Vzpomínáš? Ne, zapomínám!

Neviděla sebe,
viděla snad někoho cizího?
cizí holku...
Byla snad o pár roků starší,
zdála se být rozumná.
to podle očí..!
Ale ty oči...
Stála tam bez usměvu,
vlasy měla sepnutý sponkou,
na sobě klučičí trenýrky
a..
a svetr.
Určitě nebyl její,
nehodil se k ní,
ale určitě ho měla ráda!
I přesto byl na ní jak přirostlý,
jak na stromě listy.
Byla smutná..
v očích hvězdičky,
matný hvězdičky bez naděje,
kterou snad před lety ztratila.
Leta zkušeností s věcí.
Kterou ji naučil...
v očích zrada?
Snad někoho blízkého?
Někoho milovaného? někoho, za koho stojí plakat?
Plakat až do samýho rána? Plakat a nezastavit se?
Tolik otázek, na žádnou neznám odpověď.
Nenapadá mě nikdo!
Nikdo takový, pro koho bych plakala až do rána.
Jeden člověk by tu možná byl, ale tohle by mi nikdy neudělal..
NIKDY!
.......
Plácám tu o sobě.. ale najednou..odraz zmizel...
zbyl jen stín.. pouhý stín.. smutný stín...
Pláčeš?
ptám se jak malé děcko.
Umírám..
Znažila jsem se vše změnit, ale už to nešlo.
V hlavě mi zůstaly jen vzpomínky..
Na tvoji ségru a na něho..
TOHO, koho jsem tak milovala...