Nevidíš tu krásu?

Oči jí nadšeně zářily: "Pojď, chci ti něco ukázat!" Chytla ho za ruku a rozběhla se přes pole k lesu. Když se dostali mezi stromy, zpomalila a vedla ho nahoru do kopce. Ve vzduchu byla cítit smůla a jehličí. Nad hlavami jim s křikem přelétl pták, kterého vyrušil šustot jejich nohou v borůvčí. Kopec byl teď strmější a museli se vyhýbat chladným oblým balvanům, které tam ležely v mechu jako rozsypané perly z náhrdelníku. Dívka vylezla až nahoru a s napjatě čekala, až se nahoru dostane i mladík. Když stanul vedle ní, mlčky pohledem ukázala na krajinu, která je nyní obklopovala. Několik metrů pod nimi se mezi kameny s hlasitým burácením valil divoký potok. Křišťálově čistá a do modra zbarvená voda se tříštila o překážky, které jí stály v cestě, a na okrajích potoka tvořila sněhobílou pěnu. Její šumění znělo jako radostná písnička doprovázená cinkáním zvonků a přitom v tom bylo cosi silného a skrytého, z čeho byl cítit respekt. Na březích rostly v malých trsech květiny - některé byly rudé jako krev a slepá pomsta, jiné byly modré jako nebe a víra v naději. Mezi nimi se skromě ve své nevinné pošetilosti schovávaly bílé kvítky.

"No ne, to je něco!" vykřikl mladík a začal z kapsy tahat fotoaparát. Pobíhal kolem a fotil potok ze všech možných úhlů. Když už neměl co fotit, otočil se ke své společnici. "Tak půjdem, ne? Nemůžu se dočkat, až se na ty fotky podívám na počítači."

Dívka jen potřásla hlavou. "Nic jsi nepochopil. Nepochopil jsi tu krásu." Bez dalšího slova se k němu otočila a nechala ho tam stát.