Když Kubovi prdlo v šišce

Můj soused Kuba byl vždy v celém činžáku známý svým vybraným chováním. Vždy mě pozdravil a někdy se i uklonil. Jeho rodiče byli též velmi vážení lidé. Matka byla sice dvakrát úspěšně vyléčená alkoholička, pracující jako prodavačka v drogérii, na kterou se přeškolila z prostitutky; otec byl ale uznávaný neurochirurg. Kuba trávil většinu času zcela sám, jelikož tatínek byl doma jen zřídka a maminka po prodejní době vykonávala své dřívější povolání jako vedlejší pracovní poměr.
Kuba měl sice ve vedlejším bytě kamaráda Jeremiáše, ale ten na něj sral, neboť Jeremiáš se chtěl stát veterinářem a už ve svém brzkém věku se připravoval na studium velmi důkladně. Kamarád ale Kubovi nijak nescházel, neboť jeho rodiče mu pořídili, na co si Kuba vzpomněl. Snad proto měl doma počítač, playstation, kolečkové brusle a dvě napěchované tabatěrky. Co v nich skladoval však není pro náš příběh podstatné, neboť se k nim již nevrátíme. Kromě výčtu jmenovaných věcí měl v pokojíku ještě postel, šatní skříň a úplně v rohu pozlacenou klec s křečkem. Ač se křečci dožívají věku do tří let, tento Kubův byl již na světě osmý podzim. Velké přičinění měl na tom právě soused Jeremiáš, poněvadž na něm testoval své nově vynalezené preparáty.
Mezi Kubovy záliby patřili hlavně mince, kterých již měl několik tisíc. Byl tudíž velmi vážený numismatik. Mince si chodil kupovat do blízkého obchodu U Cimperů, kde kromě mincí prodávali spoustu jiných zajímavých, nevšedních a jedinečných věcí. Kuba však nikdy svým mincím nezahnul, například ke známkám či pivním táckům. Možná právě proto se mu snažily méně rezivět.
Jednou jsem potkal Kubu pozdě večer, jak vychází ze svého bytu. Byl zvláštně oblečený. Normálně nosíval černé tesilové kalhoty, modročervenou flanelovou košili a občas míval kolem krku uvázaný šátek, na nohou se mu vyjímaly ošoupané zelené polobotky, ale teď měl na sobě vybělené džíny, bílé značkové tričko s cizojazyčným nápisem a krásné tenisky, designově velmi moderní. Šátek vystřídal na krku řetízek s prazvláštním stříbrným symbolem. Snad to byl znak nějaké dalekovýchodní kultury. „Kam jdeš, Kubo?“ zeptal jsem se překvapeně. „Na koncert,“ odpověděl, „dnes tu má v jednom klubu vystoupení Gabriel Panda, je to moc dobrej zpěvák a mám koupený aj jeho CéDéčko. Tam si koupím asi buráky značky xy (nechci tu dělat reklamu), nebo tak něco.“ „A byl jsi už někdy na nějakém takovém koncertě, Kubo?“ zeptal jsem se již mírně starostlivěji. Jenže Kuba se na mě podíval, jako by mi chtěl říct, co ho ještě otravuju a začal pomalu sbíhat schody do nižšího patra. Ještě však než seběhl na mezanin mi odpověděl něco v tom smyslu, že nebyl. Ještě chvilku jsem stál zaražený před svým bytem s klíči v ruce – snad to bylo proto, že jsem byl překvapen z Kubova úboru, snad proto, že jsem přemýšlel, proč mi říkal, že si koupí arašídy zrovna té značky. Nakonec jsem však odemkl dveře, vstoupil jsem do bytu a v obývacím pokoji jsem si pustil v televizi nějakou děsně komerční reality show. Kromě neustálého opakování čísel, na které jsem měl volat, abych vyhrál, jsem neviděl vůbec nic zajímavého. Byl jsem unavený a usnul jsem na gauči. Probudil jsem se až v pozdních hodinách při vzdychání z nočních prasárniček. Nebo, že by to byla nějaká další část výše uvedeného pořadu? Nevím. Jisté je, že během té noci jsem si už na Kubu nevzpomněl. Jediné co ještě bylo v mých silách, trochu se omýt a jít na kutě.

Ráno, asi o půl osmé, mě vzbudil zvonek. Těžce jsem se zvedl z postele, přehodil přes sebe župan a belhal jsem se ještě s polozalepenýma očima ke vstupním dveřím. Podíval jsem se do kukátka, abych zjistil kým jsem rušen a uviděl jsem za nimi Kubovu maminku. Podle kruhů pod jejíma očima bylo zřejmé, že toho v noci moc nenaspala. Poznal jsem, že ještě asi cítí i kyčle, neboť při nervózním přešlapováním za dveřmi se jí objevovala na tváři známka určité lehké bolesti. Inu, každá práce sebou nese svá rizika. Jen co jsem oddělal zástrčku, otevřel jsem dveře. „Dobré ráno,“ pozdravila. „Co potřebujete?“ zeptal jsem se ještě zastřeně. „Neviděl jste Kubu?“ zeptala se. „Celou noc nebyl doma, nemá ani rozeslanou postel.“ „Včera jsem s ním mluvil, říkal mi, že jde na nějaký koncert.“ „Na koncert?“ řekla překvapeně „ten holomek mi nikdy nic neřekne.“ „Potkal jsem jej právě, jak odcházel,“ řekl jsem jí „šel na koncert Pandy.“ „Gabriela Pandy?“ zakřičela s mírným rozčílením, „kolikrát jsem mu říkala, že ten chlap je jen vymývač mozků!“ „Nemějte strach, paní,“ uklidňoval jsem jí, chtěl jsem ještě dodat, že třeba se jen děsně ožral a teď leží s nějakou kurtizánou (tady jsem dlouho přemýšlel, jaké slovo zvolit, abych si vulgarismem nesnížil úroveň mé povídky) ve škarpě, ale pak jsem si uvědomil, že by to nebylo v této chvíli vhod. „Ach kdybyste, věděl, jaké s tím klukem máme starosti,“ řekla mi a položila své ruce kolem mých ramen. Lehce se ke mně přitiskla. Ale jelikož já jsem se k ní nějak neměl, možná to bylo tím, že jsem k ní měl skrz její povolání mírný odpor, možná tím, že se během našeho rozhovoru objevil ve dveřích její manžel, tak zase o půlkrok odstoupila. „Už ho neotravuj,“ zakřičel na ní muž, „určitě mu to není příjemné,“ to měl svatou pravdu, potřeboval jsem spát, „ jestli se Jakub nevrátí do večera, tak zavoláme na policii.“ Po této námitce manžela se žena rozloučila a odešla. Já jsem se vrátil do postele, abych se trochu dospal.

Probudila mě až banda nějakých lumpů, ničemů, kteří se jen celé dny flákají a stát jim pak v polepšovnách a kárnicích platí stravu a ošacení z našich daní. Vykoukl jsem ven, abych něco na ně zařval, právě ve chvíli, když jeden z těch výtržníků se snažil skopnout k zemi sloup veřejného osvětlení. Takovéto bezduché ničení majetku mě vždy dokázalo naštvat. V lupě dalekohledu, který jsem si vzal, abych mohl ty darebáky popsat, jsem si všiml, že jeden z deviantů je sousedův Kuba. Zůstal jsem stát jako opařený, jako by mi v tu chvíli vrazil někdo kudlu do zad. Takový to býval slušný kluk. Skupina jej doprovodila až ke vchodu a rozloučila se s ním jedním z těch moderních sprostých pokřiků (též ho kvůli úrovni povídky neuvádím). Vyběhl jsem na chodbu a čekal jsem, až vyjde schody. Když se objevil na úrovni etáže zpozoroval jsem na něm detaily, které jsem před tím pro rozčílení přehlédl. Jeho vlasy byly obarveny na zelenou, která přecházela střídavě do žluté a do modré, v uších měl veliké kruhy, prazvláštní symbol na řetízku vystřídal mohutný kovový kříž a v nose, to mě nejvíce šokovalo, se mu skvěl obrovský kravský kruh. Zapomněl jsem všechny otázky, které jsem mu před tím chtěl položit a zůstal jsem stát ve dveřích s otevřenou pusou. Kubovi zúžené zorničky si mě ani nevšimly a rychle zmizely za bytovými dveřmi. Jeho rodiče již mezi tím byli v práci. Otec v nemocnici, matka bůhví kde. Když se vrátili, uslyšel jsem z bytu pouze výkřik. Vběhl jsem tam, neboť matka zapomněla v hrůze zavřít dveře. Všude v bytě byl roztahaný toaletní papír, v obyváku ležel na zemi kousek citrónu. Nejhorší podívaná se však naskytla v Kubově pokojíku. Playstation i počítač byly na svých místech, kolečkové brusle byly opřeny o zeď a vytékal z nich pot, na posteli byla hozená flanelová košile s tesilkama, vprostřed na podlaze byly rozsypané mince a nad nimi se houpal oběšený křeček. Pouze tabatěrky chyběly (Vždyť už jsem to říkal ze začátku, že se již v našem příběhu neobjeví).