KDOŽ Z NÁS VÍ, ZDAŽ POUŤ BUDOUCÍ

1.
– Už máš napsaný blábolík, Honzíku? – ozvala se za stěnou Milena.
Naši laboratoř kdysi rozdělili stěnou z dřevotřískových desek na dvě menší pracovny tak, že další příčná dřevotřísková stěna vymezila u dveří úzkou a tmavou společnou předsíň s umyvadlem a šatní skříní, kde si každý den ráno moje asistentka Jana oděná jen v kalhotkách a podprsence obléká pracovní kalhoty a plášť.
– Můžeš tu zůstat Honzíku. Jsem oblečená úplně stejně, jako na koupališti – uklidňuje mne a svojí dobře rostlou a pružnou postavou mi brání pokračovat dál do naší poloviny laboratoře.
– Ještě ne. Já vůbec nevím, co tam mám napsat. – odpovídám.
– To si ale budeš muset pospíšit. V pátek to odevzdáváme. – pokračuje přes stěnu Milena.
Každým pátým rokem, vždy po dovolených, zavládne v myslích odpovědných pracovníků našeho výzkumného ústavu zoufalství a stres. Úkolem je napsat krátkou zprávu v rozsahu asi dvou formátů A4, ve které má každý stručně popsat práci, kterou vykonal během uplynulé pětiletky, a uvést výsledky, kterých bylo dosaženo. Ještě asi šest týdnů po odevzdání těchto našich zpráv bude zděšení a horečný chvat zmítat budovou ředitelství, kde mají za úkol sestavit jedno hlášení zastřešující, které pak pošlou na ministerstvo. Jak jsem pomalu stárnul, zažil jsem to v ústavu několikrát, ale nikdy se do hlavního hlášení nedostalo z mé zprávy víc, než tak dvě věty. Napsání pětiletkové zprávy a každodenní přítomnost na pracovišti jsou ale jediné dvě věci, které od nás zaměstnavatel požaduje.
Velkou výhodou našeho ústavu je jeho závodní jídelna. Otevírají už v devět a prodávají přesnídávkovou polévku, různé uzeniny a pečivo. Vše je čerstvé, v dobré kvalitě a za rozumnou cenu. Už před půl devátou se před zamčenými dveřmi jídelny nedočkavě řadí fronta vesele rozmlouvajících žen a mužů v bílých pláštích. V té době my s Janou už máme vypité kafíčko, vykouřenou cigaretku a přečtené noviny. Jako úsekový důvěrník odborů dostávám každý den zadarmo jeden výtisk Práce. Kdybych byl ve straně, dostával bych i Rudé právo. Čteme každý svoji polovičku novin a pak si je vyměníme.
– Mileno, jdeme s Janou na polívku – nahlížím z předsíně do vedlejší místnosti.
Také Milenina laboratoř je cítit tabákovým kouřem. V celé místnosti, na stolech i na zemi, leží stohy papírů, které jsou popsány úhledným drobným písmem samými sloupci čísel. Ve vázách na příručním stolku trouchniví uschlé zbytky květin. Pocházejí asi z dávno minulých narozeninových oslav nebo snad od dávných ctitelů, ze kterých si ale Milena nakonec nevybrala žádného. V dřevěném křesle u pracovního stolu se zády ke dveřím hrbí její hubená postava oblečená do vyrudlého modrého pláště. Mastné černé vlasy má utažené do malého kulatého drdolu na temeni hlavy. Tak asi vypadala Polka Marie Currie Sklodowská v době, kdy její organismus začal prohrávat boj s nemocí, kterou si svými pokusy sama přivodila.
Namísto tikotu nástěnných hodin, které se kdysi zastavily v poloze tři čtvrti na sedm, je slyšet cvakání mechanické počítačky Nisy. S ní Milena zručně otáčí, a generuje tak stále nové číselné kombinace. Ty pak pečlivě zapisuje na další archy papíru. Nikdo, snad kromě jí samé, neví, jaký smysl, cíl nebo účel má tato její činnost. A obávám se, že by to nepochopil ani případný čtenář jejích „blábolíků“.
– Proč si nepořídíš elektrickou kalkulačku, Mileno? S tou by ti to šlo jistě lépe. – poradil jsem jí jednou.
– Ale Honzíku, já chci mít v celém experimentu stejné podmínky. A začala jsem s tím v době, kdy ještě žádné elektrické počítačky nebyly. – odpověděla tehdy, jakoby udivená mojí naivitou.
– Jdeme s Janou na polívku. – oznamuji Mileně znovu – Je úterý, dnes mají prdelačku. Nepůjdeš s námi alespoň na limonádu? –
– Ne, dobrou chuť, Honzíku. Jen běžte sami. Musím tady ještě něco dodělat. – cvakání počítačky Nisy se neznatelně zrychluje, já zavírám dveře a odcházíme s Janou do jídelny.
Po svačině je do oběda ještě něco času a máme-li už přečtené noviny, pak si při další cigaretě s Janou povídáme. Nejčastěji o tom, co dávali včera v televizi a jak to bylo blbé, ale i o jiných věcech. Nevyhýbáme se ani řečem o lidech z ústavu a pomluvám, včetně funkcionářů z ředitelství a někdy i výš, až do samých stranických špiček. To ale jen šeptem a když víme, že uvědomělá, ale jinak hodná, Milena někam odešla, protože nemáme jistotu, zda by to na nás neřekla. V těch chvílích si můžeme také povědět, co jsme včera zaslechli na Hlasu Ameriky. Jsem rád, že je mou asistentkou Jana. Je milá, nikdy neztrácí náladu a dokáže celé hodiny příjemně konverzovat. Myslím, že jsem do ní i trochu zamilován.
Jana nejraději ukazuje fotky z Kanady. Příběh k nim se odehrál už před třemi lety. V té době byla v Praze otevřena Cestovní kancelář mládeže, kde bylo možné zakoupit zájezdy i do atraktivní kapitalistické ciziny. Sjížděli se tam lidé z celé republiky, ale dostalo se jen na prvních pár desítek. V lednu, kdy začal prodej, stáli lidé dny a noci v mrazu ve dlouhé frontě na chodníku. Celé rodiny se střídaly, aby získaly zájezd, a tím i nezbytnou výjezdní doložku do pasu a devizový příslib. Jana si na to vybrala velkou část své dovolené a odnesla to nachlazením a chřipkou. Střídala se ve frontě se svým manželem, a pořídila tak pro svoji jedinou dceru toužebný zájezd. Vše další jsem se ale dozvěděl až dodatečně, až už bylo vše dokonáno.
Dcera Jany, také Jana, ještě ani neodmaturovala, a už se mohla o prázdninách zúčastnit zájezdu do Itálie. V Římě na Piazza Navona se ale oddělila od skupiny turistů a nastoupila do auta, kterým ji odvezli na letiště. Odtud pak odletěla přes Frankfurt a New York do Toronta v Kanadě, kde už na ni čekal strýc s autem a ženich a svatba a netrvalo dlouho, a má krásná asistentka Jana, ta nádherná plavovláska s šedomodrýma očima, se stala babičkou.
Když jsem ten příběh od ní slyšel poprvé, tak jsem namítl. – Napadlo tě Jano, že svou dceru už nikdy neuvidíš? –
A tu jindy vždy usměvavá Jana zvážněla a její pohled ztvrdl jako ocel. – Já ale nechci, aby moje dcera žila tady. –

2.
– Policajti v pátek zmlátili v Praze na Národní třídě nějaký studenty. V poledne k tomu bude výstražná generální stávka. – řekla jednoho dne ráno Jana. – Co budeme dělat, budeme taky stávkovat? –
– Nevěřte tomu! To jsou jen štvavý řeči zahraničních vysílaček. – ozvalo se za dřevotřískovou stěnou.
– Ba ne, já to taky slyšel. Je toho plné město. Ale jak my můžeme stávkovat? Vždyť stejně nic neděláme. – řekl jsem.
– Otevřeme okno, dáme do něj kazeťák a budeme pouštět hymnu. Ať všichni vědí, že jsme taky s nima, s těma studentama. – prohlásila nadšeně Jana.
– Neblázněte, ještě z toho budete mít nějaký průšvih. – varovala přes stěnu Milena.
– To je dobrý nápad. A mohli bychom to pustit přes zesilovač tím velkým reproduktorem, co tu zbyl po profesorovi Hálkovi. A pořádně to osolit, aby to bylo slyšet hodně daleko. – napadlo mě. – Ale hymnu na kazetě nemám. –
– Tak prosím tě najdi něco jinýho, něco podobnýho. – zaprosila Jana
– Tedy. Mám tu na kazetách Prodanku s Tikalovou, Žídkem a Hakenem – vzpomněl jsem si
– No jasně, Prodaná nevěsta, nejznámější česká opera! To bude něco! – jásala Jana
– Nevíte co činíte. Budou chtít zrušit zemědělská družstva a půdu rozdat soukromníkům. Ti pak všude zasadí marihuanu a všude postaví ty Mek Donaldy. A my nebudeme mít co jíst. – argumentovala za stěnou Milena.
Ale v poledne se nad městem rozezněly sirény a my jsme k nim připojili zvuk našeho reproduktoru a oblečeni do čerstvě vypraných zářivě bílých plášťů s ušima zakrytýma dlaněmi jsme se s Janou dívali přes velkou reproduktorovou skříň otevřeným oknem ven za tím zvukem, který se nesl chladným listopadovým povětřím nad zanedbanou zahradou našeho ústavu až k řadě nedávno opadaných topolů, a potom dále přes pokusná políčka zarostlá býlím až k plotu z cihel a masivních železných tyčí. Za tím plotem už začínal ruch města, kde k zastávce právě přijížděla tramvaj a těžké náklaďáky z nedaleké strojírny si s troubením razily cestu po hrbolatém dláždění. A lidé na chodnících se zastavovali a divili se tomu zvuku sirén, a jistě i našeho reproduktoru. Někteří nechápavě, ale jiní už s radostným očekáváním v očích. Stejným, jako jsme měli v té chvíli i my s Janou.