Dopis na rozloučenou

Jako stín vždycky zjevíš se, vždycky když na hraně propasti vrávorám, jako Anděl strážný podáš mi ruku. Kdo jsi? Jsi sen? Výplod mé fantazie? Blouzním? Něco tak krásného se vždycky jenom zdá. Je to jako pohádka, ale pohádky nejsou! Bylo by sobecké přát si, abys byl skutečný? Jsi skutečný? Možná, že ano a já mám dovoleno zažít štěstí. Ne, nevím, čemu mám věřit. V dlani svírám kousek papíru a na něm já, Tvou rukou – Tebou! Jednou jsi mě kreslil, jen tak, s úsměvem, se slovy: „Takhle Ti to sluší víc.“ Takže prostě musíš být, existovat, ale kdo teda jsi?! Hm, nač se ptát, teď to nechci vědět, teď chci vědět jen, že jsi. Proč ale nejsi teď?! Teď a tady, se mnou. Pamatuješ si na naše první setkání? Já ano. Bylo to jako dnes. Za okny pršelo a kapky narážely do skel. Slyším to znova, slyším, jak padají, šumí. On mě zase zmlátil. Byl do mne a kopal, dokud na svých rukou nenašel krev a neviděl, že já ji piji. Chutnala sladce, až moc sladce! Už si nevzpomínám, proč to udělala. Znova i ji slyším brečet a křičet, ale dnes je to tlumivější, bolí mě hlava a ta bolest mi vystřeluje do uší. Neslyším skoro už ani ten déšť, který je tak hlasitý a bouřka od minuty silnější. Tenkrát se mi podařilo utéct a na chvíli cítit bolestivou svobodu. Dnes to nejde, zamkl dveře, abych to nezopakovala. Chodila jsem parkem, který je nedaleko, začínala mně být zima a bolela každá část těla. Teď je mi teplo, krásné teplo a bolest se pomalu vytrácí. Únavou a tou bolestí jsem se složila ne jedné z mokrých laviček, tam jsi mě také našel. Objevil ses z ničeho nic, vzal mě do náručí a odnesl k sobě domů. Prostě jen tak, aniž bys o mně něco věděl. Ne úplně všechno si z toho večera pamatuji. Pamatuji si ale měkkost a vůni postele, do které jsi mě položil. Voněla jako Ty. Prý jsi mě musel svléknout, úplně celou, abys zabránil zápalu plic a mohl ošetřit těch několik ran. Pak jsi mě přikryl a čekal, hlídal… Už tenkrát jsem Tě za to milovala. Asi poprvé. Druhý den po probuzení jsem musela jít. Proč jen jsem tam, sakra, nemohla zůstat, proč musím zpátky z ráje do pekla?! Jen jsem Ti poděkoval, nic víc nešlo. Ještě cítím Tvou dlaň, když se mě dotkla; Tvé rty, když mi dávaly motýlí polibek a teplý dech… Neřekl jsi ani slovo, asi jsi věděl, že mě budeš opět zachraňovat. Zase jsem dostala – za útěk, ale Ty jsi za to stál. Mohly bolet všechny ty rány, ale Tvé doteky, co jsem toužila tolik cítit, je léčily. Promiň na chvíli, motá se mi hlava – už je to lepší. Je zvláštní, že ani za těch několik našich setkání neznám Tvé jméno, nic… Ty znáš mne… Ani po tom… Jen jednou jsme se sešli bez mého skoro bezvědomí, bez pláče dne, který, jak jsi říkal, pláče za mne, že smývá to, co bolí. Byl večer plný jasných hvězd, jako jsem snad do té doby ještě neviděla – nikdy. Odešla jsem dřív, než se vrátil z práce domů. Krásný večer, chvíli jsme se na sebe jen tiše dívali. Už ani nevím, kdo první dal tu pusu s chutí jinačí. Nevím, jak dlouho trvala – snad nekonečně dlouho. Trochu se mi klepe ruka. Kdysi se mi ta postel zdála menší, ale dokázala nás skrýt oba - naše těla, která se v sobě topila a chtěla víc a víc… Hltala, laskala a stále znova se hledala, neměla dost. Znova mám ten sladce divný pocit, jako bys byl u mne, ve mně, ne mně – všude! Děkuji! Byl to nejkrásnější den v mém životě. Už mi dochází řádky na kusu papíru, který Ti píšu. Sedím tu zamčená v koupelně sama a myslím na Tebe. Nic jiného už nevnímám, nemám sílu… Odpusť mi, že je to rozmazané os slz a za ty červené skvrny, ale už to nejde zastavit – už to nevydržím!
Miluji Tě…