Vitalena

V místnosti temné jako nekonečná jáma, se pod fosforovou lampičkou krčil chlapec. Blonďatý, oděný v bílé košili a s decentními brýlemi na orlím nose. Pekelně soustředěný obličej předsunutý těsně nad něčím, překrytým starou plachtou a v ruce dřímal nástroj, připomínající ten nejtenčí šroubovák na světě. Dle pohybů jeho ruky, manipulace s nástrojem a malé jiskřičky, která z plachty čas od času přeskočila, se dalo usoudit, že opravuje rádio. Ovšem pouze na první pohled. Pod plachtou se na krátký okamžik něco pohnulo. Chlapcův obličej se rozzářil a povolil tak dlouho křečovitě zaťaté zuby.

Ozval se uši trhající zvuk školního zvonění a Denisova brašna přistála na háčku vedle lavice. Posadil se na židli a mlčky zíral na prázdnou počmáranou pet láhev povalující se u tabule.
„Tady někdo zanedbává svou postel.“ Ozval se dobře známý hlas v Denisově levém uchu. Jeho cynický spolusedící Jindra, který měl zálibu v tričkách s vtipným potiskem a naopak příliš nemíval v oblibě šampony na vlasy, k němu byl otočený a vystavoval svůj úsměv od ucha k uchu.
„Už jen pár nocí.“ Zamumlal Denis, který právě nemohl udržet víčka nahoře.
„Jasně chlape, ale dávej si pozor. Třídní už se po tobě vyptával a dělal nám v rámci toho kázání na téma: Smrtelný hřích číslo 8, aneb špatná docházka na střední škole.“
„Už jen pár nocí…“ Denis vyčerpáním padl na lavici. Jindra rezignovaně pokrčil rameny a otevřel učebnici elektrotechniky.
V tu chvíli Denisovi přistál na zádech baseballový míček. Bolest, která mu projela páteří, ho donutila okamžitě vstát ze židle a v tu chvíli spatřil třídního mlátiče Karla, jak se k němu blíží se svou špatně oholenou bradkou a oním neuvěřitelně tvrdým míčkem, který hladil ve svých páchnoucích dlaních.
„Pan poseroutka navštívil svou téměř zapomenutou třídu, to je ale dojemné.“ Šklebil se Karel a ukazoval světu své zkažené zuby, přičemž za zády se mu pochechtávala skupinka jeho patolízalů. Denis zůstal stát a pomalu si vybavoval všechno to psychické a fyzické týrání, které Karel za těch pár měsíců na střední škole, stihnul směřovat na jeho adresu.
„Dej mi pokoj Karle.“
„Páneček je špatně naladěnej? Snad ti trocha baseballu zlepší náladu.“ Karel se napřáhl a udeřil Denise míčkem do kolena. Denis se v ukrutných bolestech složil na podlahu a v hlavě mu zněl ten ohavný dávivý smích.

V krbu plápolal ohýnek a před ním se blahem kroutil pár chodidel patřící Denisovu otci. Na klíně měl rozevřené noviny a znuděně si pročítal sportovní rubriky. Když vyčerpaně přečetl článek o japonském hráči stolního tenisu, podíval se zamyšleně na dveře od sklepa.
„Mámo, co myslíš, že ten náš kluk pořád dělá tam dole?“
„Nevím drahý, nejspíš hraje ty svoje videohry.“ Ozvalo se z kuchyně.
„Co když tam dole bere drogy? Poslední dobou se chová nějak divně.“
„To je určitě školou drahý. Moje začátky na střední škole byly také vyčerpávající.“
„Snad máš pravdu.“ Zamumlal otec a zapnul televizi.


21. října 1997
Vážená paní ředitelko,
jako učitelka v mateřské školce pracuji již 26 let a práce s dětmi mne velice baví a činí mi každodenní radost. Uznávám, že každým rokem je výchova těchto dětí čím dál pracnější. Každý rok dělají věci, které bych před několika lety do dětí tohoto veku neřekla, ale to co se stalo před týdnem, mi doslova vyrazilo dech.
Na jedné z vycházek uviděly děti nebohou ještěrku, která měla pouze tři nožičky. Děti na mne naléhaly, zda si ještěrku nemohou vzít sebou do třídy, s tím že se o ni budou dobře starat. Nakonec jsem jim to tedy povolila. Nemohla jsem si nevšimnout, že ve společnosti této ještěrky tráví nejvíce času ten blonďatý chlapec. Sedával u ní celé hodiny a tvářil se velice smutně. Když jsem ho pobízela, ať si jde hrát za kamarády, jen zavrtěl hlavou a dál pozoroval tuto ještěrku.
Minulou středu jsem před příchodem dětí do školky spatřila, že ještěrka je čilejší než obvykle. Její vzhled mi vyrazil dech. Místo chybějící nohy, měla připevněnou jakousi náhražku z párátek, gumiček, šroubků a izolepy. Byla jsem si naprosto jistá, kdo to udělal, ale musím připustit, že nikdy jsem neviděla pětileté dítě vyrobit něco tak dokonale fungujícího a důmyslného. Ještěrka byla jako znovuzrozená…

Denis stál v temné místnosti a třásly se mu ruce. Pozoroval osvětlenou plachtu, pod kterou se rýsovaly tvary lidského těla, a na sucho polkl. Tělo se pohnulo a zpod plachty se začal ozývat štiplavý kašel. Denisovi vytryskly slzy z očí. Padnul na kolena a tiskl si k sobě ruce. Plachta sjela z podstavce dolů a odhalila půvabné nahé dívčí tělo.
„Ach můj bože. Já to dokázal.“ Vydechl a dojetím mu začala těžknout čelist. Vstal. Opatrně se k dívce přiblížil a něžně chytil její rameno. Bylo hebké, jako hedvábí. Dívka stále nepřestávala kašlat. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se a podal jí láhev vody.
Dívka přiložila rty k hrdlu, dlouze se napila a zamrkala rovnými řasami. Měla nádherné lesklé modré oči jako porcelánová panenka. Hluboké a blyštivé jako jeskyně z bílého křišťálu.
„Myslím, že ano.“ Promluvila hlasem připomínajícím tóny té nejdojemnější balady.
„Ach, jaký máš nádherný hlas.“ Zašeptal Denis. „Můžeš se postavit na nohy?“ Chytil dívku za hebkou dlaň a pomohl jí postavit se.
Měla krásné štíhlé tělo, po jakém toužila každá dívka a kterého se každý muž snil dotknout. Lesk její třpytící se kůže kontrastoval s tmavě hnědými vlasy, které svou sytou barvou připomínaly peří exotických ptáků, padajícími na její ramena. Byla to dívka, která se na první pohled od ostatních lišila snad pouze svou výjimečnou krásou, avšak některé její vzhledové znaky byly poněkud zvláštní. Její kůži protínalo několik světlých jizev, podobně jako poledníky na mapě světa. Takřka nepohybující se zorničky. Žádné známky o tom, že by dívka byla schopna dýchat….
„Kde to jsem?“
„Mezi lidmi.“ Vzlykal Denis.
„A kdo jsem?“
„Jsi jedna z nich. Tvé jméno je Vitalena.“
„VItalena? To je opravdu mé jméno? Je krásné….“ Dívka si přiložila dlaně na prsa a zadívala se do stropu. „Kdo jsi ty?“
„Jsem Denis… tvůj přítel.“

Denis oblékl Vitalenu do šatů, které měl pro ni již několik týdnů připravené. Byly to drahé tmavě modré společenské šaty se vzory květin. Vitalena z nich byla nadšená. Přistoupila k zrcadlu, aby se prohlédla a zůstala stát s otevřenými ústy.
„To jsem doopravdy já? Ach můj bože.“ Přiložila si dlaň na ústa a vytáčela tělo ze strany na stranu, aby se ve svých nových a jediných šatech pořádně prohlédla.
Denis zařídil Vitaleně ve sklepě provizorní pokoj, ve kterém měla všechnu potřebnou výbavu pro život. Něco z ložnice, kuchyně, koupelny a knihovny… Přál si, aby se cítila bezpečně a především doma.
Ať už udělala Vitalena sebemenší pohyb, Denis z ní nespustil oči. Byla tak neskutečná a přesto tak reálná. Obrátila se na Denise a její radostný úsměv na krátko zmizel.
„Říkal jsi, že jsem mezi lidmi? Kde jsou všichni ostatní?“
„Víš…“ Denis se kousl do rtu. „Jsou nahoře. Počkej, nějaké sem přivedu.“
Denis vyběhl do obývacího pokoje, kde zrovna rodiče popíjeli tureckou kávu a pes Vilém okusoval gumovou kachničku.
„Mami, tati…“
„Ano synku?“ Promluvila překvapeně matka, jakoby ji syn neoslovil už několik let.
„Musím vám něco říct…“ Snažil se Denis o vážný tón, ale vzhledem ke skutečnostem ohledně živé a skutečné Vitaleny, se mu příliš nedařilo.
„Něco si pícháš?“ Vycenil zuby otec.
„Ne, to ne! Já jen… nedávno jsem potkal na ulici dívku…“
„Máš s ní dítě?!“ Otec vyskočil ze židle a již si začal rolovat noviny.
„Proboha, to ne! Ona je sirotek, přišla o oba rodiče a byla zmatená. Neměla kam jít, proto jsem jí nabídl pomoc. Už několik dní bydlí u nás ve sklepě… Promiňte, že jsem vám to neřekl dřív, ale bál jsem se, jak zareagujete…“
Matka se tvářila šokovaně a otec poněkud pobaveně. „U nás ve sklepě že bydlí dívka?“ Matka mluvila tónem člověka, který náhle zjistil, že žil několik let v iluzi. „Přímo tady za těmito dveřmi?“ Teatrálním gestem ukázala na dveře sklepa.
„Ano… Dával jsem jí jídlo, má tam i postel, toaletu, všechno…“
„A spal jsi s ní?!“ Vyštěkl otec.
„Ne!“ Kroutil hlavou Denis.
„Tak to jsi divnej.“ Otec se opět usadil do křesla a rozevřel noviny.

Denis, následován nejistými rodiči a psem pomalu sestupoval do sklepa.
„Proč je tu taková tma?“ Děsila se matka.
„Ona…. nemá ráda světlo, nechtěl jsem ji vyděsit.“
Matka se rozhlédla a fascinovaně koulela očima. „Všechen ten nábytek jsi obstaral sám?“
„Ano…“
„Jak jsi to jen dokázal?“ Zeptala se, ale Denis již na otázku neodpověděl, protože zrak rodičů spočinul na rovných a půvabných zádech krásné Vitaleny, která seděla na posteli a listovala si v jedné z knih, které pro ni Denis připravil. Hladila stránky bříškem prostředníčku a čichala k nim, jakoby to byl ten nejdražší parfém na světě.
Otec, stejně jako pes Vilém tupě zírali s vypláznutým jazykem na krásnou dívku v drahých šatech, spokojeně žijící v jejich sklepě. „No to mi neříkej, že ses s ní nevyspal…“ Zamumlal nechápavě otec.
V tu chvíli se Vitalena otočila a nadšeně přiskočila k rodičům s nataženou rukou. Uctivě oběma potřásla a totéž napodobila i s Vilémovou tlapkou a suverénně pronesla: „Dobrý den, jmenuji se Vitalena. Moc ráda vás poznávám, krásní lidé.“ Upřela své blyštivé oči na Denise. „Denisi, jsou všichni lidé takto krásní?“

Od chvíle, kdy se Denisova matka s Vitalenou seznámila, odmítala skutečnost, že by Vitalena jedla dole ve sklepě a vůbec, aby tam dělala cokoliv jiného kromě spaní, což však také nesla těžko přes srdce. Tvrdila, že dívka s tak nešťastným osudem jako je Vitalena, potřebuje být neustále ve společnosti lidí, kteří jí budou dávat lásku a soucit. Denis byl nesmírně rád, že ji jeho matka takto přijala.
Jednoho dne, měla Denisova rodina k večeří párky s dvěma dny starým chlebem a plnotučnou hořčicí. Vitalena ladně ukrajovala každé sousto, jako dáma na šlechtickém bálu a každý kousek párku, který si úhledně otřela v hořčici, vychutnávala, jako to nejlahodnější jídlo, jaké člověk vůbec může na světě okusit.
„Ty párky jsou opravdu vynikající, paní Denisova mámo. Mohla bych je jíst od rána až do večera. Jste výtečná kuchařka, paní Denisova mámo.“
„Ale vždyť jsou to jen obyčejné párky z konzervy. Kdybys drahá Vitaleno viděla, jak se tyhle věci vyrábí, okamžitě bys je šla vyzvracet. Ale je od tebe moc milé, že mi takto lichotíš.“
Vitalena se zachichotala jako malá holčička a ukousla kus tuhého chleba.

Denisův táta se po půl roce rozhodl naladit konečně do rádia v obýváku uspokojivý seznam stanic. Klečel vedle starého rádia s otevřeným manuálem v ruce jedné a tou druhou se škrábal na hlavě, až jeho lupy vyskakovaly do všech stran jako kameny padající ze skal.
„Co to děláte, pane Denisův táto?“ Vyptávala se zvídavě Vitalena.
„Snažím se tu naladit rádio, děvenko.“
„A k čemu je to dobré?“
„No… Člověk se tam dozví spoustu zajímavých informací, dozví se kdo s kým spí a může si odpočinout posloucháním písniček, které zrovna hrají. Poslouchej.“ Řekl a otočil velkým knoflíkem, aby naladil tu správnou frekvenci. Z reproduktorů se začala ozývat levná píseň nějakého amerického komerčního boybandu.
„Ach, to je krásné. Je to takové…zamilované. Mám chuť tančit a radovat se.“
„Tak si posluž. Já si zatím odskočím na záchod, abych tu hrůzu nemusel poslouchat.“ Konec věty však Denisův otec spíše nenápadně zamumlal.

„Tohle je ale zvláštní člověk Denisi! Je tak malý, legrační a roztomilý!“ Smála se Vitalena a drbala jezevčíka Viléma na břichu. Ten jen spokojeně olizoval Vitalenino předloktí a vrtěl ocáskem.
Denis se zasmál. „Tohle není člověk. Tohle je pes.“
„Pes? Já myslela, že jsou všude okolo pouze samí lidé.“ Vilém si mezitím sedl a začal Vitaleně lízat bradu.
„To ne, na světě žijí lidé spolu se zvířaty, jako je například tenhle pes.“
„Opravdu? To je krásné, že lidé a zvířata spolu žijí a vzájemně si pomáhají. Je to tak kouzelné… Musíte tu být všichni tak strašně šťastní.„
„Mno…to ano, to bychom měli…“ řekl Denis a sáhnul si na oteklou modřinu na koleni od Karlova baseballového míčku.
„Jsem tak nepopsatelně šťastná, že zde mohu žít, mezi tolika krásnými lidmi a zvířaty.“ Vilém Vitaleně usnul v náručí. Denis to pozoroval s hřejivým úsměvem a věděl, že se mu konečně podařilo přinést kapku nevinnosti a lásky do tohoto světa.



května 2002
Milý Deníčku
Dnes jsem dostala od mého moc milého spolužáka dáreček k prvnímu máji. Byl zabalený v krásné krabici a nemohla jsem se dočkat, až ho doma rozbalím. Je to malá, moc pěkná a miloučká kočička. Takový nádherný plyšáček. Umí tolik úžasných věcí, nikdy jsem žádnou podobnou hračku v obchodě neviděla, dokonce i maminka z ní byla nadšena a prý se mám toho chlapce zeptat, kde tak pokrokovou hračku koupil. Napadlo mě, jestli je to vážně plyšáček, nebo zdalipak to není skutečná kočička. Chodí sama po bytě, pořád si se mnou chce hrát, je moc chytrá a přítulná, ale nikdy nespí, nejí, ani nechce pít mlíčko. Když jsem jí nalila do mističky, tak si jí vůbec nevšímala…. Pořád mě jen usměvavě pozorovala a chtěla si se mnou hrát…

„Tak řekneš mi už, co mi to chceš ukázat, chlape jeden?“ Jindra si odložil zavšivenou čepici na věšák u Denise doma a nevrle pošlapoval v předsíni, očekávajíc, proč ho vlastně Denis poprvé za dobu co se znají, pozval k sobě domů.
Jindra se rozhlížel po upravené a čerstvě uklizené předsíni. „Pěknej obraz.“ Komentoval Jindra výtvor „Jelen v říji“ od Denisova dědečka.
„Tady dole.“ Řekl Denis a vedl Jindru dolů do sklepa.
„Ve sklepě? Proč zrovna tady?“ Divil se Jindra a zarazil se, když spatřil krásně vybavenou ložničku se spoustou krásných krajkových dekorací a plnou usměvavých plyšových zvířátek.
„Denisi…. Nevěděl jsem, že máš nějakou infantilní sestru…“
„Těsně vedle.“ Usmál se Denis. „Můj milý Jindro, rád bych ti představil Vitalenu.“
„Vita co?“ Nechápal Jindra a poté spatřil onu Vitalenu v celé své kráse, jak vesele a plná radosti tancuje před zrcadlem a zkouší si staré šaty Denisovy matky.
Přiskákala k Jindrovi jako lesní víla při večerním tanci a políbila ho na tvář. „Ahoj, jmenuji si Vitalena, moc ráda tě poznávám krásný človíčku.“ Řekla a odskákala zpět k zrcadlu, kde si začala česat vlasy a prozpěvovat veselou písničku, kterou slyšela v rádiu.
„Denisi… Ty jsi… jak jsi… sakra…“ Vydal ze sebe Jindra a sesunul se na podlahu poblíž potrubí plného pavučin.
„Ano, přesně tak…“ Usmál se Denis.
„Uvědomuješ ty si vůbec, co se ti povedlo?“
„Samozřejmě. Tohle je to o čem jsem snil už jako malý chlapec. A dokázal jsem to za méně než 10 let.“
„Denisi, sakra! Ty jsi stvořil umělýho člověka! Víš, co by to znamenalo pro vědu a výzkumy? Jak by tohleto mohlo změnit chod celýho světa? A ty ji tu stvoříš prostě jen tak… ze součástek nebo… z čeho jsi ji vlastně stvořil?“
„To by ses divil…“
„Jak se ti vlastně podařilo udělat, aby se chovala jako živá?“
„Ona je živá.“
Jindra pohlédl na skotačící Vitalenu. „Jo a to teda důkladně živá.“
„Jindro.“
Denisův jediný přítel, kterého v životě měl, sebou polekaně cukl. „Jo?“
„Slib mi, že o ní nikomu neřekneš. Doopravdy nikomu. Ona je teď to nejcennější co mám a nechci o ni přijít… Nedokážu si vůbec představit, co by se dělo, kdyby lidé zjistili, že je uměle vytvořený člověk, nebo kdyby se jí nedej bože něco stalo…“
„Neboj se, kámo, máš moje slovo.“ Usmál se Jindra a zamyšleně si prohlížel Vitalenu, která dál před zrcadlem hopsala bosa, jako plavkyně před skokem do bazénu.

Denis otočil klíčem v zámku, sebral nákupní tašky odložené na prahu dveří a spolu s nimi kolébavým krokem vstoupil do předsíně. Těšil se, až Vitalena nadšeně přiběhne, pozdraví ho polibkem na tvář a nadšeně začne hledat dobroty v obsahu tašek. Tentokrát ne.
Vitalena stála opřená o okenní parapet a sledovala venkovní svět. Přestože neviděla nic než prázdnou zahradu a pár projíždějících aut v dáli, zdála se velice vážná a zamyšlená.
„Co se děje?“ Ptal se ustaraně Denis.
„Já jen… zajímalo by mě, co je tam venku.“
„Mno…“ Začal Denis a chytil Vitalenu kolem pasu. „Tam venku je trošku jiný svět, než tady uvnitř.“
„V čem je jiný? Jsou tam přece také lidé a zvířata, kteří si vzájemně pomáhají a jsou šťastní.“
„To ano.“ Denis se kousl do rtu. „Ale ne všude.“
„Co tím myslíš?“
„Jsou lidé, kteří si neváží toho, co mají a touží po něčem větším. Lidé, kteří naprosto ztratili ohled na ostatní a nezáleží jim na ničem jiném, než na vlastním uspokojení a na vlastním úspěchu.“
„Proč to dělají? Kdyby byli k ostatním hodní a milí, mohli by být přece mnohem šťastnější.“
„To máš naprostou pravdu Vitaleno…“

„Tak se měj, Jindro, musím letět domů a dělat společnost… no ty víš komu.“ Denis zamrkal, přehodil si brašnu přes rameno a vyběhl ven ze školní šatny.
„Jasná věc brácho.“ Zašklebil se otráveně Jindra a přehraboval své špinavé oblečení ve skříňce. Jindra cítil od návštěvy u Denise neuvěřitelnou závist. Žil doma sám se svým otcem, vždy si přál sourozence a někoho s kým by si mohl promluvit ve chvílích, kdy byl jeho otec kompletně v lihu, což byla valná většina dne. Od začátku si s Denisem rozuměl právě proto, že Denis na tom byl velice podobně. Teď, když měl Denis Vitalenu, šla Jindrova nálada k bodu mrazu.
„Podívejme se…“ Zachraptěl Karel a spolu se svou bandou vstoupil do šatny. „Leprikón nám tu nechal kyblík zlata.“ Šeredně se usmál a zvedl ze země povalující se koženou peněženku, kterou pravděpodobně Denis vytrousil, když spěchal domů za Vitalenou. Jakmile zjistil, komu patří, ještě více se rozchechtal.
Prohledával jednotlivé kapsičky v peněžence a strkal si bankovky do kapes. Jindra celou dobu dělal, že o ničem neví a dál skládal své špinavé oblečení.
„No nekecej.“ Karel vytáhl z peněženky fotku Vitaleny, usmívající se do všech stran. „Hej Jindro, to je jeho sestra?“
Jindra na sucho polkl. „Ne, to je ta holka, kterou stvořil.“ Jindra ucítil podivný pocit v žaludku. Tušil, že jeho svědomí bije na poplach, ale bylo mu to téměř jedno.
„Stvořil? Slyšel jsem, že dělá různý robotický hračky, nebo nějaký podobný pytloviny.“
„Tohle je jeho nejnovější vynález.“ Dodal Jindra a zabouchl skříňku.
„No musím uznat, že pan vynálezce odvedl skvělou práci.“ Řekl Karel a v očích mu vzplály temné plamínky.

Dalšího dne přišel Denis do školy lépe naladěný než bylo zvykem. Usadil se do lavice a začal Jindrovi líčit, jak včera s Vitalenou hrál karty, jak jí vyprávěl o plážích v Itálii a jak našla zalíbení ve hře na kytaru.
Denis spatřil, jak do třídy vstupuje Karel se svým doprovodem, ale nic si z toho nedělal. Měl tak skvělou náladu a byl plný přesvědčení, že ať už se jej Karel chystá týrat jakkoliv, dokud má v srdci Vitalenu, jeho radost mu nic nedokáže zničit. Kéž by to byla pravda.
První Karlova slova málem Denisovi zastavila srdce. „Tak co vědče? Jak se má ta tvoje holka?“
Denis zoufale pohlédl na Jindru, který byl v obličeji rudý, jako žhavé magma. Denis marně pokoušel najít slova. Cítil, jak mu po čele stéká pot. Měl chuť vyběhnout pryč a zůstat u Vitaleny a už nikdy se od ní nehnout. Tohle byl jasný počátek konce. Jako pohroma, která se vynořila z čistého nebe.
Denis vyskočil ze židle a chytil Karla pod krkem, což vazoun očividně nečekal a začal ustupovat. „Jestli se jí dotkneš jen malíčkem na ruce, rozlámu ti krk na kusy!“ Denisův hlas se klepal a stisk jeho ruky byl slabý.
Jeden z Karlových kumpánů vrazil Denisovi pěst mezi oči. Denis se zkroutil na zem s krvavým pramenem, tekoucím z jeho nosu a Karel mu tentokrát uštědřil kopanec do břicha, kde se objevil špinavý otisk Karlovy levné obuvi. Ostatní spolužáci scénu se strachem pozorovali a vzdalovali se.
„Myslím, že ta tvoje robotka nebude nadšená, až tě uvidí v tomhle stavu Denisi.“ Usmíval se Karel a masíroval si krk. „Řekni mi, jaké je to vůbec šoustat s robotem?“
V tu ránu byl Denis na nohou a rozkřičel se tak, že několika Karlovým bouchačům se ve tváři objevila skutečná grimasa hrůzy. „Ona je člověk!“
Denis sebral svou tašku a vyběhl ven ze třídy. Seběhl školní schody, kde učitelé vyděšeně pozorovali jeho zakrvácenou košili a obličej. Vyběhl ven a už se nikdy nechtěl vrátit… Už nikdy ty bezcitné stvůry nechtěl spatřit. Nikdy…

16. dubna 2006
Čau Franto
Vím, že jsi teď v práci, tak ti píšu mejl, abych ušetřil. Znáš mě :-) Chtěl jsem poděkovat tobě a tvýmu klukovi, za tu mikrovlnku, co jste mi opravili. Funguje vážně senzačně, jenže je na ní něco, co mě dost zaráží. Ten hlasový režim, který mi do ní tvůj synek přidal, mě trošku znepokojuje. Nikdy, jsem neviděl, že by se nějaký stroj choval takto a to jsem byl dokonce na tom veletrhu robotů v Japonsku.
Když mi ta mikrovlnka řekne: „Přejete si mód ohřívání na pět minut?“ tak to považuji za běžné, trošku mě překvapilo, že tuto větu pokaždé formuluje jinak, ale ani to mi tolik neleží v hlavě. V šoku jsem byl teprve včera večer, když mi zničehonic řekla: „Neměl byste jíst každý večer párky, pane. Jsou velmi nezdravé a tučné, dejte si raději ty celozrnné oplatky, které máte ve spíži“
Tak mi teda sakra vysvětli, co s ní ten tvůj kluk udělal?! Vždyť se ta mikrovlnka chová jako živá…

Rozrazil dveře domů a spatřil Vitalenu opět stát zamyšleně u okna. Hladila listy matčiných květin a nadšeně se otočila, když uviděla Denise, usmála se a objala ho kolem ramen. Denis zatnul zuby, když se dotkla odřeniny, kterou získal při pádu ve třídě.
Pozorně se podívala na krev na límci a rukávu, kterým si utřel obličej, a rozesmála se. „Ty ses pokapal kečupem? To je roztomilé!“ Řekla a začala mu límec upravovat.
„Ano, jsem nepozorný.“ Posadil se na židli a složil hlavu do dlaní. Pořád se mu v hlavě přehrávaly věty, které mu Karel řekl, jako rozbitá gramofonová páska. To snad ani není možné. To musí být zlý sen. Jak mohl Jindra Karlovi říct o Vitaleně? Proč ho tak nelidsky zradil? Měl k tomu snad nějaký důvod? …
„Jsi ospalý?“ Vyptávala se.
„Ano, jsem poněkud vyčerpaný. Promiň.“
„To je v pořádku, půjdu si odpoledne něco pěkného přečíst.“ Usmála se a opět se roztančila ve světle bílých šatech po předsíni, jako malá holčička. Prohlédl si ji a kroutil hlavou. To přece nemůže být pravda… Olízl si rty, chuť krve na nich byla více než reálná.
„Denisi… smím se tě na něco zeptat?“ Spustila náhle.
„Ovšem, copak je to?“
„Budu se moci někdy podívat tam ven? Vyjít ven z tvého domu?“
Touto otázkou vrazila Vitalena Denisovi další jehlu do srdce. Chystal se vzít ji brzy ven, vypadá přece téměř jako normální člověk, lidé by nic nepoznali… ale po tom co dnes zažil…
„Ne, raději ne.“
„Proč? Kvůli těm lidem co si neváží života a druhých?“
„Víceméně. Vitaleno… já tě miluji. Kdybych tě vzal tam ven, mohly by se stát strašné věci, na které se bojím jen pomyslet. Věci, které člověka strhnou, a on se již nikdy není schopen postavit zpět na nohy. Svět za těmi dveřmi venku je zkažený od země až k nebi. Lidé dělají jednu hroznou věc za druhou a zabíjí tak všechno krásné, co ještě na tomto světě zbylo. Lidé ve skutečnosti nejsou tak krásní, jak si myslíš…“
Vitalena nevěřícně kroutila hlavou. „To není možné. Všichni lidé, které jsi mi představil, byli tak krásní… nedokážu si představit člověka, který by byl ošklivý, jak říkáš…“
„Je to tak Vitaleno.“ Denis se dal do pláče. „Svět je ohavné místo. Mrzí mě, že jsem tě do něj přivedl. Teď už ale nedovolím, abys trpěla tak jako ostatní lidé, to si nezasloužíš…“

Měsíc v úplňku zářil, jako nebeská svatozář. Vitalena ležela na posteli a četla další zamilované romány. V těch knihách bylo vždy vše tak krásné, vše dobře dopadlo a všichni byli šťastní. Nedokázala si představit, že by svět mohl být jiný. Takový, jak o něm vyprávěl Denis. To je přece nemožné.
Vstala a zadívala se na měsíc. Ozařoval její nevinnou tvář a zdůrazňoval její krásné rysy. Vitalena přemýšlela. Musela poznat pravdu. Věřila, že svět je krásný.
Vyběhla nahoru ze sklepa a následně i z domu Denisovy rodiny. Na zahradě k ní přiběhl jezevčík Vilém a nechal se od ní hladit na břiše.
„Omluv mne prosím, pane Viléme, musím se přesvědčit, že je svět doopravdy krásný.“
Vyběhla ze zahrady a radostně poskakovala po ulici mezi rodinnými domečky. Všechny byly za měsíčního svitu jako z pohádky. Všude klid a mír. Na nedaleké popelnici seděla hnědobílá kočka a zvědavě si Vitalenu prohlížela. Vitalena jí nadšeně zamávala, poslala vzdušný polibek a tančila ulicí dál. Utrhla list ze stromu, který rostl u jedné ze zahrádek, a se zavřenýma očima k němu přičichla. Laskala ho a třela o tvář. Byl tak hebký a voňavý…
Z jedné postranní uličky, kam lidé zahazovali nepotřebný odpad a rozbité kontejnery, uslyšela hlasy. Konečně lidé, pomyslela si. Nemohla se dočkat, až se s nimi seznámí.
Rozběhla se do uličky a radostně se smála. U kontejnerů spatřila krčit se čtyři mladé chlapce. Ucítila zápach, který neznala. Nebyl tak krásný jako všechny ostatní vůně. Něčím ji dráždil, ale nevěděla čím. Chlapci kouřili marihuanu a hlasitě se smáli.
Když Vitalenu spatřili, s menšími problémy se postavili na nohy a čekali, co přijde dál.
Vitalena se usmála nejzářivěji, jak jen to uměla a podala jim ruku. „Ahoj, mé jméno je Vitalena, jsem nesmírně ráda, že vás poznávám, krásní lidé.“
Mladíci tupě zírali na ruku, kterou jim nabízela a vyměnili si nejprve nechápavé a poté ohavné a zlé pohledy. Vitalena věděla, že na těch pohledech je něco zvláštního, ještě nikdy je u nikoho neviděla, ale nevyvádělo ji to z míry.
„Rádi tě poznáváme Vitaleno.“ Řekl Karel a vycenil žlutočerné zuby.
Vitalena se nadále usmívala. „Omlouvám se, jestli jsem vás z něčeho vyrušila.“
„Ale vůbec ne, milá Vitaleno.“ Karlův úsměv se až nepřirozeně rozšiřoval. „Copak potřebuješ?“
„Musela jsem se jít podívat ven. Můj přítel Denis mi tvrdil, že všude venku je vše zlé a ošklivé. Nevěřila jsem mu, musela jsem se přesvědčit o tom, že tomu tak není. Zatím jsem potkala jen samé krásné věci a zvířata. Řekněte mi, že je svět krásný, milí lidé.“
Karel si vyměnil několik pohledů se svými kumpány, během kterých všichni pokyvovali hlavou. „Samozřejmě, že tvé myšlenky byly správné Vitaleno. Svět je to nejkrásnější místo, jaké může existovat.“
Karel mávl rukou a jeho tři kamarádi se vrhli na Vitalenu. Jeden ji pevně chytil za levou ruku, druhý za pravou a třetí ji bolestivě držel ze zadu za krk. Cítil jak jí jeho prsty drtí krční obratle. Bylo to zbytečné, nebránila se. Nevěděla co je to obrana, ani k čemu slouží.
Křičela a volala o pomoc. Volala Denise. Prosila. Volala Denisova otce, Denisovu matku i psa Viléma… Nebyl nikdo, kdo by jí mohl pomoci. Ti, co bydlel poblíž, si křiku nevšímali a raději spali dál. Poprvé za život chtěla plakat, ale nemohla.
Karel ji udeřil do břicha a Vitalena začala kašlat. Dávila se a nemohla promluvit. „Drž hubu, děvko, stejně ti nikdo nepomůže. Nejsi nic, jenom Denisovo bezcenné umělecké dílko. Chcípni!“ Karel začal trhat její šaty a zběsile si začal rozepínat zip u kalhot…
Vitalinin křik se nesl nocí jako píseň krásné nevinné labutě, která padla za oběť bezcitnému lovci. Ta bolest. Bolest, která párala její tělo odzdola až k hlavě.
„Promiň Denisi. Svět není krásný.“

Denis vyběhl ze sklepa a rychle běžel za rodiči do kuchyně. To nemohla být pravda. To ne. Musí se někde schovávat. Jenom si se mnou hraje. Proč?
„Mami! Neviděla jsi Vitalenu?!“ Vykřikl hystericky.
Matka si právě zalévala mlékem své ovesné vločky a už chystala misku i pro Vitalenu. „Neviděla drahoušku. Volala jsem na ni a ještě nepřišla. Stalo se jí něco?“
V tu chvíli zazněl zvonek u dveří. Denis běžel předsíní a srdce mu bušilo jako ten nejhlasitější zvon. V hlavě opakoval pořád dokola jediné slovo: prosím.
Chytil kliku dveří a zavřel oči. Když je otevřel, spatřil její krásnou nevinnou tvář. Pořád stejně lesklé tmavě hnědé vlasy. Štíhlý, roztomilý nos. Zářivé modré oči, stále stejně nehybné. Hladké tváře a višňově rudé rty.
To, co jí scházelo, bylo tělo. Vitalenina hlava ležela na chodníku, jako zapomenutá hračka…

Pod rozkvetlou třešní leží dívka, přenádherně krásná, jako narozená v jiném světě. Dívka s nejdražším srdcem a nejčistší duší. Dívka, která ač neměla rodinu, měla v sobě lásky pro celý svět. Dívka, která se stala pravdou o lidské nenávisti. Dívka, která změnila svět.
A na jejím hrobě stojí pestrý ptáček, který nikdy nepřestane zpívat. Nikdy.