ALMOST DEAD

ALMOST DEAD

Už je to rok. Zvláštní...přijde mi to jako včera co jsme se seznámili a dneska je to rok co spolu chodíme. Čas je skutečně relativní. Jo Mary se Zackym si teď nejspíš užívají líp než tak, že si vybírají co na sebe. Jsou spolu totiž na Barbadosu. Syn mě chtěl taky vzít někam na dovolenou, ale jelikož mám školu dost náročnou na čas, tak jsem se s ním dohodla, že až ve druhém semestru, ještě pořád máme letenky na Mallorcu od jeho rodičů. Mary má v pohodě to, že se musí učit jen teorii a sem tam něco napsat. Já musím vyrábět rukama různé věci co po nás chtějí. Myslela jsem si, že vysoká bude psina, ale fakt není. Dohromady s prací mi fakt dává zabrat, ale myslim, že nemít práci tak bych se zas pro změnu nudila. Takže já jsem spokojená, že jsem vytížená. Zrovna včera jsem dodělávala dost složitý dřevořez, jsem ráda, že je to skoro hotový. Matrice (šablona) dává většinou zabrat nejvíc času, příští týden to jen natisknu a voila, hotovo. Díky bohu je to vysoká, takže po nás už nechtějí jazyky, dějiny ani nic podobného, prostě jen tvoříme a tvoříme. Mohla jsem si vybrat z tuctu seminářů, respektive možností dílen, probírala jsem možnosti a ze střední pokračuju v ruční grafice, počítačové grafice, písmu, designu a oděvní návrhářství, které jsme teda u nás neměli, ale nezaostávám. No a jako vedlejšák jsem si vzala ještě spisovatelský semináře, takže práce mám fakt habaděj.
„Už budeš?“ Volá na mě Syn za dveřma. Je nervózní.
„Ne, sakra co si mám vzít na sebe, když mi nechceš říct, kam jedeme?“ Řvu na něj přes zavřené dveře.
„Lásko ať si vezmeš cokoliv tak ti to bude slušet. Pomůže ti když uvidíš co mám na sobě já?“ Trhnutím otevřu dveře naší ložnice a kouknu na Syna. Má na sobě černé džíny (bez děr), bílou košili, černou kravatu a černé kožené sako.
„Fajn, takže formálně.“ Uzavřu debatu, zase zavřu dveře a vyberu si z hromady oblečení černé upnuté džíny, bílou košili s dlouhými rukávy, přes kterou si nasadím černou vestu a na nohy si místo svých obvyklých glád nazuju černé kotníčkové boty na podpatku. Kouknu na sebe do zrcadla a seznám, že tomu ještě něco chybí. Na krk si tedy přihodím velké černé korálky a ještě jedny menší ale delší, taky černé. Jo, teď je to dokonalý.
„Už?“ Kouká Syn nadšeně, když vylezu. Mezitím co jsem vybírala co na sebe si pustil telku a právě čučí na baseball.
„Ne.“ Odpovím mu a jdu do koupelny nalíčit se. Udělám si nové linky, nahoře bílou, dole černou, černé stíny, řasy si protáhnu několika řasenkami, tváře si popráším pudrem, stejně jako nos, ještě na sebe máznu parfém s vůní jasmínu, pročísnu vlasy kartáčem a můžeme razit.
„Už.“ Oznámím když vylezu z koupelny. Syn se zatváří jakoby právě vyhrál dvacet bilionů dolarů, ale nijak to nekomentuje a jde přímo ke dveřím. Sjedeme výtahem dolů a jdeme k autu. Dneska to prý není o chlastu, takže pojedeme Synovým Mercedesem.
„Řekneš mi už konečně kam jedeme?“ Ptám se ho v autě zatímco ladím rádio, nakonec se na to vykašlu a zapnu CD co je právě v přehrávači, autem se rozezní Cannibal Corpse.
„Ne, nech se překvapit sakryš.“ Jen kývnu a zabořím se zpátky do sedadla. Jedeme nějakých deset minut po hlavní, pak zahneme doprava a dojedeme do jedné postraní uličky, kde není tolik obchodů, zato je tu příjemně vyhlížející restaurace s názvem BLACK COFFIN.
„Takovýho sraní kvůli restauraci?“ Kouknu na Syna zpod zdviženého obočí.
„Hele nekaž mi to. Já se těšil, že se ti to bude líbit a ty takhle.“ Kouká smutně, ale chytne mě za ruku a táhne mě dovnitř. Když vejdeme dovnitř tak mi dojde dech. Všechno je zařízené do tajemna jaké mám ráda. Stoly mají tvar rakve a jsou z černého dřeva, u stolů jsou černá polstrovaná křesla s červenými „krvavými“ cákanci a vypadají jako jedno z těch křesel ve kterých dokážete usnout i když vůbec nejste unaveni. Ze stropu visí umělé pavučiny a pavouci, bar má taky tvar rakve, ale na podstavci a na baru u zdi je veliké terárko, ve kterém, jak předpokládám, bude nějaká veliká potvora. Za barem stojí chlápek s havraními vlasy střiženými ála Davey Havok z AFI.
„Páni, já netušila, že je tu takováhle restaurace.“ Vydechnu údivem.
„Jo, je. Chodil jsem sem jako mladší, Michelle se to tu nelíbilo, tak jsem tu nebyl skoro čtyři roky, nějak jsem tu restauraci vynechal až jsem si vzpomněl, že bysme tu mohli oslavit výročí.“ Zaculí se a já musím uznat, že se vážně trefil. Vybereme si rakev co je trochu stranou a sedneme si do křesílek. Jsou vážně neuvěřitelně pohodlná. Během minutky je u nás „Davey“ a ptá se co si budeme přát. Syn mi objedná bílý víno se Spritem a sobě minerálku a jídelní lístky. Kluk to donese během minutky a já se začnu probírat seznamem jídel. Mají zajímavá jména jako třeba dušené upíří oči, smažené kočičí ocásky a podobně, ale pod názvem je vždycky napsáno co to znamená v „normálním“ světě. Tudíž pečená žába není skutečně žába, ale opečené vepřové, které je vykrojené do tvaru žáby. Mezitím co si vybírám jídlo mi Syn vypráví jak to v tomhle podniku chodí. Patří to prý jednomu chlápkovi co vlastní většinu restaurací ve městě a chtěl udělat něco pro takové exoty jako jsme my. Takže vymyslel tohle, najal několik kuchařů, kteří jsou ochotní připravovat jídlo do určitých tvarů, jako ta žába a podobně a barmany co vymýšlejí stále nové a nové koktejly. Prý mu to sice nic moc nevynáší, ale on to dělá pro potěšení a pro radost nám mladým a úchylným zvrhlíkům. Jelikož si v restauraci dávám většinou smažený sýr a americké brambory, upustím od této tradice a vyberu si smažená štěňátka (smažený kuřecí řízek) a k tomu zajíčkovy ledviny (opečené brambory). Syn si dá zombieskou nevěstu (vepřová panenka) a medvědí drápy (hranolky). Samozřejmě k tomu je peklo (obloha) a takový ty físíz.
Jídlo nám donesou po neuvěřitelných dvaadvaceti minutách. Syn mě na to psychicky připravil, takže nenadávám, ale jsem vyhladovělá. V klidu se najíme a pak sedíme, Syn mě drží za ruku a povídáme si o tom co se dělo, děje a bude dít ve škole a o tom kde kluci byli, jaký kraviny kdo co udělal, kdo se vožral atd. Nakonec Syn vytáhne malou černou krabičku. Na chvíli ve mně zatrne, že je to snad prstýnek a už se připravuju vyběhnout s křikem ven, ale Syn asi podle mého pohledu poznal co si myslím, takže se začal smát a ujistil mě, že prstýnek to není. Že mě sice miluje a jednou si mě chce vzít, ale po roce mu to přijde dost brzo. Uklidním se a jsem zvědavá co z toho vyleze. Z krabičky vyndá krásný visací náušnice, nejspíš z chirurgické oceli, které mají na konci S a W zapletené do sebe. Nepochybně to mají být naše jména.
„Nějak mě nic chytřejšího nenapadlo.“ Usměje se Syn a natáhne ke mně ruku s náušnicemi, které si okamžitě dám do uší místo mých černých perliček.
„Děkuju lásko, jsou překrásný, jen ať každej ví, že patřím tobě.“ Usměje se a já se taky zazubím. Samozřejmě, že jsem počítala s tím, že mi něco dá, takže vytasím já svůj dárek. Je taky v černé krabičce, s černou mašličkou a je to prstýnek. Když to Syn otevře usmívá se.
„A já si mám myslet co?“ Zasměje se a pohladí mě po tváři.
„To není zásnubní. Já ti prstýnek dát můžu.“ Zazubím se a čekám až si ho navleče na prst. Je z chirurgické oceli, široký asi jeden centimetr, na lícní straně jsou tři tenké proužky po obvodu a uvnitř je nápis Forever a na protější straně datum kdy jsme se seznámili.
„Děkuju princezno“ říká dojatě Synyster a prstýnek si navlíká na prsteníček. Díky bohu, že jsem trefila velikost. Syn má dva prstýnky který z ruky nesundá, takže to bylo víceméně na blind, doma jsem mu ho stáhla z ruky, jednou když byl opilej a zkusila na jakej prst je mě a podle toho vybírala.
Se Synem ještě chvíli obdivujeme svoje dárky, než uznáme, že je načase jít, jestli chceme stihnout se začít milovat ještě dneska (je jedenáct), Takže zaplatíme, vezmeme si na sebe saka (nebo bundy, jak tomu chcete říkat) a kráčíme do auta. Oba si sedneme na svá místa a vyrážíme. Jsme tak v půlce cesty, když najednou zprava (ze své strany) vidím dvě obrovská světla, rychle se přibližující a pak...jen tma.

„Píp...píp...píp...píp...“ zvuk. Slyším odporné pípání někde za mou hlavou. Chci se otočit a vypnout ten budík, nebo co to je, ale nejde to. Nemůžu se pohnout, nedokážu ani otevřít oči. Sotva se dokážu nadechnout. Nevidím nic, jen tmu, ale cítím vedle sebe pohyb a taky něčí ruku, která drží tu moji.
„Klid...klid lásko. Zas to bude v pohodě.“ Říká něčí hlas, podle sluchu soudím, že totálně vyčerpaný. Leč pro mě totálně neznámý. Po pravdě si nepamatuju nic. Ani kdo jsem, ani kde jsem. Jediné na co si vzpomínám jsou zářivě žlutá světla...jinak nic.
Náhle se ozve jemné zaklepání. Osoba vedle mě se pohne, nejspíš se dívá ke dveřím.
„Ahoj,“ ozve se ženský hlas.
„Ahoj,“ odpoví znaveně mužský a pohladí mě po hřbetu ruky.
„Já tu s ní teď budu. Syne běž se vyspat. Potřebuješ to jako sůl.“ Naléhá ta žena, spíš mladá dívka, na toho muže (jo, bude určitě dospělej, nejmíň dvacet mu bude).
„Nechci bejt pryč až se probere. Doktor řikal, že by se měla probudit každou chvíli.“ V hlase mu svítí naděje.
„A kdy to řikal?“
„Včera.“ Odpoví poraženě mužský hlas.
„No tak. Syne jdi domů. Za pár hodin máte hrát. Přece nemůžeš bejt na pódiu ospalej. Ještě by po tobě fanoušci začali házet shnilý rajčata. Já vim, že se o ni bojíš, ale neboj. Je v dobrejch rukách, teď tu s ní budu a kdyby se vzbudila když budete hrát, tak zavolám vašemu manažerovi aby ti to řekl.“
„Přísaháš?“
„Jako, že se Maryland Zacky Josh Spongebob Max Alex Pierre Joel Mike Tom a já nevim jak dál jmenuju.“ Páni takovejch jmen nemá ani ugandskej president. To snad nemyslí vážně.
„No jo. Dobře, stejně nejspíš neusnu. Ostatně vyspal jsem se v noci celkem.“ Poznamená ještě potichu, ale pomalu pouští mojí ruku. Cítím polibek na čelo, nějakou hrozně povědomou kolínskou a mentolovou vůni jen co hlas zase promluví.
„Tak zatím ahoj lásko. Zase přijdu. Jen co se dostanu z koncertu. Miluju tě, hrozně moc“ ještě ucítím pohlazení po tváři a mužskou ruku vystřídá ženská.
„Sakra Patricku. Probuď se už. Víš jak nám všem chybíš? Ani si to neumíš představit. Syn vypadá jak oživlá mrtvola, já jsem prej jak tělo bez duše, Val málem porodila předčasně, což by byl docela průser, má rodit až na skoro dva měsíce, Matt prej málem přišel o hlas, Johnny přestal vtipkovat a to vůbec nemluvim o Jimmym a Leaně. Všem nám chybí ty tvoje kecy. Tak se koukej dát co nejdřív dohromady.“ Na chvíli se hlas odmlčí a já toužím po tom abych nějak dokázala reagovat.
„Hele vydržíš tu chvilku zlato? Já si jen skočím pro kafe. Taky jsem toho moc nenaspala, ale určitě víc než Syn. Ten je totálně v prdeli. Tak zatím, za minutku jsem zpátky.“ Hlas zase ztichne a slyším vzdalující se kroky. Snažím se seč můžu abych otevřela oči, ale nepovede se mi to. Nakonec zase usnu.

Jaké krásné ráno. Když otevřu oči venku je slunce, slyším švitořit ptáky a oknem vidím do zahrady. Moment...já otevřela oči...
„Já se ti snažim vysvětlit, že tim, že nebudeš spát jí moc nepomůžeš, ty debile. Chápeš, že se může vzbudit kdykoli? A dost silně pochybuju, že by ti chtěla vyčítat, žes tam nebyl.“ Slyším z chodby povědomý hlas.
„No jo, jenomže, já s ní bejt chci. Pořád a navíc...“ Zbytek věty utichl v němém úžasu když jsem pootočila hlavu a podívala se na příchozí. Ani jednoho z nich jsem nepoznávala. Ale ten kluk byl mimořádně hezkej. Chvíli oba zkoprněle stáli, načeš přišla třetí osoba, kluk s dvěma piercingy ve spodním rtu, v nose, s potetovanejma rukama a červenejma vlasama.
„Nesu vám to...Wiky, ty seš vzhůru.“ Usmívá se na mě a přitom v rukou drží dva kelímky nejspíš s kávou. Přemýšlím co říct, nakonec se rozhodnu prostě jen pozdravit.
„Ehm...ahoj.“ Zkusím to, moc mi nejde mluvit, ale to bude tím, že jsem tak dlouho neotevřela pusu.
„Skočím pro doktora.“ Zamumlá ten červenovlasý a zmizí. Po chvíli se vrátí a postaví kafe na stůl. Ti dva mezitím přijdou ke mně, každý si sedne z jedné strany a ten kluk mě chytí za ruku. Všimnu si, že v ní mám zapíchlou kapačku a na druhé ruce se skví sádra, která končí kdesi pod pyžamem. Abych pravdu řekla, tak se mi taky špatně dýchá, bolí mě hlava a krk a jak si všimnu tak i na pravé noze je sádra. Kluk co mě drží za ruku má v gypsu levou ruku, ale ne celou, jen od zápěstí nad loket a zavěšenou na černém šátku.
„Jsem tak rád, že ses probrala“ začne mluvit.
„Ehm, ehm.“ Přeruší ho odkašláním ta holka.
„Sorry, jsme rádi, že ses probrala.“ Víc toho říct nestačí, protože dovnitř vletí ten třetí kluk a strká před sebou doktora.
„No, tak se na ní podívejte jestli je v pohodě.“ Komanduje ho a já se musim usmát. Jen kdyby to tolik nebolelo. Ten kluk bude asi pořádný číslo. Doktor ke mně přistoupí, kouká na monitory různých přístrojů co mi pípají za hlavou, pak přistoupí ke mně, otočí mi hlavu doleva, pak doprava, málem ho přitom kopnu, protože to bolí jako čert, pak mi posvítí do očí světýlkem a koukne mi na ruku, nohu a odkryje mně. Zvedne mi vrchní díl pyžama a já si uvědomím proč se mi tak blbě dýchalo, mám totiž celý trup obalený bandážemi.
„Jak se cítíte slečno Vrzalová?“ Jakže mi to řekl? Musim se smát, je to divný jméno. Takový moc...já nevim cizí. Jakoby ani nebylo anglický.
„No, už mi bylo i líp. Myslím...“
„Myslíte?“
„No...určitě.“ Znejistím, že by mi něco unikalo?
„Jak se jmenujete, kdy jste se narodila, jak se jmenovala vaše matka za svobodna, v kterém roce jste maturovala, kolik let je vašemu příteli?“ Vychrlí na mě doktor a mě se div nerozskočí hlava. Chvíli mlčím a zírám před sebe, nakonec se rozhodnu, že nemá cenu lhát, protože si sakra nevzpomenu ani na to jak se jmenuju. Díky tomu doktůrkovi už aspoň vim, že Vrzalová.
„Ehm...no...já tak docela nevím.“ Pokrčím rameny. Tři páry očí na mě zírají šokovaným a bolestným pohledem.
„Nevíte? Vůbec, nebo aspoň tušíte?“ Ptá se doktor dál a šahá mi na hlavu. Sakra ať toho nechá.
„Vůbec. Nemám ani ponětí kdo jsem. Ani kdo je moje matka natož s kým chodím či co.“ V očích toho krásnýho kluka se objeví slzy a stiskne mojí ruku tak, že mi málem popraská i ten zbytek kostí co nemám zlomený.
„Co se vlastně stalo? Pamatuju si jenom ostrý světla, víc nic.“ Ptám se a rozhlížím se po místnosti, která je náhle jakoby plná lidí.
„No já nemám čas vám to vykládat, ale tady vaši přátelé vám určitě řeknou co se stalo. Já teď musím jít napsat lékařskou zprávu. Ještě si tu chvíli pobudete slečno. Máte amnézii.“
„Počkat, to jako...že jsem ztratila paměť? Jak bych mohla ztratit paměť? Vždyť...to nejde aby člověk zapomněl kdo je, nebo kdo jsou jeho blízcí...“ Koukám na něj nechápavě.
„A poznáváte někoho z lidí co tu sedí? Vašeho přítele“ ukáže na toho černovlasého, „vaši sestru“ ukáže na tu holku „vašeho švagra“ ukáže na toho červenovlasýho kluka. Do očí mi vhrknou slzy. Jak je možný, že nevím kdo to je? Jen zarytě mlčím a zírám do stropu. Po spánku mi stéká slza, ale něčí prst ji zachytí. Když stočím oči tím směrem vidím, že se na mě dívá ten kluk. Můj...přítel, divný, nevím ani jak se jmenuje, v očích má mnoho bolesti, ale zároveň štěstí.
„Chceš abychom odešli?“ Ptá se potichu a vidím na jeho obličeji nejistotu. Chvilku o tom přemýšlím. Neznám je, ale podle doktora to jsou moji příbuzní.
„Ne. Nechci abyste šli pryč, já jen...prostě jen nevím kdo jste, ale to zas bude v pohodě ne? Vždyť lidi co ztratili paměť tak...se jim pak zase vrátila. Určitě to tak bude. Musí.“ Modlím se v duchu.
„Musíme doufat.“ Promluví poprvé za celou dobu ta holčina.
„Takže my jsme sestry?“ Kouknu na ní.
„No...ne tak docela. Je to složitější. Fyzicky sestry nejsme, máme jiný rodiče, ale psychicky jsme. Jsme jako dvojčata, tolik stejný a tolik odlišný. Bydlíme spolu na koleji v Orange Country. Chodíme tam na univerzitu. Já dělám psychologii a ty výtvarničení a jako vedlejšák máš ještě seminář spisovatelství.“ Osvětlí mi během pár vteřin, prohodím jen chápavé „aha“ a otočím se na mého přítele.
„A my?“
„My spolu chodíme rok a tejden. Miluju tě víc než svůj život a ty seš na tom stejně. Nebo jsi aspoň byla.“ Posmutní zase. Rukou jemně pohladím tu jeho a on mi ji povzbudivě stiskne.
„A co se vlastně stalo?“ Ptám se jich všech. Slova se tentokrát ujme ten třetí.
„Předně, já jsem Zacky, přítel tvojí ségry. To, že není pravá tim se netrap. Všichni vás berou jako dvojčata a vy to nikomu nevyvracíte, takže já jsem tvůj švagr, když to tak řeknu.“ Natáhne ke mně ruku a stiskne tu mojí zafačovanou.
„Jo těší mě, ale nevim jak se jmenuju.“
„Ty jsi Wiky Creaked. Občanské jméno Veronika Vrzalová, ale to už dávno nepoužíváš a já jsem Mary Wild a tvůj kluk je Synyster Gates.“ Osvětlí mi Mary. Bezva, už nemusím říkat ten, ta, to.
„Tak jo, já se do toho pustim. Syn na to asi nemá, co.“ Koukne na Synystera Zacky a ten jen zavrtí hlavou.
„Fajn, takže co mi dokázal říct. Před týdnem jsme měli mi všichni výročí rok co jsme spolu. Ne, že bysme si dávali grupáč nebo tak, ale prostě my se Synem hrajeme ve skupině, hráli jsme u vás v Čechách, vy jste tam byly a zaujaly jste nás no a od tý doby spolu chodíme. Takže jsme měli výročí. Já s Mary jsem byl na Barbadosu a vy jste to slavili tady v Kalifornii. Protože musíš do konce semestru odevzdat tunu prací, což stejně nejspíš nestihneš, byli jste na jídle v jedný resturaci a pak jste jeli domů, no a dál to znám od policajtů. Syn projížděl křižovatku na zelenou, ale ten kretén si prej nevšiml, že tam blikla červená a narval to do vás. Do tvojí strany. Můžem bejt rádi, že jsme tě neztratili. Pásy ti zachránili život. Airbag by to nejspíš zvládl líp, ale bohužel ten zboku nevystřelil, takže sis zlomila pravou ruku, pavou nohu a máš porupanejch pár žeber, dala sis pořádnou pecku do hlavy, z toho otřes mozku a bolesti krku. Ještě nějaké informace toužíte vědět slečno? A promiň, že to neřikám jak se sluší a patří zarmoucen, ale mám radost, že seš vzhůru.“ Zazubí se na mě a já mám chuť ho praštit a obejmout najednou.
„A je tu ještě jeden dotázek. Něco mi chybí. Neměla bych mít něco na obličeji?“ Sáhnu si na kořen nosu. Sjedu po nosu a zastavím se u rtů. Všichni se pousmějou a Mary se pustí do vysvětlování.
„No to budou asi tvoje piercingy. Museli ti je vyndat, Zůstali ti jen mikrodermaly mezi prsama, jinak ti vyndali všechno. Snakebites, bridge i tongue.“ Vyjmenuje mi Mary a já se divím, že vím kde se kterej nachází.
„Sakra. Budu si to muset všechno napíchat.“ Zamyslím se a...je to divné, ale vůbec se nebojim.
„Popravdě sis to skoro všechno dělala sama.“ Objasní mi Zacky a já se jen usměju. Asi bych si teď nezvládla udělat piercing.
„V pohodě. Dík za objasnění. No...fakt, už jakžtakž vim kdo jsem já a kdo jste vy, i co mi chybí na obličeji...tak jdem domů?“ Rozhlídnu se a na třech obličejích se objeví pobavený úsměv.
„Rád bych si tě vzal domů lásko, ale doktor řikal, že si tu ještě pár dní poležíš. Zkusím to co nejvíc uspíšit jo. Budu se o tebe starat a na koncerty bude jezdit Mary.“ Mary vypadá jakoby chtěla něco říct, ale pak zavře pusu a nekomentuje to.
Moje rodina je u mě až do konce návštěvních hodin. Synovi bohužel nedovolí aby se mnou zůstal přes noc, když jsem ještě byla v komatu tak jim to nevadilo, ale teď už prý ví, že jsem v pohodě, tak to vydrží. Během dne jsem se dozvěděla celou historii našich vztahů, kdo jsou Matt, Valary, Jimmy, Leana, Johnny a Lacey, plus dalších pár lidí, které si už nepamatuju a další drobnosti. Když je čas loučení Mary se Zackym čekají na chodbě a Syn ještě sedí u mě.
„Já...chtěl bych tě políbit, ale nevim jestli můžu. Když si na mě nepamatuješ...nevim jestli ti nejsem odpornej.“ Kouká zase smutně. Páni jemu ten psí pohled fakt jde.
„Můžeš. Za dnešek jsem si toho vyslechla tolik, že tě beru jako součást života. Pokud si mě necháš i s errorem na mozku jsem pro pokračovat ve vztahu.“ Usměju se na něj a zase ho pohladím palcem u ruky po hřbetu té jeho. Syn se na mě pousměje, pak se zvedne a sklání se nade mnou. Naše rty se jemně dotknou, Syn se na mě trošku přimáčkne, ale pak ustoupí.
„Tak zatím ahoj zlato. Miluju tě.“ Poslední dvě slova zašeptá tak, že je sotva slyším.
„Měj se...já...tebe nejspíš taky.“ S těmito slovy Synyster skutečně odejde a já se ponořím do bezesného spánku.

Už je to tejden co jsem z nemocnice doma. Dohromady se „léčím“ čtnáct dní. Týden po mém probuzení jsem byla ještě v nemonici a teď jsem týden doma. Nesmím se moc hýbat, protože by mi mohly kosti špatně srůst, což byl pro Syna pokyn aby mě neustále opečovával ač má sám zlomenou ruku. Musim říct, že se do toho kluka fakt začínám zamilovávat. Jasně, milovala jsem ho předtím a pořád vnitřně cítím tu lásku, ale já, tak jak jsem teď, jako nepopsaná kniha, si ho začínám zamilovávat čím dál víc. Mary se Zackym jsou se mnou seč můžou a i zbytek kapely se o mě stará. Syn se mi snaží vrátit paměť pouštěním různých cédéček, videí, fotek a hlavně vyprávěním vzpomínek. Dneska jdeme na jejich koncert, prý taky pro osvěžení paměti. Takže se právě za Maryiny pomoci oblíkám. Když jsem poprvé spatřila svůj šatník, musím uznat, že jsem byla v šoku. Tolik extravagantních hadříků jsem ještě neviděla. Ale po jedné módní přehlídce, kterou jsem spáchala jsem si na to zvykla a nosim svoje oblečení ráda. Natáhnu na sebe teda svítivě modrý podvazek, na to černý plátěný kraťasy, na vrchní část těla si dám černé upnuté tílko s modrými cákanci. Syn mi vyprávěl jak jsem to triko tvořila. Docela sranda, prej jsem od modrý barvy zasrala celou koupelnu a nechtěla jsem to umejvat. Nakonec jsem to prej umyla, ale hemzů okolo jsem měla, že je to až nepublikovatelný.
Už jsem skoro hotová, ještě si pročísnu vlasy kartáčem a vyrážíme. Kluci už musí bejt na místě, takže jdeme kolem mého auta, které stojí před barákem. A stojí přesně tak jako když jsem ho dostala. Páni...vzpomínám si na svoje auto. Oznámím to Mary a ta se zazubí s tím, že je paráda, že se mi paměť začíná vracet. Včera jsem si vzpomněla na oslavu Silvestra, když Syn na počítači omylem otevřel fotku na které je s Michelle. Byl z toho dost skleslej, prej, že kdybych si na tohle nikdy nevzpomněla, tak by mu to nijak nevadilo. Nicméně jsem mu vysvětlila, že mě nezajímá co bylo předtím. Že teď je teď a řešit to už nebudu.
„Tak lez.“ Šťouchá do mě Mary když se soukám na přední sedadlo.
„No jo proboha.“ Zamručím a konečně dostanu svojí pravou nohu do auta. Bože sádry jsou tak nepraktický. Konečně jsem v taxíku, takže řekneme chlápkovi kam nás má hodit a už si frčíme ulicema velkoměsta.
„Tak jsme tu.“ Zahlaholí taxikář, zaplatíme mu cifru, kterou ukazuje jeho taxametr a Mary mi pomůže se doplazit do šatny ke klukům. Už mezi dveřma jim oznamuje, že jsem si vzpomněla na svý auto a Syn má takovou radost, že navzdory mým aspoň deseti kilům navíc co váží sádry, mě zvedne do výšky a točí se se mnou aspoň půl minuty. Nakonec mě přece jen postaví na zem, teda spíš posadí na gauč, a příprava, která by mu nejspíš jinak trvala aspoň deset minut má sfouknutou za dvě minuty. Po čtvrt hodině vleze do šatny jejich manažer, řekne, že pět minut do začátku, takže se zvedneme a jdeme si s Mary dřepnout k reprákům. Koncert začne skutečně jen o pár minut později. Jako první jsou slyšet tóny Beast and The Harlot, potom Critical Acclaim, Walk, Fight, Unholy Confessions a další a další písničky. Vybavuju si jejich názvy i když mi je Syn nepouštěl. I to je určitě pokrok.
Když začne hrát Little Piece of Heaven nějaká kontrolka v mé hlavě blikne a mě najednou hlavou projede jako blesk vzpomínka na den před rokem a třemi týdny. Neboli den kdy jsme se se Synem seznámili a začli spolu chodit. Když mají kluci pauzu mezi písničkama, tak si k sobě Syna zavolám a tu novinu mu oznámím. Vypadá, že se snad štěstím roztancuje. Je to prostě brouček:).
Po koncertě jdeme ještě do baru abych mohla hodit řeč i se zbytkem kapely. Nějak na to nebyl čas. Kecám asi půl hodiny s Mattem a nejasně si začínám uvědomovat jakej vztah k němu mám. Prostě férovej chlap, kterej dělá přesně co chce, je s ním sranda a jeho skoro manželka je těhotná. Jsme pozvaní na křtiny. Nemám v hlavě vzpomínky na Matta, ale pocity naprosto jasný. Nakonec se něco málo po půlnoci rozloučíme a my se Synem jedeme domů. Doma mi pomůže se osprchovat a jdeme spát. Hrozně mě štve, že spolu nemůžeme spát, Syn sice říká, že mu to neva, ale vidím jeho zmučenej pohled když mi pomáhá se sprchováním, dotýká se mě, ale ví, že víc nemůže. Sice by to s tou sádrou asi nějak šlo, ale hodně blbě. Nejspíš bych ho u toho furt mlátila. Dohodli jsme se, že počkáme aspoň, než budu mít dole sádru z nohy. S rukama už to pak nějak půjde. Snad, no a sádru mi budou sundavat za dva týdny. Nebyla to nijak vážná zlomenina, horší je ta ruka. Tu mám zlomenou nadvakrát. Pažní kost a ještě předloktí.
„Tak dobrou noc princezno moje.“ Zašeptá Syn když ležíme vedle sebe, tělo na tělo. Prohnutí naprosto stejně, Syn má zdravou ruku na mém boku, zafačovanou pracku má pod hlavou.
„Dobrou ty můj černej princi v černym BMW.“ Usměju se pro sebe. Ráda bych ho taky objala, bohužel mi to moje ruka nedovoluje.

Bože. Nikdo si nedokáže představit jak strašně otravný je mít zlomenou ruku a nohu. Kromě toho, že se tou rukou nedokážete ani podrbat na zadku nemůžete ani dělat jiný věci. Například psát něco na počítači je skoro nadlidský výkon, když k tomu používáte jen jednu ruku, takže počítač je momentálně mimo hru. Jediné pozitivum je, že dneska mi mají sundavat sádru z nohy. Budu moct aspoň chodit, zato ruku v gypsu si užiju ještě po další dva měsíce. Aspoň, že to není moje hlavní ruka. Jsem levačka, takže psát, kreslit a podobně můžu. Teda pokud se mi nějak povede držet papír na místě. Což dělám většinou tak, že mi ho Syn přilepí. Malování mě teď baví fakt extrémně. Pomalu si začínám vzpomínat i na střední školu. Sem tam záblesky a nějaké úplně čisté vzpomínky, které by pro člověka co nemá ztrátu paměti byli jen nepodstatné úseky jeho života, ale pro mě jsou klíčové, protože se od nich pak odvíjí víc jiných příběhů. Taky jsem se ponořila do čtení. Jasně, četla jsem i dřív, i teď, ale nebylo zas tolik času, taže během těch tří týdnů co jsem doma a když se mnou není Syn jsem přečetla už aspoň pět knížek.
„Už jsi vzhůru?“ Ptá se s úsměvem Syn, když vejde do dveří ložnice v trenkách.
„Jo, jo. Vzbudila jsem se před půl minutou.“ Ujistím ho a snažim se si sednout. Jde to blbě. Syn okamžitě přiskočí a pomáhá mi.
„Děkuju.“ Usměju se na něj a dostanu pusu.
„Tak co máme dneska na programu princezno?“ Kouknou na mě zpoza hustých řas Synovi hnědé oči.
„Pokud je mi známo pane Gates, tak ve tři, což je za pět hodin máme být u doktora na sundání sádry, ale pět hodin je fůra času. Tak co si pustit nějakej film.“ Zazubím se na něj. Syn jen kývne, popadne mě do náruče a nese mě do obýváku jako bych nic nevážila.
„Co děláš???“ Divím se.
„Nesu si tě do obýváku. Trvá ti hrozně dlouho se tam doplazit.“ Zakření se Syn a opatrně mě položí na gauč. Pak se přesune ke svojí skříni s DVD a začne se tam přehrabovat. Neuvěřitelný, že někdo (Zacky) může mít větší sbírku. Už jsem u něj doma byla a vzpomněla jsem si tam na ráno po Silvestru. Na ty hnusný pocity a podobně. Vzpomněla jsem si i na Johnnyho. Na jeho vtípky a hlášky. Jak má věčně nějaký poznámky a jak je mile cáklej, taky jsem si vzpomněla na Val, Leanu, Lacey, Mary, Jasona, Dannyho a MissHell. Z mého blízkého okolí si můj mozek jen pořád nemůže vybavit Syna a Zackyho. Jasně, už vím, že v mém životě mají oba své určitě místo, ale pamatuju si na ně jen v některých vzpomínách. S ostatními jsou ty vzpomínky všechny a ostré. Vzpomínám na téměř celý svůj život.
„Tak co si pustíme?“
„Co jsme ještě neviděli? Sweeney Todd?“ Navrhnu. Ten film jsem prej viděla už milionkrát, ale nepamatuju si ho. Jen co ho Syn strčí do přehrávače a rozezní se první tóny si vzpomenu. Ale nechám to být a v klidu si vychutnávám démonického holiče z Fleet Street v Synově náručí. Když dokoukáme Sweeney Todda hodíme tam ještě Kokain a pak se jdeme oblíkat. Syn mi pomůže natáhnout si červené kraťasy a tílko a můžeme razit. Je sice skoro prosinec, ale tady v Kalifornii je pořád teplo. Samozřejmě si sebou vezmu rovnou i druhou botu a nasedneme do Synova nového auta. Samozřejmě, že Mercedes je odepsanej. Putoval rovnou do šroťáku. Celá pravá strana byla jen kupa pomačkanýho plechu a nespravil by to ani Rumburak s kouzelnym prstenem, takže si Syn pořídil nejnovější model BMW.
Do nemocnie dojedeme přesně. Díkybohu tu není ani moc lidí, takže čekáme jen deset minut, než nás přijmou. Doktor vezme cosi co mi připadá jako cirkulárka a sádru rozřízne po celé délce. Zpod sádry se vyvalí odporný zápach až já i Syn nakrčíme nos, ale doktor nás ujistí, že to je normální. Když mi sádru úplně odstraní málem svojí nohu nepoznám. Je tak odporně bílá a hubená oproti té druhé. Zkusmo se postavím, ale hned si zase sednu. Děsně to bolí.
„No, budete muset trénovat slečno. Za normálních okolností bychom vám dali ještě berle, ale vzhledem k vaší zlomené ruce to nebude možné. Takže dostanete jednu a bude vám muset někdo pomáhat. Jinak to nevidím, ale nebojte, za pár dní to bude lepší a za měsíc ani nebudete vědět, že jste měla zlomenou nohu. Teď vám ještě uděláme rentgeny a pak můžete jít.“ Ujistí mě doktor, takže s ním za doprovodu mého přítele dojdu ještě do jedné místnosti a nechám si zrentgenovat nohu, ruku a hlavu. Hlavu už jen ze zvyku. Těch snímků mám tolik, že bych si jima mohla vytapetovat pokoj na koleji. Doktor usoudí, že je všechno v pohodě. Popřeje mi hezký zbytek léčení s tím, že se za dva týdny uvidíme na kontrole a měsíc na to na sundání sádry z ruky, a jdeme se Synem do auta.
„A teď zábava.“ Zazubím se v autě. Syn na mě nechápavě koukne, a já mu vysvětlím o co jde. Objednala jsem se totiž do studia Slaughter, který zná prej z doslechu a taky jsem tam brala Syna na piercing jazyku, na piercingy. Fakt si je musím nechat udělat znova. Nemůžu si pomoct, ale necítím se jako já, když nemám v puse kov. Syn se netváří zrovna nadšeně. Ne, že by mu moje piercingy vadili, ale řikal, že si na mě už zvykl bez nich a přijde mu divný až je zas budu mít.
„Ahoj.“ Pozdravím slečnu mezi dveřma. Propíchaná všude kam je jen vidět.
„Nazdárek. Proboha, kams dala pierci? Já myslela, že si jdeš pro něco novýho a ne vyndat mikrodermály.“ Děsí se holčina.
„Jdu. Víš já jsem měla autonehodu a museli mi všechno krom mikrodermálů vyndat, tak si jdu nechat udělat díry znova. Ale jen bridge a jazyk. Zbytek prej zvládnu sama.“ Zazubím se na ní.
„No to bys měla. Vždyť víš jak excelentně jsi píchla jazyk svýmu příteli a počkej autonehodu? A seš v pohodě? Koukám zlomená ruka, tak to není tak hrozný ne?“ Koukne na Syna, kterému sádru sundali předevčírem.
„No, neodnesla to jen ruka. Jedu ze sundání sádry na noze a taky jsem měla otřes mozku a ztrátu paměti. Pořád si nepamatuju všechno. Třeba upřímně nevím, že tě znám.“ Kouknu smutně a stydně.
„Aha, no tak já jsem Nelly. A ty máš sakra dobrou budoucnost v oblasti piercingů.“ Mrkne na mě a vede mě ke křeslu. Usadím se do něj a čekám až si připravý nádobíčko.
„Fajn, tak první uděláme ten nos jo. Chceš to tak jaks to měla?“ Jen kývnu a ona si nasadí rukavice. Vyměřený to mám už z Čech, kdy mi dělali bridge poprvý, takže Nelly jen probodne kůži ve stejných místech. Když mi jehla projede tkání tak cítím naprosto příšernou bolest a vzpomenu si při tom na všechny svoje piercingy, včetně korzetu co jsem měla na Hell Party. Zvláštní jak může bolest člověku připomenout tohle. Ale není to nepříjemná bolest. Je to pro mě nádherná bolest. Jako když si labužnicky ponoříte prst do horkého vosku. Bolí to tak nějak hezky.
„Páni. Díky, právě jsem si vzpomněla na všechny svoje piercingy.“ Zazubím se šťastně a Synovi se rozsvítí oči. Vidím na něm, že by mě nejradši objal, ale momentálně mám v kořeni nosu nacpanou pěkně tlustou jehlu, takže to radši nechá na pozdějc. Nel mi trubičkou protáhne naušnici a zašroubuje jí. Paráda, tak to bysme měli první piercing. Další přijde na řadu jazyk a Nelly mě poprosí jestli bych jí držela kleště. Když je chytám cítím se tak nějak povědomě. Jakobych to dělala už tisíckrát. A taky, že dělala. Když se jehla setká s chuťovými pohárky na mém jazyku a prudce je probodne následují další vzpomínky, které se vyderou na povrch. Máma, Matěj, Jakub, Petra, Míra, Tereza, Synyster, všichni lidi, kterým jsem kdy něco propíchla. Nejjasněji si vybavuju Synystera, kterému jsem poprvé a prozatím naposledy propíchla jazyk. Mám co dělat aby se mi ústa neroztáhla do širokého úsměvu. Jen co mám ale naušnici na svém místě (páni, přijde mi to tak přirozený) a vypláchnu si pusu dezinfekcí musím to Synovi i Nel oznámit.
„No vidíš to. To by bylo blbý, kdyby se tvoje umění skutečně vytratilo,“ směje se Nelly „a předpokládám, že jsi zapomněla i nabídku, kterou jsem ti dala, takže opakuju, že když budeš shánět místo jako piercerka, určitě se ozvi. Rádi tě přijmeme, protože máš vážně talent, děvče.“ Usměje se na mě povzbudivě a pak mi ukazováčkem přejede přes rty. Chvíli nechápu co dělá, než promluví.
„Jsou tak prázdný. Vážně je nechceš propíchnout?“ Kouká na mě prosebně. No jo, chápu jí. Taky jí dělá potěšení trýznit někoho tím, že do něj vráží jehly. Pro mě by asi nejideálnější povolání bylo dělat akupunkturu.
„A víš, že asi jo? Sice vim, že mě bude mrzet, že jsem si je neudělala sama, ale nějak to přežiju. Tak do toho.“ Povzbudím ji. Měsíc a půl bez chladného kovu na svých rtech nevydržím. Nelly teda připraví dalších pět jehel a postupně mi propíchá rty (na obou stranách). Když slízám z křesla málem nemůžu ani mluvit. Piercingy mi nikdy moc nenatýkaly, ale taky jsem si nedělala čtyři najednou. Syn zaplatí padesát dolarů a já se zaseknu v půli kroku. No moment, to je sakra málo. Když na to poukážu Nelly se jen zazubí a mávne rukou.
„Hele máme denně tolik zákazníků, že to nestojí za řeč. Můžu si dovolit udělat ti čtyři piercingy zadáčo. Jen jsem si naúčtovala deset dolarů za ty jehly. A navíc pořád doufám v to, že se časem připojíš do našeho týmu.“ Usměje se znova a já už teď vím, že jednoho dne ano. Že tu budu pracovat. Jen se usměju se vyrážíme se Synem zpátky k autu.
„Tak? Spokojená?“ Jen kývnu, fakt to docela bolí když mluvím. Syn se ke mně nakloní, ale já se k němu otočím tváří.
„Sorry lásko, ale to by mě asi zabilo.“ Zamumlám a doufám, že tomu rozuměl. Syn se usměje a vezme zavděk mou tváří.
„No. Jsem na tebe večer zvědavej princezno. Slíbilas mi sex jen co ti sundaj sádru z nohy, tu už máš dole, ale nemůžeme se líbat ani jiné orální práce.“ Usmívá se.
„No moment. Já nemůžu dělat orální práce. O tobě nikdo nemluvil.“ Vrátím mu to a snažím se usmát i když to nepříjemně táhne.
„No jo.“ Protočí oči Syn a pohladí mě po rameni, pokračuje po zádech a skončí až na mém zadku.
„Sakra. To jsem neměl dělat.“ Zabručí můj miláček s pohledem upřeným do míst kde má poklopec na kalhotech. Vážně mám co dělat abych se nezačala smát na plnou pusu, protože to by mi rty asi roztrhlo.
„Neboj. Nějak to zvládnem i bez mojí pusy.“ Usměju se na něj a chci ho políbit, ale jen co se dotknu rty jeho tváře a trochu přitlačím abych mu ukázala, že i já jsem nedočkavá stáhnu se, protože to zabolí.
Jen co dojedeme domů dám si panáka abych propláchla piercing. Je to nejlepší dezinfekce a čím víc procent alkoholu tim líp:D takže absinth je přesně to pravé. Dám si ještě jednoho panáka a jdu k Synovi, který zmizel v koupelně a napouští vanu.
„Ne, že bych se na vás netěšil holky moje, ale napřed si dej prosim koupel lásko. Ta tvoje noha fakt smrdí.“ Zasměje se Syn a sám si sundavá tričko a kalhoty. Sakra, nejradši bych si to s ním rozdala hned, ale tah z mé nohy je fakt děsný. Takže si vlezu do vany, chvíli se se Synem mazlíme. Nakonec ho pošlu do pryč, protože si potřebuju zmíněnou nohu i oholit. To víte měsíc v sádře je znát. Když jsem konečně čisťoučká a voňavoučká, až na mojí sádru na ruce, na které se, tak jako na mé již odstraněné sádře, skví nádherný obrázek, který mi na sádru nakreslil Zacky, během jednoho nudného dne v nemocnici, zavolám na Syna, který mi pomůže vylést a osušit se. Oblíkat se nemá cenu a navíc Syn na sobě taky nic nemá. Takže se odporoučíme do postele. Fakt bych si ho nejradši dala tam kde jsme se nacházeli. Na studené podleze, nebo opřená o zeď, ale momentálně bylo moje tělo tak trošku jako počítač napadený virem, tedy né úplně funkční, takže jsme to těch deset kroků vydrželi, ale jen co jsme se ocitli na posteli Synovi hladové rty se přisály k mému krku a sjížděli pořád dolů, dolů, dolů. I jeho ruce se mě dotýkali všude po těle. Nakonec jsem se skutečně dočkala a naše těla se spojila jakoby v jedno a během několika krátkých okamžiků jsme oba splynuli v křečích orgasmu.
„Promiň, že jsem byl tak rychle.“ Omlouvá se mi Syn o několik minut později, když už jen ležíme vedle sebe. Já přitisknutá tváří k jeho krku, nasávajíc jeho nádhernou vůni a užívajíc si každý okamžik kdy je se mnou. Syn vedle mě leží téměř nehybně. Jen mě levou, už osvobozenou rukou, hladí ve vlasech, natáčí si je na prst, čechrá je a prohrabává.
„Ale jdi. Mě to neva. Naprosto tě chápu. Vzhledem k tomu, že jsme spolu víc než měsíc nespali a předpokládám, žes mi byl věrnej, tak mi to je jedno jak rychle jsi byl. Mě to taky netrvalo dlouho.“ Zazubím se.
„To si kurva piš, že jsem ti byl věrnej“ tváří se naoko naštvaně můj partner a já si ho okamžitě usmiřuju jemným polibkem na krk. Ať už mám ty piercingy zahojený.
Nakonec v posteli zůstaneme až do večera. Střídavě si povídáme, nebo se mazlíme, což pokaždé končí sexem. Syn se mi přizná, že se snažil co nejmíň masturbovat, takže překonáme náš dosavadní rekord, který činil čtyři čísla za noc a dotáhneme to na šest. Zvláštní, ale tahle nepatrná zmínka, kterou mi Syn poskytne způsobí, že se mi vybaví veškeré vzpomínky na něj a oslavíme to jak jinak, než dalším krásným milováním.. Po další hodině, kdy odpočíváme a já se pak dotknu Synova krku špičkou svého jazyku, mi ohlásí, že už zase může, ale já jsem už totálně vyšťavená, takže jen zasténám, že už nechci, otočím se k němu zády a chystám se spát. Ale jelikož ležím na pochroumané ruce, tak se zase otočím k němu, zasádrovanou ruku mu hodím kolem pasu, tak jako mojí už voňavou, oholenou, ale stále moc hubenou a bílou nohu. On si mě přitáhne blíž a během chvíle spíme.

THE END