Sluníčko

Byl to...
Byl to sotva měsíc, kdy bezmála sedmnáctileté Aleně zemřel otec při autonehodě. Den D jejího života, i když tragický. Pátého května.
Po příjezdu záchranářů otec zdánlivě ještě několik desítek minut bojoval s nespatřitelným zlodějem, který mu nakonec v Masarykově nemocnici ukradl duši snílka.
Ten večer, kdy Aleninu bratrovi zavolali, co se stalo, propadla bláznivému, snad hysterickému smíchu. V tu chvíli si nedokázala připustit, že je z ní sirotek...
Až jedenáctého května, oblečena do černého, si dívka uvědomila, že jí chybí nejdůležitější člověk jejího dosavadního života. A když potom za zpěvu Johna Denvera viděla sestupovat černou rakev pod tíhou květin a věnců, ucítila vzadu na horním patře tlak smutku bezmocných, který jiným vháněl do očí slzy. Jí ne. Neplakala.
...so kiss me and smile for me...
Až tato slova jí na chvíli rozmazala pohled a nedovolila promluvit při přáních upřímné soustrasti. Stála v davu. V davu, který jí s lítostí podával ruce. Bratranec kývnul hlavou ve vzájemném pohledu plném porozumnění. V duši mu děkovala, nezmohla se však na víc.

Bratr ji odvezl domů. Neviděl tu bolest uvnitř ní. Nemohl pochopit, jak moc jí to ublížilo. Viděl ji jako dříve, jen na chvíli truchlící pro milovaného člověka.

Byli dost staří na to, aby mohli zůstat spolu, bez náhradní péče. Marek pracoval v truhlářské dílně a společně se sirotčím důchodem měli dostatek prostředků pro život v malém bytě.

Nikdy nepotřebovala partnera, dokázala být šťatná, když byli spokojení všichni kolem. Měla pár kamarádů, kluků, které měla více ráda, ale nikdy neudělala krok vpřed, přes čáru přátelství.
S o tři roky starším Honzou se znali jen letmo, ale okouzlil ji a nepřestával ji překvapovat. Obdivovala ho. Měla radost, když s ním mohla mluvit, vždy ji to vytrhlo z letargie způsobené ztrátou otce.
V těch chvílích ji bratr mohl zahlédnout s úsměvem na rtech. Jen tehdy se na ni však díval, proto netušil, že není vše tak úplně v pořádku.
A Honza jí sliboval, jak společně odjedou do Rumunska, do země hraběte Drákuly, stvořené pro ně dva, kteří vzhlíželi ke krásám tohoto kraje stejně, jako k tajuplnému příběhu upíra. Alenka mu se svou naivitou malé holčičky věřila. Doufala, že jí to pomůže, že snad zapomene, jak moc ji ničí prázdnota ve chvílích, které by trávila s otcem.

Čtvrtek jako každý jiný, však připsal se na seznam nezapomenutelných dní mladé dívky podobně, jako pátý květen.
Prý ať přijede, že zajdou do kavárny...
Alena věděla, co chce. Potřebovala se jen ukrýt v náruči člověka, jenž by ji dokázal ochránit. V iluzi, že Honza jím může být, sebrala pár věcí a odjela za ním. Markovi řekla, že jde s přáteli a slíbila, že se ještě večer vrátí.

Po pár sklenkách vína se trochu rozpovídala. O svých snech, plánech. Byla po tátovi skrytý bohém, věřila v nemožné, chtěla dobýt svět svým uměním. Nepřipouštěla možnost neúspěchu, nepochopení.
Honza se ji ale nesnažil pochopit. Nebo to nedokázal. S úsměvem jí dolil vína a nechal ji pokračovat v monologu.
Políbil ji, když umlkla, a ona nevzdorovala. Ještě odpoledne si byla jistá, co mu dovolí a co ne. Teď už se nechtěla bránit...

Vše se seběhlo rychle, v záblescích.
Park...lavička...neúprosný vítr...jeho vůně...dlouhý horký polibek...pár slov, kterým nerozumněla...zaseknutý zip...kondom, který se pokoušela rozbalit...bolest?...okamžik zapomnění...

Věděla, co se stalo. Najednou pocítila ještě větší prázdnotu, než dřív.
...I'm leaving on a jet plane...
Tiše zněla slova otcovy oblíbené písně. Seděla na lavičce jen s jeho vůní ve vlasech. Nevěděla, co dělat, v hlavě měla neurčito, jediný tenký proud myšlenek ostře procházel bílou mlhou.
Vzala telefon a zavolala Markovi. Bylo dlouho po půlnoci, když ji bratr posadil do staré felicie a cestou domů jí vyčítal, co provedla. Cítila mnohem větší vinu. Lítost, že ho zklamala. Řekla mu, že se s přáteli opila a usnula na lavičce. Všichni zatím zmizeli. Na víc se neptal, tohle mu stačilo. Ani on nechtěl naslouchat.


Bloudí ulicemi, zahleděná do minulosti, nevnímá svět kolem sebe. Doma s naučeným úsměvem uvaří, uklidí...nemluví příliš, stejně jako dřív.
Honzu od té noci neviděla. Ne jinde než ve vzpomínkách.
Cítí...cítí tupou bolest, ztrátu po ztrátě. Lásku a nenávist. Ale ve skutečnosti z toho necítí nic.


Úspěšně dokončila další ročník gymnázia. Bez problémů, bez ohledu na to, že nemá otce. Že k tomu ztratila kus sebe. Bez poznatelné změny, nikdo by nemohl říci, že se něco stalo. Alena sama si to však uvědomovala.
Přesto se svým naivním způsobem opět začala radovat ze života. Dívala se do slunce a v noci chodila po hvězdách. Když žádné neviděla, kreslila za svitu lampy obrázky. Sluníčka rukou dítěte.
Vzala hromadu papírů a progressky a kreslila.
Jedno jako druhé, a přece nikdy stejné.
Byly jich desítky, stovky. Žlutých kotoučů s oranžovými paprsky, kulatýma, jasně modrýma očima a ruměnci v koutcích rozesmátých úst.
Třetího července, v den jejích sedmnáctých narozenin, posbírala všechny kresby do tátova starého batohu a obešla každý dům v Chlumci a okolí.

Pro každého jeden úsměv.
Pro každého kousek štěstí.
Pro každého srdce snílka.
Pro každého...
SLUNÍČKO