Poslední úplněk

(úryvek)

Bellatrix vedla Oonu po kamenném schodišti někam do podzemí, v jedné ruce louč a v druhé hůlku, kterou neustále mířila Ooně na záda. „Zkus si něco, zlatíčko, a ten tvůj holoubek už se tě nedočká,“ pitvořila se s jízlivým úsměvem. „Ty mi závidíš, Bello, že je to tak?“ ohlédla se na ni Oona, ale hned ucítila ostré bodnutí hůlky mezi lopatkami. „Dívej se dopředu! Já ti na ty tvoje fígle s očima nenaletím!“ zavrčela Bellatrix a uhodila ji do zátylku, div neupadla. „Bojíš se? To je dobře, Bello, máš se čeho bát. Siriovu smrt ti Řád nikdy neodpustí!“ připomněla jí Oona. Bellatrix ji strhla za vlasy k sobě a zezadu jí vztekle syčela do ucha: „Dopadnete stejně jako ten krvezrádce, nebo spíš ještě hůř! A ty se těš, holubičko, za chvilku se setkáš se svým milovaným mužíčkem. Jen dej pozor, abys ho ještě poznala!“ rozesmála se zlověstně a strkala Oonu chodbou, plnou špíny, pavouků a běhnic, až k těžkým okovaným dveřím na jejím konci.
Když je otevřela, dýchl na ně studený zápach plísně a vlhka. „A nezapomeň, jak čas rychle ubíhá!“ ušklíbla se sladce na Oonu, strčila ji dovnitř a přibouchla dveře. Bylo slyšet, jak velké železné zámky zapadly a pak nastalo mrtvé ticho.



Oona se ocitla v naprosté tmě. Teprve když si její oči zvykly na změnu, viděla, že stojí v rozlehlé, klenuté sklepní místnosti, kam maličkým zadrátovaným okýnkem vysoko u stropu pronikal mdlý proužek světla. Byla prázdná. Asi ho teprve přivedou, napadlo Oonu. Udělala několik kroků a prostorem se rozlehl klapot jejích bot. V tu chvíli se v jednom z temných koutů místnosti něco pohnulo. Popošla tím směrem a přimhouřenýma očima se snažila proniknout tam, kam se světlo nedostalo. Na holé podlaze se v chladu sklepení choulil nějaký člověk, oblečený do rozedrané košile a ušpiněných kalhot, který si vyhublýma rukama chránil hlavu, jako by očekával rány. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co vlastně vidí. Pak se pod ní podlomila kolena. Tvrdě dopadla na kamennou podlahu sklepení a oběma rukama si tiskla ústa, aby nekřičela.

Díval se na ni studeným, cizím pohledem, jako by ji nepoznával. Když se ho chtěla dotknout, ucouvl. „To jsem já, Remi, to jsem já, Oona…“ pomalu se přibližovala, zatímco on couval až do nejzazšího kouta. „Dělejte, co chcete, stejně vám nic neřeknu,“ zachraptěl. Pochopila. On nevěřil tomu, co vidí, už na něho zkoušeli ledacos. Nechtěl se nechat oklamat mnoholičným lektvarem. Byl opatrný. A ona se nechala doběhnout, nechala se chytit jako malá holka… zklamala ho.
„Patřím jen tobě, Johne…“ zašeptala po chvilce váhání do mrazivého ticha. V tu chvíli sebou trhl jako by ho uhodila. Čtyři slova, která slýchal jen ve chvílích té největší blízkosti, mohla znamenat jen jedno – že milovaná bytost, vzpomínky na niž mu pomáhaly přežít všechnu tu hrůzu, je skutečně tady, v moci Pána zla.

„Ne! … Ne!!!“ zaskučel jako raněné zvíře a s vypětím všech sil se stavěl na nohy. Několika vratkými kroky se dostal k zamčeným dveřím a tam se sesunul na zem. „Ty zrůdo! Ty zatracená nelidská stvůro! Na co ti tu je?! Proč ji potřebuješ, když máš mě?! Nic neví, tak ji pusť, slyšíš?!? Pusť mou ženu, prosím!“ křičel a tloukl holými pěstmi do těžkých okovaných vrat. Zakrátko jej opustily síly, zůstal vyčerpaně sedět a upřel zoufalý pohled na Oonu. Klekla si vedle něho a nesmírně opatrně ho objala, aby mu nezpůsobila další bolesti. „Jak se to stalo?“, vydechl vyčerpaně. „Promiň mi, hloupě jsem naletěla na trik s falešným dopisem. Nejspíš ho před časem ukradli nějaké sově. Bellatrix na mě čekala ve tvém domě.“ Sedla si zády ke kamenné zdi a nechala ho, aby se o ni opřel. Snažila se ho trochu zahřát. „Doufal jsem, že se to nestane…“ zašeptal. „Byla to jen otázka času.“řekla tiše. „Počítala jsem s tím od okamžiku, kdy bylo jasné, kde jsi… Oba jsme s tím přece počítali, Remi. On není hloupý… ví, kde jsme zranitelní.“ Cítila,jak ho roztřásla zima a zkoušela ho líp zakrýt svým tenkým pláštěm. „Dal mi hodinu a půl, abych tě přesvědčila. Idiot… on snad opravdu věří, že to udělám,“ pohodila opovržlivě hlavou.

„Hodinu a půl…“opakoval nepřítomně Remus. Pak se k ní z ničeho nic prudce otočil: „Dnes je sedmého, Oono? Je sedmého?!?“ Když udiveně přisvědčila, celý se rozklepal, tvář mu zbělela jako sníh a pak se hystericky rozesmál. „Já… já už vím co chce! Vím, co ten parchant chce! Kriste pane!“ Po chvíli se přestal smát a vyděšeně hleděl na svoji ženu. „On chce, abych to byl já. Abych… abych to byl já!“ dýchal rychle, jako by se mu nedostávalo vzduchu a ruka, kterou ji hladil, se chvěla. „Dnes v noci bude úplněk. Vyjde za hodinu a půl.“ vypravil ze sebe s námahou a hlava mu klesla do dlaní.
Po chvíli znovu zvedl oči, protože Oona stále mlčela. Z tváře se jí vytratila barva, ale při tom se na něho dívala s podivnou mírností, jako by jí otřesný význam jeho slov dosud nedocházel. Celý bez sebe hrůzou ji chytil za ramena a začal s ní třást: „Copak to nechápeš?!? Tady mi žádný lektvar nedávali! Už čtvrtý den jsem tu bez jídla! Jestli tady dnes v noci budeš se mnou, roztrhám tě!!!“ Pustil ji, znovu se vrhl ke dveřím a začal do nich tlouct jako zběsilý. „Pomoz mi, musí tě odtud pustit! Musí!“ Věděl, že to, co dělá, že naprosto zbytečné, ale přestal, teprve když ucítil na rameni lehký stisk její ruky.

Oona zůstávala stále nepochopitelně klidná. Dokonce se jemně usmívala… tak nějak, jako Mona Lisa…. Jako by věděla něco, o čem Remus nemá zatím ani potuchy… Zatímco on horečně přemýšlel, jak ji zachránit, jeho žena vypadala, že si žádné nebezpečí nepřipouští. „Ani nevíš, jak jsem šťastná, že jsme zase spolu…“ řekla s hřejivým úsměvem, a Remus si pomyslel, že se hrůzou pomátla. Jestli snad doufá v nějakou pomoc zvenčí, tak se nebohá strašlivě mýlí… „Měla jsem štěstí, Bella mi dovolila vzít si svoje nejoblíbenější náušnice.“ Remus jen sevřel rty. Zešílela… mimoděk se mu vybavila vzpomínka na šťastnější časy. Na den, kdy Oona slavila v domě jejích rodičů na Greenstonu svoje narozeniny. Vzpomínal, jak tehdy popíjel se svým tchánem Eldredem červené víno a sledoval při tom Oonu, která na terase přijímala gratulace. Její starší sestra Odetta jí tehdy přinesla dárek, ale na narozeninové blahopřání to nevypadalo. Viděl to jako dnes – Oona s nadšením otevřela malou šperkovnici, v níž se třpytily náušnice s velkými, sněhobílými kameny. Usmívala se na Odettu, která jí něco říkala, - a pak náhle zvážněla. V obličeji se jí objevil zmatený výraz, nesouhlasně zavrtěla hlavou a snažila se sestře dárek vrátit. Oda jej ale odmítala přijmout a naléhavě Ooně cosi vysvětlovala. Pak se objaly. Odetta dlouho svírala Oonu v náručí a pak se smutným úsměvem odešla. Její manžel nebyl na oslavě vítán a ona tam bez něho být nechtěla.

Oona si tehdy náušnice ani nevyzkoušela, uložila šperkovnici doma do sekretáře a Remus si nepamatoval, že by je kdy měla na sobě. Teď je držela na dlani, dvě třpytivě bílé slzy ve zlatých prstencích a hleděla na ně láskyplně jako na svůj nejdrahocennější poklad. Remus se k ní s námahou natáhl a pohladil ji po tváři: „Oono…“ Přestala si pohrávat s náušnicemi a vážně se na něho podívala: „Je pravda, že nikdo z venku nám pomoci nemůže?“ Ztěžka přikývl. „A i kdybys mu řekl, co chce vědět, stejně nepřežijeme, je to tak?“ – „Nechá tě tu už jen pro vlastní pobavení.“ řekl bezbarvým hlasem a tváří mu přeběhl třes. „Jaké je tedy řešení, můj pane?“ podívala se na něho zpytavým pohledem, jako by poznala, na co před malou chvílí myslel. Napadlo ho totiž jen jediné řešení, ale nedokázal ho vyslovit nahlas… Oona znovu rozevřela dlaň a zadívala se na bělostné šperky. „Vypadají tak nevinně, že? Tak čistě a nevinně… a při tom každá z nich v sobě skrývá smrt.“ Remus pochopil. Náhle mu bylo všechno jasné… „Dala mi je Odetta, když se dozvěděla, že ses stal strážcem tajemství. Pro všechny případy… nechtěla, abychom dopadli jako Frank a Alice ... víš, jak nerada chodí na návštěvy do nemocnice... Myslím, že je dělal Severus, takže… budou nejspíš spolehlivé.“ Remus těžce polkl. „Přinesl jsem ti jenom neštěstí. Nakonec i to, čeho jsem se celý život bál… smrt.“ Odvrátil se. Nechtěl vidět do její tváře, do jejích očí… „Neměl jsem si tě nikdy brát.“ „Vždyť víš, že bych bez tebe nepřežila první úplněk.“ „Tvoje rodina mě bude proklínat.“ „Ne. Práce pro řád s sebou nesla riziko. Oni to pochopí, tomu věř. A vědí… vědí, jak jsem byla šťastná.“ řekla nakonec měkce. Políbila ho, a pak štíhlými prsty vyloupla ze zlatých prstenců jejich bílá jádra. „Chtěla bych vidět jeho obličej, až to zjistí. Tolik námahy a žádný výsledek…“

Když o půl hodiny později otevřela Bellatrix Lestrangeová těžké dveře sklepení, aby mohl Pán zla vejít, zdálo se, že oba zajatci spí. Pevně tiskli jeden druhého v náručí, Oona spočívala hlavou na manželově rameni a šťastně se usmívala, a Remus vypadal, jako by usnul únavou po dobře vykonané práci. Jen jejich bledé tváře a lehce promodralé rty dávaly tušit, že usnuli navěky…