Lilly a James

Lilly seděla ve společenské místnosti a dělala domací úkol z kouzelných formulí, co jim zadal profesor Kratiknot. Napsat esej pro ni nebyl nikdy žádný problém, ale nějak se dnes nemohla soustředit. Její myšlenky se neustále toulaly k Jamesovi Potterovi. „Ale proč proboha, proč na něj musím myslet?!“ ptala se sama sebe. „Vždyť je to hlupák, co si pořád hraje na frajírka, neudělá ani krok bez těch svých trhlých kámarádíčků, pořád si z někoho musí dělat srandu a myslí si, kdoví jak je okouzlující, když si hraje s tou zlatonkou. Ne! Nebudu na něj už myslet, je to hlupák! Ale... krásný hlupák. Má v sobě něco, co se mi líbí... něco, co mě přitahuje... Ne! Dost! Nechci na něj myslet!“ změť myšlenek vířila Lilly v hlavě. Kdykoliv když šel James se svými kamarády kolem Lill, neodpustil si větičku – Tak co Evansová, zajdem na rande? Stala se snad dlouhodobou obětí jejich žertů, nebo proč jí to dělá?! Nemůže jí mít opravdu rád... to by se přece nechoval takhle. Nezval ji na rande před všema svýma kamarádama. Vlastně mu bylo jedno kolik lidí tam bude. Jednou ji pozval po obědě ve Velké síni, kde byli všichni z pátého ročníku. Lilly myslela, že se hanbou propadne do země. Vždycky ho odmítla pouhým „Ne“ nebo unaveným „Dej mi pokoj!“ jindy to zas bylo naštvané „Zapomeň!“ Několikrát denně ho takhle odmítala. Nic jiného se od ní nečekalo. Její kamarádky Jamese nenáviděly. Nenáviděly proto, co dělá. Někdy se opravdu choval jak namyšlený frajírek. Jakoby se svět točil jen kolem něj. Ale Lill cítila, ne ona to věděla, že je v jádru jiný. Normální kluk. Nechápala proč. Prostě to takhle cítila. Ale aby nevypadla z party a ostatní se jí nesmáli, dělala, že ho nenávidí. Kdyby s ním někam šla ztratila by všechny kamarádky a byla jen pro smích.
Sirius, ten potrhlý kluk, co s Jamesem vymýšlel všechny ty srandičky, Remus, ten se držel spíš stranou a nechtěl se do ničeho moc zaplést, ale jejich srandičkám jen těžko odolával a Petr, udělal by cokoliv, aby se těm třem zavděčil. Bez těchto čtyř kluků, James snad neudělal ani krok. Nikdy ho neviděla jít někam samotného. Vždycky se kolem něj motali. A když ne všichni, tak ten otravný Black určitě. Nikdy ji nepozval na rande osamotě, nikdy jí neřekl co k ní opravdu cítí. Ne, nemá ji rád. Jen ji rád provokuje.
Lily se probrala a zavrtěla hlavou.“Musím dopsat ten esej.“ povzdychla si. „Evansová! Tak co? Už ses umoudřila? Pojď semnou na to rande!“ zahulákal Potter. Zrovna vešel do nebelvírské společenské místnosti, jak jinak, s celou svou partou. Ledabyle sebou hodil do křesla, prohrábl si už tak rozcuchané vlasy a začal si hrát se zlatonkou. „Leda ve snu, Pottere.“ zamračila se Lily. „No tak, Evansová vykašli se na učení a vyraž si semnou.“ ušklíbl se James. Lilly na to neměla sílu. Sbalila si věci a odnesla si je do ložnice. Ten esej už asi dnes nenapíše. Nemohla se soustředit. Chtěla se jen tak natáhnout na postel a přemýšlet. Ale uvítal ji smích uhihňaných kamarádek. Na to zrovna taky neměla náladu. Chtěla být sama. Zdálo se, že zrovna probírají Pottera a jeho kamarády. Zvaly ji k sobě, ale Lil to s díky odmítla, že ještě musí něco dodělat v knihovně. S chápavým výrazem se s ní rozloučily. Lill prošla společenskou místností a snažila se nevnímat pokřiky Pottera a jeho kamarádíčků. Jakmile se dostala za portrét uháněla chodbou ven. „Slečno Evansová! Po chodbách se neběhá! Nebo snad chcete trest?!“ zastavila ji přísně se tvářící profesorka McGonagalová. „Omlouvám se paní profesorko.“ lekla se Lilly a šla dál již klidným krokem. Jak se ale dostala ven z hradu na pozemky, nedalo jí to a zase se rozběhla. Podzimní vítr jí cuchal vlasy a pletená šála za ní vlála. Touhle dobou na pozemcích nikdo nebyl. Všichni dělali úkoly, nebo blbli ve společenské místnosti. Doběhla k jezeru a sesula se na zem. Zády se opřela o strom a pozorovala vodní hladinu, přemýšlela....Jaké by to asi bylo, kdyby Pottera neodmítla...Kdyby tu neseděla sama, ale s ním...ruku v ruce. Hlavu opřenou o jeho rameno... „Já jsem ale blbá! Proč na něj pořád myslím...?!To není možný....tohle ne...“ pomale jí docházelo, že se do Jamese Pottera asi zamilovala. Seděla tam takhle zabrána do svých myšlenek asi půl hodiny, že si ani nevšimla, že někdo přišel. „Ahoj.“ zaznělo vedle ní. Koukla nahoru a uviděla ty krásné oči, čupřinu rozcuchaných černých vlasů... stál tam Potter. Rozbušilo se jí srdce, ale dělala, jakože nic. „Co se stalo, že jdeš sám, bez těch svých kamarádíčků...?“ optala se. „Ale no tak, nebuď taková. Přišel jsem sám, protože jsem chtěl... Lilly.“
poprvé ho slyšela říct své jméno...co se to děje... „A copak chceš, Jamesi?“ oplatila mu to a místo příjmení, mu taky řekla jménem. „Eh..? Řekla jsi mi jménem?“ podivil se. „Jo...Ty mě taky.“ usmála se. „No vlastně jsem se tě přišel na něco zeptat...“ začervenal se... „Ty a rozpaky? Začínám se tě bát.“ zasmála se a než stačil něco říct, vyhrkla: „Určitě je to tohle – 'Evansová! Půjdeš semnou na rande?' - , že?“ Pohlédl jí do očí a pak sklopil hlavu. „Vlastně jo...jen jsem to chtěl udělat nějak jinak.“ soukal ze sebe. „Tak teď máš šanci.“řekla Lill a trochu se začervenala. „No tak jo...“ začal „Lilly, prosím, já vím že jsem tě už po pět let pořád otravoval a pokřikoval na tebe, ale to všechno jen proto, že se mi....že se mi líbíš. Vím že to nebylo dobře a že jsem se choval jak debil. Snažím se ze sebe dělat frajírka, ale ve skutečnosti takovej nejsem, Lil, prosím dej mi tu šanci vše napravit, prosím, pojď semnou na rande a poznej jakej doopravdy jsem.“ po celou dobu se jí díval do očí, teď je však zavřel, nejspíš čekal něco typu- „Zapomeň, Pottere!“ ale místo toho z Lil vypadlo: „Moc ráda, Jamesi.“ Potter jen vykulil oči: „Co-cože?“ Lily se zasmála „Chceš snad, abych si to rozmyslela?“ Teď už se zasmál i James: „Ne to rozhodně ne. Jen, jsem moc rád...protože...“ Lily na něj zvědavě koukla: „Taky jsem ráda. Jen, nějak si to nedopověděl...protože...co?“ James sklopil hlavu, pak ji ale chytil za ruku a sedl si k ní. Otočil k ní hlavu a zašeptal: „Protože tě miluju, Lilly.“ Lill z něho nespouštěla oči. „Já tebe taky, Jamesi.“ konečně to ze sebe dostala. Byl tak blízko, že se skoro dotýkali nosy... a pak...jejich ústa splynula v dlouhém polibku. Šťastně se na sebe usmáli. Lilly si položila hlavu na jeho rameno a koukala se na krásně zbarvené stromy, svíraje Jamesovu ruku. „Svět je tak nádhernej.“ pomyslela si. Splnil se jí sen a jemu konec konců taky.