Beznaděj

Seděla tiše v rohu, slzy jí stékaly po tvářích. Nebyly to slzy štěstí ani smutku, byly plné zoufalství a beznaděje. Už párkrát měla pocit, že nic nezvládá a že se na ni všechno sype, ale ještě nikdy tak intenzivní. Hlavou se jí honily myšlenky plné melancholie a sebeobviňování.
Ze snění zpátky do reality ji vrátilo hlasité zvonění. Pomalu se zvedla a opláchla si bledý obličej v umyvadle. Namočila si při tom její havraní vlasy. Zamáčkla poslední slzu a otevřela dveře. Nejdřív se rozhlédla, na chodbě už nikdo nebyl. Když vešla do třídy, mezi lavicemi se ozval tlumený smích. Proč ji vlastně nemají rádi?
Na novou školu chodila necelé dva měsíce, přesto si za tu dobu nedokázala najít ve třídě někoho, komu by věřila a mohla by se mu svěřit. Kamaráda, nebo kamarádku, které by na ní opravdu záleželo. Co vlastně udělala špatně? Přece byla jen sama sebou, tak proč jí tak nesnáší? Možná proto, že se nesměje pochybným vtipům, kterým se smějí ostatní. Možná, že jim vadí, že neni tolik mluvná a nebo to, že je prostě jiná. Copak nedokážou uznávat někoho, kdo neni jejich kopií?
Pomalu se rozhlížela po třídě, cítila na sobě neupřímné pohledy ostatních. Pokažde, když někdo někomu šeptal do ucha, byla si téměř jistá, že právě ona je objektem toho smíchu, který následoval. Jediný milý člověk v této místnosti, byla profesorka Wilsnová. V jejích očích cítila útěchu a naději.
Všechen čas doma trávila v knihách. Četla depresivní romantickou poezii a nejednou se stotožnila s autorem. Už dávno přestala číst tajemné japonské básně. Teď se topila v básních spojených se smrtí. Smrtí, kterou stejně jako lásku ještě nepoznala. Začala pomýšlet na sebevraždu a na útěchu, která by přišla. V básních o ní přece píší tak pěkně.
Chtěla umřít. Možná, že doufala, že jí někdo zachrání, někdo komu by na ní záleželo. V rodičích už dávno nenalézala útěchu. Cítila, že ji mají rádi, ale některé věci si prostě neuvědomují. Pořád ji mají za dítě, nevěří tomu, že by mohla mít problémy. Děti přece nemůže trápit něco, kvůli čemu by chtěli skoncovat se životem. Třináctiletá holka ještě nemůže vědět, jaký je život. Neuvědomují si, že škola je velká zátěž na psychiku. Všechno to očekávání a obavy.
Cestou míjela auta. Uvnitř plakala, měla obavy spojené s nadějí. S nadějí, že jí někdo zachrání. Někdo s čistým srdcem, jako měla slečna Wilsnová. Někde hluboko uvnitř si přála žít, ale znova. Ne tak jak žila dosud. Ona přece nemá odvahu aby skočila. Prošla kolem spousty lidí, ale ani jeden z nich nebyl sám. Jistě, potkala dívku, která šla sama, ale v očích jí zářilo štěstí a očekávání. Ta nemohla být nešťastná.
Konečně byla tam, kde si přála být. Jenže nikdo nepřicházel. Nikdo neřekl ,,Hej ty, slez dolů!" Copak na ní vidí tu zofalost? Přejí si aby se už netrápila? Připadala si tak sama. Myslím, že právě to, že nikdo nepřicházel, jí dodalo sílu skočit. Cítila jak v ní proniká život, aby nakonec unikl.

Naproti ní se objevil chlapec. Měl v sobě něco, co jí donutilo se pousmát. Chytl ji za ruku. Konečně si byla jistá, že už nebude sama...