Už se zbývá jen modlit

V hlavě se mi právě promítá celý můj dosavadní život. Dětství, dospívání a vlastně dál jsem se ještě nedostala. Je mi 17 a přesto mám pocit, že za svůj krátký život jsem toho zažila celkem dost. Určitě mnohem víc než mnozí moji vrstevníci. Do deseti let jsem si s ničím nedělala starosti. Pak přišlo stěhování do jiného města, kde jsem nikoho neznala a moje nejlepší kamarádka se na mě vykašlala. Jedno z mých velkých zklamání. Po několika měsících přišla další rána. Bratr onemocněl rakovinou. Tehdy jsem to ještě nechápala, bylo mi sotva 12. Máma ani táta za mnou nikdy nepřišla a nevysvětlili, co mu vlastně je, v té době jsem za ním nebyla ani jednou v nemocnici. Bála jsem se! Ale to nikdo neviděl. Vlastně jim to ani nevyčítám. Až asi o rok později za mnou konečně máma přišla a říkala, že chemoterapie je úspěšná a nádor se zmenšil o dvě třetiny. Postupně se bratr začal uzdravovat, ale stejně jsem nemohla být šťastná. Moji rodiče se začali nesnesitelně hádat. Kvůli každé hlouposti. A bohužel máma je ten typ, který si vybíjí svou zlost na ostatních…no na ostatních. Na mě, protože nikdo jiný tu nebyl. Bylo dost večerů, které jsem probrečela. Myslela jsem, že je to i moje vina, že se hádají. Útěchou a osvobozením pro mě byla noc, kdy jsem za sebou mohla konečně zavřít dveře do pokoje.
Mezitím se na mě vykašlala v pořadí už druhá nejlepší kamarádka. V mých patnácti letech jsem se dozvěděla, že táta chodí za jinou. Máma mi to řekla. Nevím jak to vyřešili, ale odjeli spolu na týden do Chorvatka a asi půl roku se zdálo, že je všechno v pořádku. Konečně! Pak ale přišel další šok. Bratr ztrácel citlivost v nohách až po dvou měsících přestal chodit úplně. Na magnetické rezonanci zjistili, že má v míše neznámé tělísko, které vzniklo poradiační změnou, neboli následek ozařování, které prodělal během léčby rakoviny. Pamatuju si to jako včera, jednou v létě musel být hospitalizován, protože mu z jizvy na zádech začal vytékat hnis. Brzy poté se mu do mozkomíšního moku dostala infekce. V té době už jsem byla starší a uvědomovala si následky. Mohl umřít. Když jsme odjížděli z Brna domů máma řekla v autě větu, kterou nezapomenu. „Už to nezvládám. Ať si jde, jestli musí, já ho pouštím.“ Myslela jsem, že to nevydržím, že mě praskne hlava a srdce naráz. Naštěstí se uzdravil, ale nohy se mu nezlepšily. Tento stav trvá skoro rok a půl. Nelepší se to a mezi našima taky ne. Pořád se hádají a navíc mě čeká další stěhování. Jako bych nemohla najít ten pravý domov. A navíc ani nikoho, kdo by ten domov sdílel se mnou… A poslední dobou je ještě hůř, mám pocit, že mě opouští všichni, kdo mě měli rádi. Ať už dobrovolně nebo nedobrovolně…
Teď už se zbývá jen modlit… Možná ten další život bude lepší než byl tenhle. To bych si přála.

Šedé auto zrovna prolítlo vysokou rychlostí vesnicí, kde kostelík zrovna odbíjel půl jedné v noci. Tu noc ani nesvítily hvězdy, jen měsíc občas vykouknul zpod mraků. Za volantem seděl mladý řidič, nemohlo mu být víc než dvacet. V autě seděli ještě další tři lidé. Dva kluci a jedna dívka. Té ještě určitě nebylo ani osmnáct. Řidič, říkejme mu třeba Sam, má trochu prkenný výraz. Muselo ho něco překvapit nebo vyděsit. Byl zkrátka trochu mimo. Spolujezdec měl dost upito a dřímal opřený o okýnko. Ani se nepřipoutal. Na zadním sedadle seděl hned za řidičem asi dvacetiletý kluk, který držel dívku vedle sebe za ruku. Ne jako svou dívku, ale jako kamarádku. Chytila se sama, protože se bála pohledu na tmavou silnici. Oni skoro ani nejeli, oni letěli. Zrovna vjížděli do tmavého lesa. Nikdo ho moc neznal, nikdo nevěděl, že se proti nim řítí kamion, kterému nesvítilo jedno světlo. V další zatáčce už je jen oslnilo právě to jedno světlo. Sam vypadal, že si ho ani nevšiml, jen hleděl do dáli…
Opilý spolujezdec dál dřímal, kamion nezpozoroval, aby Sama varoval. Jen ona se dívala přímo do toho světla (naděje?) a v té vteřině, která zbývala do nárazu, se jí v hlavě promítl jako film celý život. Dětství, dospívání a vlastně….

Teď už se zbývá jen modlit. Ať je ten konec rychlý… To by si přála.

Nehodu nikdo nepřežil ani řidič kamionu, který dlouho bojoval o život. Posádka osobního automobilu dopadla hůř. Sam nebyl ve vraku skoro vidět a opilý spolujezdec, který usnul, se už nikdy neprobudil. Dívka a chlapec na zadních sedadlech byli nalezeni asi patnáct metrů od místa nehody. Ani jeden z nich neměl boty, jak je náraz vymrštil předním sklem. Dívka zůstala ležet na silnici natočena ke svému kamarádovi s nataženou rukou jako by se ho chtěla znovu chytit…Na místě nehody je vystavěný pomník na památku všem, kteří tu noc nepřežili…

Arietta