Řekni mojí holčiče, že jí miluju

Ležela jsem na posteli a dívala se oknem na zahradu jak si malá hraje se psem. Dívala se na ni. Na můj zázrak a nejkrásnější dar co mi mohl život dát. Její kudrnaté vlásky čechral vítr. Sotva se držela na nožičkách v té hrbolaté trávě. Naučila se chodit když jí bylo 10 měsíců a když je to už 3 měsíce zpátky tráva jí dělá pořád problémy. Je tak roztomilá když se zadkem jako Ferda mravenec pobíhá za štěnětem co dostala k narozeninám.
Bylo mi zle strašně zle. Zvracela jsem skoro pořád a kruté bolesti celého těla neustávali ani po lecích které mi předepsal lékař. Neudržela jsem ani sklenku s vodou. Nemohla jsem ani plakat, na to jsem prostě neměla sílu. Nemohla jsem ani pochovat vlastní dítě. Když stála u postele a natahovala ke mně ručičky a plakala a já ji nemohla vzít k sobě. Tolik jsem chtěla, ale nešlo to. Snažila se za mnou vyškrabat a já jí pomáhala očima, ale nestačilo to. Vždycky večer přišel Jirka a podal mi ji do postele. Ona se ke mně tiskla a tulula jako by to bylo naposled.

Dny ubíhali tak rychle. Už ze mě nezbylo skorem nic. Každý nádech bolel jako bodnutí nože a ani opiáty už neutišily tu strašnou bolest. Bylo krásné odpoledne a Adélka běhala po pokoji a hrála si s plyšáky. Jiří seděl u mojí postele a držel mě za ruku. Nebyl to už ten stejný muž, kterého jsem si brala. Ustaraný utrápený seděl tam a bál se o každou vteřinu, kterou jsme měli pro sebe my tři. „Jsem tvoje holčička?“ zeptala jsem se jako dřív, když jsme spolu chodili. „to víš, že jsi“ usmál se. „Miluješ mě?“ ptala jsem se a hlas se mi třásl. „Miluju tě“ rozplakal se. „Neplač“ povídám. Podívala jsem se na naší holčičku a neubránila se slzám. Zase se pokoušela vylézt za mnou do postele. „Já tě moc miluju, víš? Řekni mojí holčičce, že jí miluju…“ Zavřela jsem oči.

Už jsem neviděla její radostný úsměv. Ona to dokázala. Konečně se dostala ke mně a přesto jsem byla tak daleko. Jako by chápala, co se stalo položila si hlavičku na polštář vedle mojí a hladila mě po vlasech. „Máma, máma“ volala. „Maminka nám umřela, Adélko.“ Zašeptal mezi vzlyky Jirka a sevřel tu ruku bez života.
Ten večer ukládal Adélku do její postýlky a s bolestí v srdci jí říkal poslední větu svojí ženy. Trhalo mu to srdce na kusy a chtělo se mu umřít s ní. Věděl ale že pro jejich dceru musí žít. „Maminka tě miluje…“ Každý den kdy ukládal svou dceru ke spaní ji říkal, že ji maminka miluje. Nikdy nezapomněl.