Fialka

Stála pod vysokou lípou, která se tyčila přímo uprostřed krásné, rozkvetlé, jarní louky. V ruce svírala zlatý řetízek. Měla zavřené oči a vítr si pohrával s jejími černě uhlovými prameny vlasů. Byla bosá a její bílé šaty se vlnily ve větru. Všude bylo ticho. Bylo slyšet jen tichý šum listí, který vznikal v koruně staré lípy. Pomalu otevřela oči a po levé tváři jí stékala kapička slzy. Koukla do daleka před sebe. Paprsek slunce, který se odrážel od skály ji zasáhl oči. Opět je rychle zavřela a sklopila hlavu k zemi. Kolena se ji pomalu podlomila a ona klekla do trávy. Pomalu si lehala na bok. Oči měla stále zavřené. Když ucítila na tváři trávu, pomalu oči otevřela. K obličeji se ji zkláněla krásně rozkvetlá fialka. Pomalu ji utrhla a lehce přivoněla.
"Kéž bych mola být fialkou. Celý můj život bych uzavřela do květu a nikdy ho nepustila na svět. Život je bolestivý. Je plný zklamání a smutku. Není jediný den kdy bych si nepřála umřít. Toto mi příde jako krásný odchod ze světa. Proměnit se ve fialku." Pronesla dívka mezi svými jemnými rty a opět zavřela oči. Prosila boha aby ji dal krásu a život fialky kterou právě drží v ruce.
Něco se stalo. Na lípu se sneslo ostře bílé světlo. Dívka dále ležela se zavřenýma očima. Vítr ustál a z místa kde dívka ležela vyšel ostrý záblesk. Ostré světlo se rozplynulo. Pod lípou se objevilo překrásné políčko fialek. Políčko mělo tvar ležícího, dívčího těla.
Během pár dnů, kde rostlo políčko fialek, přišel chlapec. Uklekl k fialkám a jemně rukou přejel po květíčcích. Přímo uprostřed leželo něco lesklého ve tvaru srdce. Chlapec jej vzal. V ruce mu ležel zlatý řetízek. Lehl vedle políčka a tiše zašeptal.
"Kéž by jsi počkala na mě." Zavřel oči a usnul.