Věčný život

1.kapitola:-Ta bolest

Bylo to nesnesitelné. Jako by mě někdo polil benzínem, zapálil a nechal mě pohltit ohněm. Chtěla jsem křičet. Věděla jsem ale, že když to udělám, bude Edward trpět taky. Jako bysme byli něčím propojeni. Jakoby jsme trpěli oba dva, když měl trpět jen jeden. Tenkrát ve Volteře jsem trpěla s ním, když ho Jane mučila pouhými myšlenkami. Ten obraz mi opět vytanul na mysli. Já,shrbená za Edwardem, pevně ho držíc za ruku, stěží se ovládajíc, abych nekřičela. Pak ho Jane zavolala k sobě a pouhými myšlenkami ho mučila. A i když jsem nebyla-upír, trpěla jsem snad stejně jako on. Tohle bylo jiné. On by to prožíval víc. Když jsem jen trochu vykřikla bolestí, slyšela jsem, že se začal klepat. Brečel. Dával si za vinu, že mi tohle musel udělat. Ale já chtěla. Chtěla jsem s ním být navěky. A trocha bolesti...
Trochu víc bolesti. Auuu!!!
To je nesnesitelné! Znovu jsem slabě zasténala bolestí. Pohlcena ohněm. Jed, který mě spaluje. Ale zároveň mi umožní být s ním navěky.
Do pokoje přitančila Alice. Tedy podle chůze jsem si myslela, že je to Alice.
,,Za patnáct minut bude po všem, Edwarde."
Patnáct minut? Jak dlouho bylo tohle?
,,Musel jsem udělat něco špatně" Vyčítal si Edward. Snad už potisící.
,,Neudělal jsi nic špatně! Udělal jsi, co jsi mohl! A přestaň se laskavě obviňovat!"
,,Ale ona křičela! Bolestí-jsem taková zrů-"
,,Přestaň!", napomenula ho rázně Alice.
,,Ty jsi taky křičel, když tě Carlisle měnil v upíra!"
Byla jsem vděčná, že mu to Alice řekla. Já jsem se rozhodla, že budu zticha, dokud nebude po všem. Nedokázala bych mluvit bez bolestných výkřiků, které mi upíří jed působil. A nechtěla jsem, aby trpěl i Edward.
Alice ještě řekla, že za chvíli přijde Carlisle domů, a že ho přesvědčí o tom, že udělal všechno správně.
Odtančila z pokoje a Edward znovu bezmocně zavzdychal.
Počítala jsem si poslední údery svého srdce. Muselo to být víc, jak patnáct minut. Prostě muselo. A pak jsem na krku ucítila něco jiného. Ne oheň, který v mém těle likviduje všechny moje vnitřní orgány a připravuje mě tak na dlouhou cestu na nesmrtelnost, ale něco jako jehlu.
Ano byla to jehla!
,,Ne! Jehlu nééé-"
Poslední slova. Pak nebylo nic. Žádná bolest. A už jsem nic neslyšela.
,,Co to...?"
,,Bello, jak je ti?"
Edward stál tiše vedle mě a držel mě za ruku.
,,D-dobře."
Carlisle se na Edwarda podíval zvláštním způsobem.
,,Stalo se něco?" Začínala se mě zmocňovat panika.
,,Ne, lásko. Nic se nestalo. Jen jsme si říkali, proč jsi neodpovídala, když jsem na tebe mluvil, ptal se tě, jak ti je a-
,,To ten morfin. Musel působit i na ústní svalstvo." Zalhala jsem. Nechtěla jsem, aby věděl, že trpím. Tedy že jsem trpěla.
,,Nic jsem necítila", zalhala jsem znovu, když jsem viděla, že se Edward po první lži trochu uvolnil.
,,Musíš mít žízeň! Pojď na lov." Ta slova mi zněla nějak divně.
,Pojď na lov', mumlala jsem si pro sebe. Zní to divně. Pojď na lov, ne pojď, navečeříme se.
,,Co?" Smál se Edward.
,,Nic. Já jen tak pro sebe."
A tak jsme šli na první lov.