PRO NÍ...

Přišla za mnou...snad ze zoufalství ji samotné, snad pro radu...Zničené klubíčko neštěstí a já ji nedokázal pomoc. Jen jsem tam stál a koukal se na ní. Uvnitř hledal nějaké slova útěchy – žádné jsem nenacházel. Aspoň ji obejmout – ani k tomu jsem se neměl.

Tak jsem tam stál a civěl na ní. Přál jsem si udělat něco, co by ji pomohlo, vytrhlo z toho zoufalství, ve kterém se utápěla...Chápal jsem ji, ale nedokázal to...Možná nechápal, možná jsem jen předstíral, že to všechno chápu...

Občas si případám jako nějaký robot. Usmívám se, když se usmívají ostatní, jsem smutný, když to vyčtu ze tvařích ostatních, pláču, když vidím slzy na tvářích... Mašina bez pocitů.

Začal jsem vyprávět jednu zkušenost z mého života, ani si to neposlechla celé a chtěla jít...Myslel jsem, že tam mezi řádky najde odpověď na svou bolest...nejspíš naopak...Měla se rychle na odchodu...Omluvil jsem se, že jsem dnes špatný společník, ani mi neoponovala, takže jsem pochopil, že jsem to uhádl na plné čáře. Neměl jsem ji to za zlé. BYL JSEM ŠPATNÝ SPOLEČNÍK.

Poslední pohled na mne. Plný bolesti a snad i vyčítek – myslela jsem, že mi pomůžeš, tak proč mě teď necháváš odejít samotnou????

Snad mohla číst z mých – já nevím, já nevím, ja nevím...Je mi líto, že se trápíš a ještě víc, že jsem Ti nedokázal pomoc...


Snad se najde někdo jiný, kdo Ti dá TO, cos u mě nenašla...