Notová osnova

Sedím na kamenné zídce v tureckém sedu. Sedím jako socha a pozorně sleduji jak čas utíká. Lidé procházejí kolem mne, ale už na mně nepohlédnou. Srostla jsem se zdí. Tou starou mechem porostlou zdí. Čas všechno odvane, odfoukne pryč. Zbudou jen vzpomínky. Útržky vzpomínek. Vzpomínek na dětství, vzpomínek na smích, vzpomínek na lásku. Zbudou jen vzpomínky. Čas bude lékařem, ováže rány. Přilepí náplasti. Čas se nezmění. Po tisících let i pak bude vanout. Odfoukávat životy jako sněhové vločky. A ty se budou rozpouštět v záři slunce. Zbude jen vzpomínka na roky života. Ta bude žít v ostatních a z těch zbyde vzpomínka. Nakonec zapomenou kdo seděl na zídce porostlé mechem v tureckém sedu a sledoval jak plyne čas. Nakonec už tam nebude sedět...
Sedím na chodníku pod oknem, o kterém nevím komu patří a poslouchám. Line se z něj hudba, hra na klavír.Sedím opřená o stěnu a zavírám oči. A pak slyším melodii, tak krásnou, že to bere dech. Poslouchám, dokud mi nezačne být zima. Otevřu oči a na obloze jsou už tmavé mraky a stíny přebírají vládu nad světem. Zvednu se země. Jdu pryč a melodie mi zní v hlavě...
Další den jdu kolem okna, ale nikdo nehraje a tak jdu dál. Procházím se městem, parkem, až dojdu ke kostelu, tam si sednu na silnou kamennou zídku a sleduji čas. Začal vát vítr a barevné listí padá ze stromů. Poletuje ulicemi. Pár listů spadlo i na mě. Nechám je tam. Lidí kolem mě chodí stále méně. Do tváře mi svítí slabé paprsky večerního podzimního slunce s červeným nádechem.Postavím se na zídce a jdu po ní. Jdu cestou kolem níž jsou vysázené javory. Najednou vidím černé desky, ze kterých vypadaly papíry, rozhozené jen tak na zemi. Někdo je tam upustil. Seskočím ze zídky a zvědavě se k nim sehnu. Jsou to vlastnoručně psané noty i s poznámkami. Rozhlédnu se kolem sebe. Nikde nikdo. Sehnu se a posbírám papíry do desek. Pak si s nimi sednu na tu zídku a po jednom si je prohlížím. Elegantním písmem je sem tam nějaká poznámka, nejspíš v italštině. Na zadní straně desek je adresa. Podívám se na název ulice. Tam to znám. Jdu domů, trochu oklikou. Adresa odpovídá poněkud zašlému činžovnímu domu, patrně z barokní éry. Položím desky ke vstupním dveřím a jdu pryč. Myšlenky mi utíkají bůhví kam, když do někoho vrazím. Spěšně se omluvím a už jdu dál, ani se neohlédnu....
Dny míjí jeden za druhým. Bezcílně bloumám ulicemi. Život se zdá prázdný. Slunce už ochladlo. Sněhové vločky padají z nebe. Můžu slyšet , jak dopadají na chodníky, ale co slyšet nemůžu je ta kouzelná hra na klavír. Kam se poděla? Kdo to tam hrál? A hrál tam vůbec někdo? Nebo si se mnou už zase hrál můj mozek nějakou zvrhlou hru?...
A roky míjejí jeden za druhým. Stojím na útesu a koukám na zpěněné moře kdesi pode mnou. Jen roztáhnout křídla a letět. A pak jsem ji slyším znovu. Ty krásné tóny klavíru. Znějí zpoza obzoru. Vábí mě k sobě . Krůček za krůčkem blíž k okraji. Chce se mi letět. Tu hudbu chci slyšet ,až budu umírat...
Sedím na kamenné zídce v tureckém sedu. Sedím jako socha a pozorně sleduji jak čas utíká. Lidé procházejí kolem mne a dívají se skrze mne. Něco známého jim na tom místě chybí. Ani nevědí co. A tak tam sedím a sleduji životy míjející mě každý den. Životy, které stejně jako vločky na jaře tají, tak jako ten můj...