Dědeček

Každý týden k nám do restaurace přišel děda. Vždy si objednal dvě piva a sklenku bílého vína. První pivo vypil a lehkým úsměvem a zahleděný k místu před sebou, kde stálo netknuté víno. Druhé pivo už křečovitě svíral v ruce a ztěžka upíjel. Oči měl zvlhlé a smutné, snadno jste mu v nich mohli přečíst jeho zšedivělý svět.
Pak přišel den, který byl jiný. Tenhle děda k nám přišel v černém obleku, na kterém bylo na první pohled znát, že již dlouhou dobu visel ve skříni. Zamířil přímo ke svému stolu. Než však usedl na židli, povysunul a zase přistrčil židli naproti sobě, pak až se posadil. Ani obvyklé pití si neobjednal, ale vyžádal si lahev šampaňského se dvěma sklenkami. Do každé z nich nalil do poloviny šumivého nápoje, na protější místo položil kvítek kopretiny a pozvedl svoji sklenku k přípitku. Každých pár minut se trochu napil a tiše s kvítkem rozmlouval. Když ji dopil, zaplatil a odešel – kopretina uvadla… Pak už nepřišel. Až později jsem se dozvěděl, že toho dne v noci zemřel. Přesně tři roky po své ženě. Na společný hrob jsem jim donesl dvě kopretiny. Teď už je dědeček navždy se svou babičkou.