U jezera

Klidná hladina jezera ve své černé dokonalosti přesně odrážela nejen jasné hvězdné nebe, ale i duševní rozpoložení dívky sedící na jeho břehu. Nohy měla po kotníky ponořené v chladné vodě a přemýšlela. Bylo něco málo po půlnoci, měsíc v úplňku jí zářil nad hlavou a ona pozorovala, jak pomalu utichá ruch letní noci ve vesnici na protějším břehu. Většina vesničanů už šla spát a ti ostatní se k tomu chystali.

Lehla si do chladného písku s nohama stále ponořenýma ve vodě, kde do nich zlehka narážely drobné vlnky. Netušila, kde se na jezeře vzaly, když všude kolem vládlo naprosté bezvětří. Možná se jí to jen zdálo. Jezero totiž víc připomínalo dokonale naleštěné zrcadlo, než vodní plochu. Její tělo začal zaplavovat pocit závrati. Cítila se strašně malinká v porovnání s nekonečnou dokonalostí hvězdné oblohy. Jediné, co dokázala opravdu vnímat bylo vodu omývající její kotníky, sebe samotnou a hvězdné nebe, které se jí rozkládalo nad hlavou.

Cítila, jak jejím tělem proudí stříbřitá vlákna energie. Stačilo tak málo, aby snad jen jediné vyklouzlo ven a ona se s jeho pomocí mohla dotknout hvězd. Tak málo… Tak…

Ze středu jejího hrudníku vyklouzlo tenké stříbřité vlákno připomínající pavučinu a začalo si razit cestu ke hvězdám. Dokořán otevřenýma očima sledovala, jak hvězdy zaznamenaly její přítomnost a vítaly ji září tak jasnou, že skoro musela oči zavřít. Cítila, jak k ní hvězdy vyslaly svou sílu, jak se jí jejich zář dotýká jako hřejivé objetí její vlastní matky. Z jejího těla se zvedaly další a další nitky stříbra. Čím více jich bylo, tím byly silnější.

Ano, konečně to cítila. Dotkla se hvězd. Splnil se její sen. Po tomto okamžiku toužila snad celý svůj dosavadní život. Bylo to tak krásné, tak neopakovatelné. Toužila se stát celou svou bytostí součástí té nádhery. Zalil ji pocit dokonalého štěstí…

Stříbřité nitky stoupající z jejího těla k nebi začínaly pozvolna slábnout a řídnout, až nakonec zůstala pouze jediná, vprostřed jejího hrudníku. Ta ještě chvíli otálela a pak se jako ty ostatní odporoučela k hvězdnému nebi.

Dívka se vznášela mezi hvězdami s tak nekonečným pocitem štěstí, že už si neuvědomovala téměř nic jiného. Sama se pomalu začínala stávat stejně zářivou, jako ostatní hvězdy. Její tělo na pláži se jí zdálo být zcela nicotné, v porovnání se vší tou nebeskou nádherou.


Možná právě proto přerušila i to poslední spojení s ním a nechala jezero, ať jej vtáhne do svých hlubin…