Smutek

Křičím bolestí a smutkem můj křik však nikdo neslyší, jen se odráží od čtyř bílých stěn a vrací se mi jen ozvěna vlastního hlasu.
Můj smutek je smutkem zapadajícího slunce. Můj smutek je smutkem raní mlhy na blatech. Je smutkem rozpadající se pískovcové sochy.
Můj smutek je ozvěnou zaniklých hlasů, křičících do světa své zoufalství a samotu. Je smutkem němých výkřiků a prosících dávno dospělých očí týraných dětí, které prosí "vraťte nám aspoň kousek našich snů."
Můj smutek je jako nekonečný vesmír a přeci kdesi v dáli tušíme jeho konec. Můj smutek je nekonečnou touhou po svobodě.
Můj smutek je smutkem padlých andělů i všech zbloudilých duší.
Můj smutek je touhou i posledním výkřikem bolestné extáze. Můj smutek je smutkem prázdnoty hořícího srdce. Můj smutek je touho po spřízněné duši, která je tak blízko a zároveň miliony let daleko.