Pole barevných kaluží

„Vojáci mami,“ volal Aleksi a svým malým ukazováčkem tiskl na sklo okna, který tvořil v páře z jeho dechu malý puntík. Když prst odlepil od okna, začal mávat, skrz zamlžené sklo bylo vidět nejmíň deset vojáku, jak vycházejí z lesa a přibližují se.
Jeho matka míchajíc v hrnci večeři synovu informaci nevnímala. Potichu si prozpěvovala a věnovala zamyšlený pohled do středu víru, který vytvářela vařečka.
Aleksi dál vesele mával a matka prozpěvovala, když se rozrazily dveře. Silně narazily o stěnu. Ve dveřích stál otec, oba na něj polekaně koukali.
„Musíme rychle pryč! Jdou sem němci,“ svižným krokem přistoupil k Aleksiovi a bral ho do náruče. Matka nevěděla, co má dělat, v ruce držela vařečku a oněměle stála. „Rychle! Schováme se do lesa u řeky,“ křikl na ni.
S Aleksiem v náruči vyběhli z domu. Po bahnité zemi jim nohy ujížděly jak na ledu. Vzdálené hlasy na ně křičely německé slova. Když nijak nereagovali a běželi dál, ozval se výstřel, proletěl s hvízdotem kolem ucha Aleksie. Otec mu reflexivně zakryl hlavu dlaní a přitiskl ke své hrudi. Matka vykřikla zděšením.
Druhý výstřel přišel okamžitě, tentokrát byl zakončený slabým mlasknutím. Bez jakéhokoliv výkřiku se matka skácela na zem a po čerstvém blátě aspoň půl metru sjela dopředu.
„Natasch!“ křikl otec, když se ohlédl po manželce. Snažil se zastavit, ale uklouzl a spadl na záda. Aleksi pořád přitlačený na otcovu hruď neviděl, že jeho matka nehnutě leží v blátě, byl zmatený a začínal se bát.
Když se podařilo otci převrátit i s chlapcem na kolena, vystřelily další dva výstřely. Jeden proletěl vzduchem vysoko nad jejich hlavami a druhý se zabořil vedle matčina těla do země.
V okamžiku kdy se dostával zpátky na nohy, další kulka vytvořila malou díru nad jeho pravým uchem a stejně jak jeho žena padl na zem. Jeho tělo spadlo na Aleksie a přimáčklo ho k zemi. Ve strachu pořád svíral pevně otce kolem pasu a nijak nepostřehl bolest po nárazu na zem.
Neznáma řeč Aleksieovi přišla, že se vzdaluje, když se mu podařilo trochu vykouknout z pod těla otce, viděl, že i jeho matka leží na zemi a stejně jak otec i ona je potichu. Napadlo ho, že musí být všichni ticho, aby ti vojáci k nim nepřišli, tak zůstal taky ticho, jak rodiče.
Cítil, jak se jeho šaty promáčí a lepí na kůži, déšť byl studený a vytvářel mu husí kůži. Tíha otcova těla se pořád zvyšovala, chtěl říct, aby se trochu odvalil, ale měl strach, aby je neprozradil.
Začalo se stmívat a déšť zesiloval. Bahnitá půda byla čím dál tím víc promáčená, místy se vytvářely rozsáhle kaluže, jedna se dostala i pod půlku těla Aleksieho. Bokem tváře ležel v kaluži a hnědá voda špinavá od bláta se mu dostávala do ucha.
Promočený, zesláblý a s bolavým tělem pod tíhou těla se začal vysoukávat trochu do strany. Měl strach, ale nehybnost jeho těla mu byla nepříjemná, nejradši by teď šel zpátky do domu a lehnul do své postele. Když se mu podařilo dostat zpod tíhy, zřetelně viděl na nebi měsíc. Kapky dopadaly na jeho tvář, mžouráním se bránil před jejich vniknutím do očí.
Zaposlouchal se do temna kolem sebe, přes šumivý déšť slyšel rozvodněnou řeku, jak naráží na kameny a přelívá se ze strany na stranu. Co neslyšel, byly hlasy vojáků. Chtěl říct rodičům, že už budou dávno pryč, ale mlčel, co kdyby někde pořád číhali.
Klepal se zimou, když se nesoustředil, klepaly mu zuby o sebe. Víčka se mu zavírala únavou, šplouchající řeka ho ještě víc uspávala. Snažil se zůstat vzhůru, ale po chvilce usnul.
Ve spánku ho přepadl sen. Byl celý zpomalený, utíkal lesem, nevěděl proč, ale jak se ohlídl přes rameno, zahlídl psa, který běžel za ním. Když se snažil zrychlit, jeho nohy rázem ztuhly, zůstal stát jako okolní stromy. Začal křičet, ale z jeho hlasivek nevyšel ani náznak hlasu. Když se ohlédl, pes zrovna vyskočil s otevřenou tlamou, letěl přímo na něj.
Trhnutím se zbudil. Překvapilo ho, když zjistil, že už svítá. Noha, která byla stále pod tělem otce mu celá zdřevěnělá. Už se odvážil promluvit, potichu poprosil otce, jestli by se trochu neodvalil. Žádné reakce se nedočkal. Znervózněl a otočil se za matkou, ta taky ležela nehnutě tváři v zemi. Všiml si, že kaluž kolem její hlavy je jiná, než okolní kaluže. Byla zbarvená do ruda.
„Maminko co je ti, vzbuď se,“ Aleksi se rozbrečel, už mu bylo jedno, jestli někdo číhá opodál, věděl, že není nic, jak by mělo být. Ležel v kaluži s půlkou těla pod otcovou mrtvolou a slzy mu stékaly přes uši na zem.