Zlo

Monotónní, huhlavý projev neznámé osoby mě uspává. Snažím se udržet unavené oči otevřené, ale stojí mne to mnoho sil a tak dochází k nevyhnutelnému. Usínám.
Obtloustlá postava muže se přede mnou groteskně kývá, mává rukama a cosi mi vysvětluje. Avšak nevnímám ho. Začíná se ztrácet v temnotě, až ho tma nakonec úplně pohltí.
Ocitám se sama v té nekonečné nicotě, jež mě obklopuje a svírá stejně jako svěrák železo. Není zde levo ani pravo. Cesta v před či zpět. Je tu jen to nic.
Vykřiknu. Hlas kdesi zmizel, zanikl. Není tu. Ale i přesto je. Slyším ho, ač nezní.
Kde to jsem? Kam jsem se to dostala? Ptám se. Odpovědi však nejsou.
Jsem tu uvězněna stejně jako zvěř v kleci, ale ona alespoň ví kde je. Já ne! Obklopuje mne jen temnota spánku.
Světlo. Záře pocházející z této tmy mě oslepuje. Vidím jen to světlo, jež mě bolestivě bodá do očí. Cloním si je.
Z ničeho nic ostrost světla polevuje, až se ustálí na „normální“ hladině snesitelnosti. Rozhlížím se.
Svěže zelená, rozkvetlá louka při zapadajícím slunci vypadá báječně. Červánky zbarvující nebe o ruda, halí vršky stromů do hedvábného šátku.
Rostlé stromy působý ponuře. Listy už nerostou na větvích, ale nešťastně leží na chladné zemi.
Nechápu proč tu jsem. Chci pryč. Nelíbí se mi tu, ale cosi mi říká, že jsem tu již byla.
Bedlivěji prohlížím kraj v němž se nacházím. Něco přehlížím. Znovu a znovu zkoumám každičký centimetr.
Ne!
Hledím do tváře mladého muže a zuřivě se s ním hádám. Nevím už o čem a ani to není podstatné. Nezáleží na tom.
Tento „rozhovor“ probíhá jen za jedním jediným účelem.
Připravil mne již o vše a já to nehodlám nechat jen tak. Za pasem mám dýku s vyřezávanou, dřevěnou rukojetí spícího hada.
Prudce, bez jakéhokoliv náznaku varování, jsem mu ji bodla přímo do hrudníku. Jak se vnořovala skrz kůži do plic bylo slyšet děsivé křupání chrupavek. Ostrá, hladká čepel se však zasekla o tvrdou kost do níž se zaryla. Škubla jsem vší silou a vysvobodila ji, ne však na dlouho. Během pouhého zlomku vteřiny jsem ji navrátila zpět a protrhla mu plíce.
Vyděšené oči, upřené na ne, se mi vryly hluboko do paměti a děsí mne v těch nejhorších nočních můrách.
Tělo bez duše ladně padá k zemi. Lesklá dýka poskvrněna temnou krví mi vyklouzla ze zatlé pěsti a zabodla se do rašelinové půdy vedle něj.
Proč se mi zdá zrovna o téhle vzpomínce? Té nejhorší ze všech. Mám přece jiné a mnohem krásnější. Čím jsem si to zasloužila? Čím…?
Není to však všechno.
Tělo mizí, a je nahrazeno asi tuctem lidí. Několik postarších občanů s nenávistí vrytou do svraštělé tváře na mne hledí.
Co chtějí? Ať jdou pryč!
Mluví na mne, ale já je nevnímám. Nezáleží na tom co říkají, stejně mi není pomoci.
Zhrozila jsem se. Všechno do sebe zapadlo.
Krajina se i s lidmi rozplynula. Opět jsem se ocitla v temnotě. Ale teď je jiná. Je to nekonečná prostor, ve kterém jsem uvězněna stejně jako tisíce dalších duší.
Ječím, křičím o pomoc, sténám, žebrám o milost. Trpím bolestí, kterou je toto ďábelské peklo plné. Utrpení čiší z prázdnoty. Jsem sevřena ve vlastních, krutých vzpomínkách, ale nejen svých. Prožívám i cizí. Přivlastňuji si je. Umírám tisícerou smrtí. Rodím se a opět umírám.
Nikdy nenajdu vytoužený mír ve věčném odpočinku. Za spáchané zlo budu trpět navždy. Do skonání světa.