ otázala jsem se nevěřícným tónem.
"Jo, ahoj Evo. Tak rád tě vidím… A ty myslíš mé vlasy? Nechal jsem se jen trochu ostříhat."
„Phile? Vlasy? Viděl jsi se vůbec v zrcadle? Jsi tak… obrovský!"
"Jo díky, no, přes prázky jsem chodil často s tátou do posilovny. Teď mám svaly, jako skála" usmál se na mě svým bělícím zářivým úsměvem.
"Jak, vidím, nejsem jediný, kdo prodělal fyzickou změnu. Myslel jsem, že's přísahala, že se nikdy nepřebarvíš."
"No, jo, ale já se nepřebarvila" řekla jsem s úsměvem. Viděla jsem, že situaci nechápe a chtěla mu to vysvětlit, ale viděla jsem, že mi chce něco říct, a tak jsem polkla vycházející slabiku mého prvního slova, které jsem chtěla říct.
"No, ale ty's byla čistá blondýna a možná se mýlím, ale nejsi teď zrzka? No, tedy na zrzku ty vlasy máš moc tmavé, ale zase na brunetku moc světlé. Je to taková tmavo- oranžovo-bronzová barva. Á! Už vím, kdo měl takové vlasy! Nicole Kidmanová v "Magická posedlost"."
"No, máš pravdu" uchichtla jsem se.
„Ale já za to nemůžu, že mé blbé vlasy nemají určitý pigment a neustále se mi mění."
Phil se na mě divně podíval a otázal se mě známou avšak výstižnou otázkou: "Co?"
"Hele, řeknu ti to takhle. V životě jsem si nebarvila vlasy a za celý můj život už jsem byla černovláska, hnědovláska, zrzka, blondýna, bělavá blondýna a zrzka. Teprve teď jsem si uvědomila, že mám tuhle barvu už podruhé. Hmm, asi se to bude vracet zase zpátky,"
uvažovala jsem nahlas.
"Co, a ty jsi nějak nemocná. Ty jo, teď mě napadlo. Víš, kolik peněz ty ušetříš za barvu?!"
"No, zřejmě hodně. Když se podívám na Veronicu, jak si každý měsíc barví vlasy pokaždé jinak, tak jsem ráda, že mám ty vlasy takhle nemocné. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.
"Ty, Evs, rád bych si s tebou povídal, ale už musím jít a ty bys měla jít taky."
"Oh, jasně promiň, zdržuju tě. Úplně jsem zapomněla na čas."
"Jasně v pohodě. Víš, slíbil jsem Auroře, že se ještě před hodinou sejdeme. Je z celého nového školního roku celá nějaká nervózní. Prý se totiž hodně pohádala s Avril a teď se bojí, že dopadne, jako…" pohaslým hlasem nedokončil větu. Náhle jsem se zhluboka nadechla a uhnula hlavou. Moc dobře jsem věděla, čeho se Aurora bojí. Bojí se, že dopadne, jako já. Phil si všiml, že mi rychle došlo, co chtěl prve říci a začal se omlouvat:
„Promiň já to tak nemyslel."
„Ne to je dobré" lhala jsem. „Kdybych byla na jejím místě, byla bych stejného názoru."
„Víš, navíc si myslím, že se to mezi vámi všemi nějak urovná. Byly jste nerozlučné. Byly jste bohyně této školy. Neboj, dlouho bez tebe nevydrží."
Věděla jsem, že to, co říká, není pravda, a že to říká jen, aby mě utěšil, avšak jeho slova s jeho mužným hlasem mě velice hřála u srdce. A já litovala, že Phil je Aurořin kluk. Ale litovala jsem toho jen z afektu. Nikdy bych s Philem nechodila. Na to jsem ho měla moc ráda, jako kamaráda.
Ještě jsme se spolu rozloučili a já procházela obrovskou uličkou a směřovala ke schodům, které jsem sice nechtěla, ale vyšla. Poté jsem vstupovala do mé třídy, kde se měla odehrávat má první hodina. Když jsem vstoupila do místnosti, bylo to, jako kdyby byla škola v chodu už nějaký čas. Hned už tam létaly koule z papíru a tužky poházené po zemi. Dokonce jich pár už bylo i okousaných. Pro sebe jsem se uchichtla. Tak a teď nadešlo to dilema. Kam si sednout? Vždy jsem sedávala v první lavici, vždy poblíž holek. Ale bála jsem se, že by mě tam neviděli moc rády. Pomalu jsem docházela k oné lavici, kde jsem sedávala v předchozím ročníku a chystala jsem se tak činit i nadále. Avšak stále jsem ještě nebyla rozhodnuta. V tu jsem slyšela známé hlasy. Ani ne hlasy, jako velké výbuchy smíchu a rozdýchávání se. Náhle do třídy vstoupily, no spíše se tam dovalily, mé ex-nejlepší přítelkyně. Bylo to, jako by vás Amor zasáhl šípem přímo do srdce. Ale jed v šípu nebyl napušťen slepou láskou, ale smutkem a zmatkem. Náhle jsem viděla před sebou překrásná děvčata, která se pomalu sklácela smíchy k zemi.
Zastesklo se mi po tom všem. Byly doby, kdy jsem se smíchy sklácela k zemi vždy já, jako první. Vždy jsem z pusy vypustila něco, co dostalo všechny lidi v okruhu na deset metrů. Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc jsem se od mé proměny na upíra změnila. Jak moc jsem vyzrála. Mé dilema mi pomohla vyřešit Nicol, která si neváhavě, hned, jak mě viděla, sedla na mé místo, před kterým jsem stála já. Přehlížela mě. Ani mě nepozdravila a to jsem byla ani ne metr od ní. Ostatní dívky šly zřejmě po jejím vzoru a sedly si blízko ní. Ani ty mě nepozdravily. Všimla jsem si, že je mezi nimi i Aurora, která si nejspíš hádky s nimi vyříkala, protože se s nimi smála a vypadalo to vše v pohodě. Žal, který jsem cítila, ve mně vyústil v podobě slz, které naštěstí nebyly nikým zpozorovány, protože hned, jak jsem cítila, že mě pálí slzné kanálky, tak jsem ihned naklusala k poslední lavici u okna. Sedla si a vytáhla si z tašky blog a tužku, abych si psala poznámky z dnešní hodiny. A na mně dopadající sluneční paprsek mě donutil, abych se ohlédla ven. A viděla jsem trávník obrostlý nádhernými květinami, i když byl podzim. Bylo to překrásné. Opět jsem si představila, jak v něm ležím. Není tam nikdo, jen já a příroda. Vítr odnáší mé starosti ptačím zpěvem a já konečně cítím v mém srdci to, po čem tolik toužím. Cítila jsem to. Dokonce i vnímala a slyšela. Slyšela jsem to i v mé duši. Ten klid. To ticho.