Na otočku v nebi

„ Na chvíli se zdřímnu. „ oznámila jsem našim už v polospánku. Jeli jsme 16hodin a moje oči se zavíraly.
„ Jo jasně, ale nech se připoutaná! Raději. „ dostalo se mi odpovědi.
Probudilo mě až divně zářící světlo. Mé oči byly těžké, ale přece se otevřely. Stála jsem v prostorné hale velkého a čistého domu. Byl útulně zařízený. Rozhlížela jsem se asi 10min.
„Děvče, děvče. Co tu děláš? Ty sem ještě nepatříš !“ oznámil nějaký hlas zamnou.
Otočila jsem se a za mnou stál dědeček v bílé noční košili. Lekla jsem se.
„Pojď, posadíme se.“ A ukázal na krémově béžovou sedačku.
Sedli jsme si. Netušila jsem, kde jsem, co tu dělám ani proč tu jsem a kdo je ten stařík v košili.
„ Víš, kde jsi?“ zeptal se. Němě jsem zavrtěla hlavou.
„Ach „ povzdechl si a sklonil hlavu. „ Něco ti ukážu, “ zapnul velkou televizi. Byla jsem tam já a moje rodina. Jeli jsme z dovolené. Pamatuju si to. Ano, jeli jsme okolo tohoto domu. Nevěděla jsem proč mi to pouští. Až pak jsem vše pochopila. Před mýma očima do nás ze strany napálil náklaďák. Zničilo nám to celé auto. A strana, na které jsem spala, byla nějak divně promáčklá. Až moc. Z ostatních aut vyskákali lidé a zmateně pobíhali okolo. Zanedlouho přijela sanitka, hasiči i policie. Po tvářích mi začali stékat slzy. Pán vedle mě my podal kapesník. Uviděla jsem maminku s tatínkem. Vedli je k sanitce. Pak jsem uviděla sebe. Vyprostili mě z auta. Ležela jsem na zemi. Několik doktorů mě napojilo na různé přístroje, položili mě na lehátka a dali mě do vrtulníku, který mezitím přiletěl. Muž televizi vypnul. Rozbrečela jsem se ještě víc. Pohladil mě po vlasech. Nechtěla jsem tu být. Vždyť jsem se s nimi nerozloučila. A navíc, myslela jsem si, že když se člověk dostane do nebe, tak nic necítí, nemá potřebu brečet, je odlehčený. Jenže tady mě všechno tak moc bolelo a tížilo.
„ Nechám Tě tu. Vybreč se! „ řekl klidným hlasem.
Schoulila jsem se do klubíčka a brečela. Když už jsem plakat nemohla, vyšla jsem ven do zahrady. Všechny stromy a keře byli buď bílé, růžové nebo světle modré. Uviděla jsem lavičku. Sedla jsem si na ni a vzpomínala. Nepromítl se mi před očima celý můj dosavadní život, ale jen jedna vzpomínečka. Šla jsem ze školy. Bylo mi 7. Otevřela jsem dveře a za nimi sedělo nádherné štěně. Mělo baculaté tlapky a pozorovalo mouchu, která lezla na zemi. Objala jsem ho. Tohle jsem si vybavila, ale něco s mámou a tátou ne. Nemohla jsem si vzpomenout a to jsme měli tolik zážitků. Na fontánu si sedli dva holoubci. Seděli tam tiše vedle sebe a já je pozorovala. Najednou jsem se cítila hrozně osamělá. Chtěla jsem zase domů. Do svého pokoje. Ke svým přátelům. Tam, kde jsem to měla ráda. Chtěla jsem si zase udělat čaj do svého hrníčku a vypít si ho spolu s našima na terase. Chtěla jsem se zase obejmout se svým klukem. Čím víc jsem začala vzpomínat a toužit se vrátit, tím víc to bolelo. Začalo mě strašně bolet u srdce. Tak moc to bolelo. Myslela jsem, že to nevydržím a raději bych byla snad i mrtvá. Chtělo se mi strašně spát. Položila jsem se na lavičku a zavřela víčka. Za sebou jsem slyšela tiché
„Vždyť jsem říkal, že sem nepatříš „ …
Mé oči se zase draly o tom aby mohly koukat na svět. Otevřela jsem je.
„ Už se probudila, zavolejte rodiče ! „ ozvalo se vedle mě. Všechno jsem zatím viděla rozmazaně.
„ Děvče, tys nám dala, ale už jsi tady. Bude to dobrý „ pohladil moji ruku doktor.
Cítila jsem se slabá, ale šťastná, že jsem zase zpátky.