Režisér

Kdopak by byl řekl, že ten malíř zemře na souchotiny, když měl tak krásně modré oči. Řekla si Elena zavřela knihu. To je, ale pitomí konec knihy! Kdyby ho alespoň ten doktor podříznul...

"Ležel nyní na posteli a těžce oddychoval, zlaté kadeře měl zmáčené krví. Za pár sekund bude mrtvý. Malíř vrhl zoufalý pohled, ten pohled se zaryl do doktora tak jako žádný jiný předtím, snad ho budou jeho modré oči strašit navždy."

Málokdo asi napíše tak krvavý konec. Nedbat estetiky, anebo až moc dbát estetiky, nemusí se přece nikdo dozvědět o tom, že s jeho krku vyvírali trubice a žíly. Jenom bledá kůže, zlaté vlasy, modré oči a smrt ze které bude žít navždy.
To Kurt Cobain si alespoň rozstřelil hlavu. Hloupý konec zemřít na předávkování... Ale nejspíš je to nejjednodušší. Ale takhle stejně nikdo neví jestli to byl Kurt Cobain...Stejně by bylo na nic kdyby zemřel. I když nejspíš zemřel. Ovšem, alespoň elegantně, no to možná ne, ale alespoň vkusně. Totiž když je člověk malíř měli by ho zabít tak aby byl zachován obraz jeho tváře, z Kurta Cobaina zbyli jenom džíny, konversky, kaluž krve a alba, který se budou stejně vždycky poslouchat jako by žil prostě grunge a nesmrtelnost.

Možná, že svět potřebuje smrt, aby byl nesmrtelný. Ale bože jakou smrt! Pistole jsou na nic pokud člověk zrovna není bankovní nebo jiný lupič, to ovšem pak nemá význam pro zavražděné. Kde je jenom ta vkusnost Jacka Rozparovače?! Možná, že člověk musí někoho zabít, aby ukázal novému světu starosvětské zabíjení.
Na Elenině tváři začal pohrávat úsměv. Kdyby byla režisérem zabrala by nyní jenom své bosé nohy jak tiše našlapují po studené podlaze do koupelny. Na ruce ji visí nabroušený dráp. Ale ona si jde stejně pro břitvu a rukavice.
Rukavice z červeného sametu lemované tygrovanou kožešinou, ano jsou to ty se kterými před lety okradla svou vlastní babičku. A už se jí ruce houpe otevřená břitva. Klap-klap-klap. Nárazy bosých noh na dlaždice na chodbě. Nyní se podívá na svého přítele ležícího na její posteli...Esteticky dokonalé. Silné příběhy nemohou být přeci šťastné, nebo snad ano? Nu rozhodně na to nepřijde dokud ho nezabije...Chvíli ho pozoruje, milovala ho někdy vůbec? Ale ano je krásný, ta bledá kůže černé vlasy...Ale milovala ho? Tiše přiložila břitvu k jeho krku a jedním silným řezem otevřela ránu na jeho krku, doufala, že už je mrtvý, což sice nebyl, ale díky tomu, že rána byla opravdu hluboká ze sebe nevydal ani hlásku...Krev. Všude krev, ale tohle jsem si přeci přála! Smočila do krve dva prsty. Rudá krev. Sála tu krev, byla všude. Vyfotila by si to, ale tím by se přeci prozradila...Krev. A najednou byl mrtvý a ona ležela s ním v posteli. Její bílá košile byla promočená krví a Elena naposledy objala svého milence než usnula, a on už usnul navěky...Dokonalý okamžik...A nikdy už si to nevyčítala. Jen, kdyby ještě jednou mohla vidět stejnou scenerii...